49 C 210/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Moniky Schön, Ph.D., a přísedících PhDr. et Mgr. Dagmar Hrabincové a Míly ‚Málaské v právní věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený dne datum , bytem v  obec , ulice číslo zastoupený titul jméno příjmení , titul , advokátem se sídlem v  obec , ulice číslo proti žalovanému: ; právnická osoba , IČO , se sídlem v  obec , ulice číslo zastoupený titul jméno příjmení , advokátem se sídlem v  obec , anonymizována dvě slova . jméno číslo o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,

I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. října 2020, doručené žalobci téhož dne, je neplatné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15.552 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokáta se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Přípisem ze dne 19. 10. 2020 žalovaný žalobci sdělilo, že okamžitě zrušuje pracovní poměr se žalobcem, neboť žalobce„ dne 19. 10. 2020 vědomě šířil interní firemní e-mailovou komunikaci třetí osobě mimo společnost“, což žalovaný považoval za zvlášť hrubé porušení povinností zaměstnance vyplývajících ze závazných právních předpisů.

2. Žalobce se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru není dostatečně určité, když není uvedeno,„ kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena“. Dále žalobce zdůraznil, že okamžitým zrušením lze pracovní poměr rozvázat ve zcela výjimečných situacích v případě nejzávažnějších porušení povinností zaměstnance, o což v projednávané věci podle názoru žalobce nešlo. Žalobci vytýkané jednání podle žalobce nedosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností.

3. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Uvedl přitom, že pracovní poměr se žalobcem byl sjednán na dobu určitou (od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020), že žalovaný s ohledem na žalobcovo jednání neměl v úmyslu pracovní poměr nadále prodloužit, neboť žalobce jednal„ v rozporu s povinnostmi zaměstnance a v rozporu se závaznými předpisy zaměstnavatele“, když (v době před 19. 10. 2020)„ bez vědomí a souhlasu nadřízeného vpouštěl na pracoviště třetí osoby, prováděl je po výrobě, prakticky je seznamoval s firemním know-how“,„ pořizoval fotodokumentaci z výroby na CNC strojích“, na nevhodnost tohoto jednání„ byl žalobce řádně upozorněn, přesto tak jednal opakovaně“. Dne 19. 10. 2020 žalobce postoupil interní firemní komunikaci třetí osobě, čímž opět porušil své povinnosti. Závažnost tohoto porušení žalovaný posuzoval z hlediska toho, co bylo obsahem postoupené komunikace (interní informace zaměstnavatele o aktuální situaci týkající se nákazy Covid v rámci pracoviště), a že„ ve vláknu komunikace byl mezi příjemci celý firemní adresář všech zaměstnanců“. Při jednání dne 1. 6. 2021 pak zdůraznil, že žalobce zprávu manželce odeslal na její pracovní mail, nikoli soukromý, přičemž pracovní (firemní) maily bývají častěji předmětem útoků hackerů apod. než soukromé. Podle žalovaného je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2020 dostatečně určité a též důvodné.

4. Mezi účastníky bylo nesporné (a soud proto v tomto rozsahu nevedl dokazování, když nesporná tvrzení účastníků vzal za svá skutková zjištění, srov. ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.), že dne 2. 12. 2019 žalobce a žalovaný uzavřeli pracovní smlouvu, sjednaným druhem práce byl„ manažer kvality“, dne 19. 10. 2020 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, přípisem ze dne 26. 10. 2020 žalobce sdělil žalovanému, že toto okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání. Dne 19. 10. 2020 žalobce v kopii odeslal své manželce mail adresovaný HR manažerce žalovaného, tj. svého zaměstnavatele (k obsahu a podrobnostem této zprávy srov. níže, nesporné mezi účastníky je vlastní žalobcovo odeslání tohoto mailu uvedeného dne manželce žalobce, nikoli hodnocení tohoto postupu žalobce).

5. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich tyto závěry:

6. Z pracovního řádu (s nímž byl žalobce podle svého tvrzení seznámen) soud zjistil, že v bodě 4.13 žalovaný definoval, co bude považovat porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a současně uvedl, jakou intenzitu takovému porušení přisuzuje. Jde o demonstrativní výčet (srov. spojení„ …se zpravidla považuje…“ uvedené v úvodu bodu 4.13.2 a bodu 4.13.3), jeho účelem (podle vyjádření žalovaného při jednání ve věci dne 1. 6. 2021) bylo umožnit zaměstnancům učinit si představu o právních důsledcích konkrétního porušení pracovních povinností. Pod bodem 4.13.2 písm. h) je takto jako zvlášť závažné porušení povinnost, jež může vést k okamžitému zrušení pracovního poměru či výpovědi z pracovního poměru, uvedeno„ prozrazení informací tvořících služební a hospodářské tajemství, včetně informací o obchodní a technické politice, ekonomické situaci apod., které způsobilo zaměstnavateli škodu“. Žádné jiné jednání uvedené pod bodem 4.13.2 se skutkově neblíží jednání popsanému jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2020 v projednávané věcí. Pod bodem 4.13.3 písm. d) je jako„ závažné porušení povinnosti“, které může mít za následek výpověď z pracovního poměru, uvedeno„ prozrazení informací tvořících služební a hospodářské tajemství, včetně informací o obchodní a technické politice, ekonomické situaci apod., nebo informací o osobních datech zaměstnanců“. Žádné jiné jednání uvedené pod bodem 4.13.3 se skutkově neblíží jednání popsanému jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2020 v projednávané věcí.

7. Z dohody o mlčenlivosti ze dne 2. 12. 2019 soud zjistil, že v ní žalobce a žalovaný sjednali mj. závazek žalobce zachovávat mlčenlivost o všech informacích označených jako„ neveřejné“, za něž byly považovány důvěrné informace (veškeré údaje nebo informace včetně obchodního tajemství a osobních údajů, jež představují určitou hodnotu pro zaměstnavatele a jež nejsou obecně známy jeho konkurentům a veřejnosti; zejména veškeré informace výrobní, technické či ekonomické povahy související s činností žalovaného, zejména výkresy, nákresy, vzorky, know how, smlouvy, smluvní vztahy, informace o obchodních partnerech, strategie, obchodní plány společnosti a ceníky) a osobní údaje (jakékoli informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu, na základě kterých lze daný subjekt přímo či nepřímo identifikovat).

8. Z mailu HR manažerky žalovaného ze dne 19. 10. 2020 v 9.52 hodin soud zjistil, že jím byli informováni zaměstnanci žalovaného o prvním potvrzeném případu onemocnění COVID u žalovaného, že jím byli požádáni o důsledné dodržování pravidel (rozestupy, hygienické návyky, omezení v jídelně aj.).

9. Z mailu HR manažerky žalovaného ze dne 19. 10. 2020 v 11.13 hodin soud zjistil, že jím HR manažerka reagovala na dotazy zaměstnanců ve vztahu k osobě nakaženého, k tomu jim (hromadnou zprávou) sdělila, že ti, kdo byli v úzkém kontaktu s nakaženým, o tom byli informováni, ostatním tato informace poskytnuta nebude a byli požádáni o výkon práce.

10. Oba shora uvedené maily byly adresovány na adresu [email]“, tzn. hromadnou adresu, zahrnující větší počet adresátů.

11. Na poslední uvedený mail reagoval žalobce odpovědí ze dne 19. 10. 2020 v 11.25, adresovaným HR manažerce, v kopii je uvedena dále [email]. Obsahem zprávy je sarkasticky laděné sdělení, že žalobce je při své práci v kontaktu s větším množstvím lidí, že jeho syn se vrátil po čtrnácti dnech z nemocnice, má oslabenou imunitu a nesmí se ničím nakazit, a proto žalobce HR manažerce„ děkuje, že jej informovala, který z (.,.) pracovníků jej mohl nakazit“. Smysl této zprávy – a to jak ve vztahu k HR manažerce žalovaného, tak ve vztahu k manželce žalobce, zůstává soudu skryt, neboť obsahem, jak již shora uvedeno, není dotaz, žádost apod., pouze shora uvedené sarkastické konstatování. Není zřejmé, čeho chtěl žalobce touto zprávou dosáhnout.

12. V reakci na to HR manažerka téhož dne v 12.00 sdělila žalobci, že ve společnosti byla přijata pravidla, jimiž je třeba se řídit (k zamezení šíření nákazy), že pokud je žalobce dodržuje, není v přímém ohrožení, navíc žalobce může – byť to není výslovně požadováno zaměstnavatelem – nosit ochranu nosu a úst. Současně bylo žalobci vytknuto, že„ do vlákna firemní komunikace připojil svou manželku, tj. osobu mimo firmu“.

13. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2020 soud zjistil, že je po skutkové stránce zdůvodněno tím, že žalobce„ dne 19. 10. 2020 vědomě šířil interní firemní e-mailovou komunikaci třetí osobě mimo společnost“, což žalovaný kvalifikoval jako zvlášť hrubé porušení povinností zaměstnance vyplývajících ze závazných předpisů.

14. Z informace zaměstnavatele ze dne 13. 12. 2019, z korespondence ze dne 3. 11. 2020 a ze dne 5. 11. 2020 soud neučinil žádné skutkové zjištění určující pro rozhodnutí v projednávané věci.

15. Důkaz pracovní smlouvou a sdělením zástupce žalobce ze dne 26. 10. 2020 soud neprováděl, neboť těmito důkazy nemělo být prokázáno jiné tvrzení, než bylo mezi účastníky nesporné.

16. Z mailu ze dne 22. 9. 2020 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. V mailu žalovaný (HR manažerka [jméno] [příjmení]) upozorňuje žalobce na povinnost zdržet se pořizování záznamů z výroby. Pořizování záznamů z výroby bylo jedním z jednání, jež žalovaný žalobci vytýkal a jež předcházelo okamžitému zrušení pracovního poměru dne 19. 10. 2020. Vzhledem k tomu, že toto jednání nebylo uvedeno jako skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, soud se jím – při posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru – nezabýval. Totéž je pak třeba uvést ve vztahu k zápisu z vytýkacího pohovoru ze dne 12. 6. 2020 (podle něhož bylo žalobci vytýkáno, že„ do společnosti bez vědomí a souhlasu nadřízeného, HR manažerky i jednatele, svévolně vpouštěl třetí osoby – své známé ze sousedících společností, ukazoval jim výrobu a suploval nábor potenciálních pracovníků, což nebylo v jeho kompetenci“) a k výtce zaměstnanci ze dne 22. 9. 2020 (podle něhož žalobci bylo vytýkáno, že dne 22. 9. 2020 ve výrobě v oddělení CNC strojů bez vědomí a souhlasu nadřízeného i vedení společnosti pořizoval fotodokumentaci výroby dílu„ [anonymizována dvě slova]“, přičemž byl vyzván, aby tohoto jednání ihned zanechal, přesto žalobce v jednání pokračoval“; žalobce byl v této výtce upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru pro případ dalšího porušení povinností).

17. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

18. Dne 2. 12. 2019 žalobce a žalovaný podepsali pracovní smlouvu, podle ní žalobce vykonával práci pro žalovaného. V průběhu pracovního poměru bylo žalobci opakovaně vytýkáno jednání, v němž žalovaný spatřoval porušení pracovních povinností žalobce (pořizování záznamů z výroby, prezentace výroby externím osobám aj.), nicméně toto jednání nebylo uvedeno jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru dne 19. 10. 2020. Dne 19. 10. 2020 HR manažerka žalovaného informovala hromadnou poštou zaměstnance žalovaného o prvních záchytu onemocnění COVID na pracovišti žalovaného. Následovala odpověď žalobce, kterou v kopii poslal též své manželce, k obsahu srov. skutková zjištění shora. Téhož dne žalovaný předal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru o obsahu, jak shora uvedeno.

19. Po právní stránce soud věc posoudil takto:

20. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“) zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

21. Soud nemá pochybnost o tom, že sdílení interní komunikace mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci se třetí osobou (mimo prostředí zaměstnavatele) je porušením povinností, které žalobci plynuly z pracovního poměru, mj. porušením povinností sjednaných v dohodě o mlčenlivosti ze dne 2. 12. 2019 a též v pracovním řádu, s jehož obsahem byl žalobce seznámen, jak sám uvedl. Obsahem korespondence byly informace o onemocnění na pracovišti zaměstnavatele, nešlo sice o obchodní tajemství, know-how apod., nicméně šlo o informaci, jejíž zveřejnění patrně mohlo mít vliv na přístup veřejnosti, případně obchodním partnerům k žalovanému. Bez ohledu na potenciál škodlivosti pro případ jejího zveřejnění se v každém případě jednalo o informaci určenou zaměstnancům, u níž zaměstnavatel (zcela legitimně) předpokládal její nešíření mimo prostředí zaměstnavatele. Sdílením této informace manželce formou zaslání kopie mailu adresovaného HR manažerce žalobce podle názoru soudu porušil povinnost mlčenlivosti stanovenou dohodou o mlčenlivosti (čl. IV.1 ve spojení s čl. III.) a pracovním řádem (bod 4.13.3) písm. d).

22. Soud se dále zabýval otázkou, zda toto porušení dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení povinností, pro nějž lze okamžitě rozvázat pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, a dospěl k závěru, že nikoli.

23. V první řadě zde soud vycházel z vlastního hodnocení žalovaného, které žalovaný poskytl jako určité„ vodítko“ svým zaměstnancům (srov. vyjádření žalovaného při jednání dne 1. 6. 2021), totiž z pracovního řádu. Jednání, jehož se žalobce dopustil, se nejvíce blíží jednání popsanému v bodě 4.13.3 písm. d) pracovního řádu, u něhož žalovaný v pracovním řádu avizoval, že jej bude považovat za„ závažné porušení povinnosti“ (pro něž lze pracovní pověr rozvázat výpovědí, což žalovaný neučinil), nikoli za„ zvlášť hrubé porušení povinnosti“ (pro něž lze pracovní poměr rozvázat okamžitým zrušením).

24. Dále je třeba říci, že obsah komunikace, který byl takto„ nasdílen“, je natolik obecný, že neumožňuje identifikaci konkrétního zaměstnance, u něhož bylo zjištěno onemocnění COVID, a nelze z obsahu zjistit ani cokoli dalšího, co by reálně mohlo nějak vážně ohrozit zájmy žalovaného (žalovaný pouze informoval o výskytu onemocnění na pracovišti a apeloval na dodržování příslušných opatření a řádný výkon práce zaměstnanci). Pokud jde o tvrzené nasdílení cca sedmdesáti kontaktů na zaměstnance žalovaného, obecně a též z vlastní činnosti je soudu známo (a proto k této otázce nevedl dokazování), že přeposláním kopie mimo prostředí zaměstnavatele nemůže externí osoba bez dalšího„ rozkliknout“ hromadnou adresu a kontakty takto získat, tedy je iluzorní, že by tímto způsobem manželka žalobce získala přístup k mailovým adresám zaměstnanců žalovaného. Vyjma toho nutno dodat, že za situace, kdy pracovní maily (adresy) zaměstnanců žalovaného jsou tvořeny podle jednotného klíče (první písmeno křestního [email] [webová adresa]), lze tyto adresy poměrně logicky odvodit i bez zaslání případného adresáře, takže soubor takových adres soud nepovažuje za zvlášť citlivá data.

25. Konečně, je třeba přihlédnout též k aktuální situaci žalobce, který se zřejmě nacházel v obtížné životní, resp. rodinné situaci a k jednání dne 19. 10. 2020 byl motivován prostou lidskou obavou otce o život a zdraví svého syna (který se právě vrátil z nemocnice a měl se chránit před nákazou onemocněním COVID 19). Ostatně jak shora uvedeno, z žalobcova mailu ze dne 19. 10. 2020 není zřejmý žádný (racionální) důvod jeho odeslání, spíše se jeví jako nešťastný pokus (neznámo, o co) v nešťastné situaci.

26. Ze shora popsaných důvodů soud dospěl k závěru, že ve věci nebyly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2020 soud posoudil jako neplatné a žalobě výrokem I. vyhověl.

27. Odkazoval-li žalovaný na další porušení pracovních povinností, jehož se žalobce měl dopouštět v době před 19. 10. 2020, k tomu soud – vázán vymezením důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru, jak jej po skutkové stránce učinil žalovaný v přípise ze dne 19. 10. 2020 – při posuzování neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19. 10. 2020 přihlížet nemohl, a proto se jimi ani více nezabýval po skutkové stránce.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů, které mu v řízení vznikly, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 10.000 Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za čtyři úkony právní služby po 2.500 Kč, dále za čtyři náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – žaloba, účast u jednání soudu dne 1. 6. 2021 (dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny), a náhrady za daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 2.352 Kč podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.

29. Domáhal-li se žalobce dále náhrady za tzv. předžalobní výzvu, tuto mu soud nepřiznal, neboť v projednávané věci nejde o řízení o splnění povinnosti, a jakákoli„ předžalobní výzva“ není podmínkou pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení (srov. ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Vynakládá-li žalobce za této situace jakékoli náklady na korespondenci před podáním žaloby, nejde o náklad účelně vynaložený, který jediný lze nahrazovat (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.).

30. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 15.552 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).