49 C 87/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , se sídlem v Adresa žalobkyně , zastoupená Jméno Zástupce , advokátem se sídlem tamtéž, proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , bytem v Adresa žalovaného , o 15.000 Kč s úroky a úroky z prodlení,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15.000 Kč za dobu od 8. listopadu 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3.468,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 692,63 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 15.000 Kč za dobu od 21. září 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.000 Kč za dobu od 30. července 2024 do 7. listopadu 2024 a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 15.000 Kč za dobu od 8. listopadu 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.062 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , advokáta se sídlem v , adresa, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 15.000 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne , datum, uzavřela společnost , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle níž žalovaný čerpal v hotovosti 20.000 Kč a tuto se zavázal spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky, které žalobce dále rozvedl, zaplatit v 18 měsíčních splátkách po 2.324 Kč. V rozporu s ujednáním ve smlouvě žalovaný zaplatil pouze částku v celkové výši 5.000 Kč, jinak ničeho. Smlouvou ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, žalovaný o tom byl písemně informován. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně.

2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 21. 8. 2025, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že ji uvedeného dne podepsali , jméno FO, za , právnická osoba, a žalovaný, že podle ní , právnická osoba, žalovanému při podpisu smlouvy poskytl částku 20.000 Kč v hotovosti. Žalovaný měl podle této smlouvy splácet 18 měsíčních splátek po 2.324 Kč (resp. sedmnáct splátek po 2.324 Kč, poslední splátka byla uvedena ve výši 2.320 Kč), celkem měl zaplatit 41.828 Kč.

5. Z karty zákazníka soud zjistil, že podle ní žalovaný v době podpisu smlouvy o spotřebitelském úvěru ke dni , datum, byl ve věku 43 let, žil s rodiči, byl svobodný, měl trvalý pobyt na adrese ohlašovny (, adresa, ), nejvyšší dosažené vzdělání měl učňovské, pracoval na plný úvazek s příjmem 16.471 Kč čistého, „další čisté příjmy domácnosti“ jsou uvedeny v částce 18.500 Kč, celkem je uveden příjem 34.971 Kč. Jako „běžné měsíční výdaje“ jsou uvedeny „odhadované měsíční výdaje žadatele“ v částce 5.500 Kč. Soud nevzal za prokázané, že by , právnická osoba, před poskytnutím zápůjčky tyto údaje ověřovala. Již samy o sobě tyto údaje vzbuzují pochybnosti o tom, zda mohou mít oporu v realitě. Jeví se jako zcela mimo realitu, že by žalovaný měl běžné měsíční výdaje pouze v částce 5.500 Kč, stejně jako se jeví mimo realitu, že by žalovaný měl potřebu čerpat prostředky od , právnická osoba, v částce 20.000 Kč, když tato částka je výrazně nižší než rozdíl mezi měsíčními příjmy a výdaji žalovaného a jeho domácnosti podle přehledu v zákaznické kartě, tzn. pokud by údaje byly pravdivé, žalovaný by měl dostatek volných prostředků a neměl by potřebu čerpat další, tím spíše pak za podmínek, které pro něj nebyly vůbec výhodné, pokud jde o výši částky, kterou měl za čerpání prostředků zaplatit. Naopak okolnost, že žalovaný měl potřebu čerpat prostředky ve výši 20.000 Kč za nikoli malý smluvní úrok, svědčí o tom, že jeho reálné příjmy nepostačovaly k pokrytí reálných výdajů.

6. Pokud jde o ověření údajů v kartě zákazníka, soud nevzal za prokázané, že by informace v nich uvedené poskytovatel zápůjčky ověřoval (k tomu mj. soud vyzýval žalobce před nařízením jednání k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů; rovněž při jednání se soud žalobce dotazoval, zda údaje byly nějak ověřeny, nato žalobce uvedl, že „nic dalšího uvést nemůže“. Soud proto upustil od dalšího poučení a výzvy postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nadto nutno uvést, že i kdyby tyto údaje skutečně ověřeny byly, jsou pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela nepostačující. V zákaznických kartách není uvedena celá řada dalších informací, které jsou z hlediska posouzení úvěruschopnosti relevantní (např. otázka reálných, nikoli odhadovaných výdajů žalovaného).

7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, soud vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci.

8. Z informací o zpracování osobních údajů ze dne , datum, soud zjistil, že tuto listinu žalobce vyhotovil.

9. Z podacího lístku ze dne 16. 8. 2024 soud zjistil, že uvedeného dne žalobce žalovanému odeslal zásilku na adresu , adresa, , což je v „kartě zákazníka“ uvedeno jako „adresa výběru“, nikoli však „kontaktní adresa“ (jako náhradní kontaktní adresa je uvedeno , adresa, ). Tímto podacím lístkem ani žádnou jinou listinou soud nemá za prokázané, že by žalovanému bylo odesláno oznámení o postoupení pohledávek ze dne , datum, . I pokud by soud odhlédl od nejasnosti ohledně adresy, na kterou byla zásilka odeslána, nelze přehlédnout, že odesílatelem zásilky ze dne 16. 8. 2024 byl žalobce, nikoli , právnická osoba, , který oznámení o postoupení pohledávky vyhotovil. Z podacího lístku ze dne 16. 8. 2024 samostatně ani ve spojení s jinými listinami pak nelze vzít za prokázané, že by bylo touto zásilkou odesláno oznámení o postoupení pohledávky.

10. Z „tabulek umoření“ a potvrzení o uhrazení úplaty soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.

11. Z výzvy k plnění ze dne 31. 10. 2024 soud vzal za prokázané, že jím žalobce vyzval žalovaného k plnění před podáním žaloby. Z připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že listina byla žalovanému odeslána dne 1. 11. 2024.

12. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne , datum, , právnická osoba, a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru o shora uvedeném obsahu a žalovaný od , právnická osoba, převzal v hotovosti částku 20.000 Kč. Soud nemá za prokázané, že by , právnická osoba, jakkoli (reálně) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřoval schopnost žalovaného zápůjčky splatit. Z karty klienta – u níž navíc nelze vzít za prokázané, že by údaje v ní uvedené byly reálné, tj. že je poskytovatel půjčky jakkoli skutečně ověřoval – je zřejmé, že , právnická osoba, zcela rezignoval na zjišťování reálných výdajů žalovaného (v kartě jsou uvedeny pouze „odhadované výdaje“, které jsou uvedeny v tak nízkých částkách, že to musí budit důvodné pochybnosti i u osoby zcela mimo obor, natož u osoby profesionála, jímž , právnická osoba, , pokud jde o poskytování půjček a úvěrů, nepochybně je). Smlouvou ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci (o tom svědčí oznámení o postoupení). Žalovaný zaplatil celkem částku 5.000 Kč. Přípisem odeslaným dne 1. 11. 2024 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení, marně.

13. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného zápůjčky splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, reálné výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Právní předchůdce žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021).

14. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy.

15. Protože však žalovaný čerpal částku v celkové výši 20.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.

16. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 5.000 Kč, zbývá vydat 15.000 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne 1. 11. 2024. Žalobce netvrdil a neprokazoval, kdy byl tento přípis žalovanému skutečně doručen. Soud tedy vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 6. 11. 2024. Dne 6. 11. 2024 byla středa, za dobu „bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující den, tj. čtvrtek dne 7. 11. 2024. Ke dni 7. 11. 2024 tedy podle názoru soudu nastala splatnost částky 15.000 Kč a od následujícího dne, tj. od 8. 11. 2024, je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 15.000 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 8. 11. 2024 do zaplacení. Výše úroku z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tj. 12,75 % ročně. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

17. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu ve věci (úspěch přitom soud posuzoval nejenom ve vztahu k žalované jistině, ale též k úrokům a úrokům z prodlení, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, k tomu srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 70 %, žalovaný byl úspěšný v rozsahu 30 %, tzn. rozdíl je 40 %. Náklady řízení sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 2.550 Kč podle ustanovení § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění účinném vždy ke dni, kdy byl učiněný daný úkon, tzn. příprava a převzetí věci odměna v částce 300 Kč, prostá předžalobní výzva odměna v částce 150 Kč (úkony učiněné do 31. 12. 2024, tj. podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024), žaloba – odměna v částce 400 Kč, účast u jednání dne 21. 8. 2025 odměna v částce 1.700 Kč (úkony učiněné po 1. 1. 2025, tj. podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 100 Kč (první dva úkony), po 150 Kč (žaloba) a po 450 Kč (účast u jednání soudu) podle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném ke dni, kdy byly úkony učiněny (srov. shora), a náhrada za promeškaný čas (cesta k jednání soudu a zpět) v částce 300 Kč (dvě promeškané půlhodiny; soud zde vycházel z toho, že zástupce žalobce neprokázal, že by se k jednání soudu dostavil automobilem, který uvedl ve vyúčtování, k tomu srov. níže, a podle údajů na webu , právnická osoba, cesta z místa sídla substitučního zástupce žalobce do sídla soudu trvá v rozmezí 20 – 28 minut, v závislosti na konkrétním vlaku, tzn. ve všech případech jde o cestu kratší než jedna půlhodina), a náhrady za daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 756 Kč podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. celkem 5.156 Kč. Jak shora uvedeno, rozdíl v úspěchu ve věci byl 40 %, proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu, tj. v celkové částce 2.062 Kč.

19. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 2.062 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), výrok III.

20. Domáhal-li se pak žalobce náhrady za doplnění žaloby ze dne 20. 5. 2025, náhradu za tento úkon mu soud nepřiznal, neboť nejde o náklad účelně vynaložený, který jediný lze nahrazovat (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnosti a důkazy, které žalobce v tomto podání uvedl, mohl a měl uvést již v žalobě. Neučinil-li tak a doplnil-li je teprve později na výzvu soudu, není náklad v této souvislosti vynaložený účelný.

21. Konečně, domáhal-li se žalobce náhrady cestovních výdajů za cestu osobním automobilem z , adresa, do , adresa, (k jednání dne 21. 8. 2025, jehož se za zástupce žalobce účastnil jeho substitut), ani tuto náhradu soud žalobci nepřiznal. Žalobce soudu předložil s vyúčtováním technický průkaz vozidla značky Honda, přičemž na žádost soudu o předložení klíčů od vozidla, jímž se k jednání soudu dostavil, předložil klíč od vozidla značky Škoda. Teprve po zjištění tohoto nesouladu toto soudu na jeho dotaz vysvětlil tak, že „přijel k dnešnímu jednání s , tituly před jménem, , jméno FO, , ta má u sebe klíče od vozu značky Honda“, že „, tituly před jménem, , jméno FO, má teď nějaké zařizování v Brně“, že „potom mají ještě jeden soud“ (v 10.00 hodin), substituční zmocnění má zástupce, který se účastnil jednání v projednávané věci, ale „ještě se domluví, která (…) tam půjde“. Soud především nemá za prokázané, že by se zástupce žalobce k jednání soudu dne 21. 8. 2025 dostavil osobním automobilem značky Honda, jehož technický průkaz soudu předložil s vyúčtováním (pokud se vůbec dostavil osobním automobilem). Již proto nelze náhradu za použití tohoto vozidla žalobci přiznat. Nadto nutno říci, že pokud skutečně dne 21. 8. 2025 , tituly před jménem, , jméno FO, měla cestu do Brna, protože zde „měla nějaké zařizování“ (srov. vyjádření zástupce při jednání), pak náklad vynaložený na cestu není nákladem řízení v projednávané věci, ale soukromým nákladem , tituly před jménem, , jméno FO, . Pro úplnost nutno dodat, že soudu je z vlastní činnosti známo, že k jednání ve věci sp. zn. , spisová značka, u Městského soudu v Brně se k jednání soudu dne 21. 8. 2025 v 10.00 hodin dostavila , tituly před jménem, , jméno FO, , nikoli , tituly před jménem, , jméno FO, . Je tedy evidentní, že , tituly před jménem, , jméno FO, se dne 21. 8. 2025 k jednání u Městského soudu v Brně vůbec nedostavila. Již s ohledem na neprokázání použití osobního automobilu, jehož technický průkaz byl soudu předložen s vyúčtováním, nelze požadovanou náhradu za použití tvrzeného osobního automobilu přiznat.

22. Nutno dále zdůraznit, že s ohledem na všechny okolnosti (srov. tvrzení o použití automobilu, od něhož je předkládán klíč, po konfrontaci s odlišnou značkou nové tvrzení o použití jiného automobilu atd.) soud požadavek na náhradu cestovních výdajů za cestu osobním automobilem považuje za nemravný a advokáta zcela nedůstojný. Takový požadavek je též v rozporu s ustanovením § 16 odst. 2 část věty před středníkem zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále též „zák. o advokacii“), podle něhož je při výkonu advokacie advokát povinen jednat čestně a svědomitě, a v rozporu s ustanovením § 17 zák. o advokacii, podle něhož advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidly soutěže, jež stanoví stavovský předpis. Nad rámec právě uvedeného a pro dokreslení situace soud dodává, že ve vyčíslení nákladů řízení zástupce žalobce uvedl jako průměrnou spotřebu vozidla podle technického průkazu 7,3 l/100 km, ač podle kopie technického průkazu, již předložila při jednání , tituly před jménem, , jméno FO, , je průměrná spotřeba tohoto vozidla 7,2 l/100 km.