51 C 124/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr Zdeňkem Sýsem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec a číslo zastoupené advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum , bytem adresa , obec o zaplacení částky 2 000 Kč

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29.9.2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 000 Kč s odůvodněním, že žalovaný porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně – [právnická osoba] a žalovaným dne [datum]. Žalovaný neplatil řádně poplatky za poskytnuté služby, předchůdce žalobkyně proto odstoupil od smlouvy. Podle čl. 7 Všeobecných obchodních podmínek dále jen„ VOP“ byl žalovaný povinen vrátit dočasně poskytnuté zařízení předchůdci žalobkyně nejpozději do 7 dnů ode dne ukončení smlouvy. Podle čl. 7 VOP jestliže žalovaný nevrátí zařízení předchůdci žalobkyně, je předchůdce žalobkyně oprávněn účtovat jednorázovou smluvní pokutu dle ceníku. Žalovaný nevrátil předchůdci žalobkyně zařízení – [právnická osoba] PVR HDD USB READY identifikovatelný výrobním [číslo] předchůdce žalobkyně mu proto vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 2000 Kč. Žalovaný smluvní pokutu neuhradil, pohledávka byla poté smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31.1.2019 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozumíván v rámci dopisu ze dne 18.3.2019. Dopisem ze dne 18.3.2019 byla žalovanému zasílána předžalobní upomínka.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl zrušen, neboť se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že dne 7.2.2015 uzavřel předchůdce žalobkyně s žalovaným podle zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích, smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo]. Z všeobecných obchodních podmínek bylo zjištěno, že pokud účastník smlouvy nevrátí pronajaté Přijímací zařízení včas a v pořádku (7.4 a 7.6 Podmínek) je poskytovatel oprávněn požadovat smluvní pokutu dle ceníku. Žalovanému bylo na základě smlouvy pronajato výše označené zařízení. Dopisem ze dne 8.7.2015 předchůdce žalobkyně odstoupil od smlouvy z důvodu neplacení plateb za dodávané služby, zároveň byl žalovaný vyzván k vrácení zařízení ve lhůtě 14 dnů od ukončení smlouvy tj. do 3.8.2015 s tím, že pokud zařízení do uvedeného data nevrátí, bude po něm předchůdce žalobkyně požadovat smluvní pokutu. Žalovaný ve lhůtě požadované zařízení nevrátil, předchůdce žalobkyně si tak naúčtoval smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč, kdy tuto pohledávku postoupil žalobkyni v rámci smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31.1.2019. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 18.3.2019, předžalobní upomínka byla zasílána dopisem ze dne 18.3.2019.

5. V daném případě uzavřeli účastníci smlouvu adhezním způsobem (§ 1798 an. zák. 89/2012 Sb. – dále jen o.z.), přičemž se jednalo o formulář (včetně ceníku a všeobecných obchodních podmínek) předložený žalovanému ze strany předchůdce žalobkyně. Zákon tak klade zvýšený důraz na to (§ 1800 o.z.), aby se spotřebitel jako slabší strana před podpisem smlouvy fakticky seznámil se všemi podmínkami, za kterých se stává účastníkem smluvního vztahu. Jak bylo ze smlouvy zjištěno, poznámka o tom, že součástí smlouvy je ceník a všeobecné podmínky (ani jeden z těchto dokumentů není žalovaným podepsán), je uvedena v dolní části smlouvy extrémně malým a velmi obtížně čitelným písmem. Z ceníku navíc nelze ve vztahu k označení zařízení ze smlouvy vyčíst, jaká smluvní pokuta se vztahuje k tomu kterému zařízení, neboť tak, jak je zařízení označeno ve smlouvě, není označeno v žádné z kolonek, určujících smluvní pokutu. Jedná se tak o ujednání neurčité (spotřebitel nemůže dovodit, jaká smluvní pokuta se vztahuje k zařízení), uzavřené navíc v rozporu s § 1800 odst. 1 o.z. Mimoto je ujednání o smluvní pokutě neplatné i pro rozpor s ust. § 1813 o.z. (v návaznosti na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11). Ujednání o smluvní pokutě by nemělo být obsaženo pouze v obchodních podmínkách a velmi obtížně dohledatelné v ceníku (s výše uvedenými výhradami, že ani z ceníku nelze dovodit, že by zde byla smluvní pokuta, vztahující se právě k zařízení označenému tak, jak je uvedeno ve smlouvě). Navíc povinnost vrátit přenechané zařízení, dodané při založení smluvního vztahu až do bydliště spotřebitele, poštou na zcela odlišnou adresu než je sídlo předchůdce žalobkyně jako druhé smluvní strany, je možné dohledat pouze v obchodních podmínkách, přičemž tato povinnost, resp. její nesplnění, má být sankcionováno výraznou smluvní pokutou. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíš uniknou, např. ujednání o povinnosti odevzdat po skončení smluvního vztahu zařízení v místě zcela odlišném od sídla druhé smluvní strany, a navíc v poměrně krátké lhůtě sedmi dnů od zániku smluvního vztahu. Je přitom zcela zřejmé, že se v daném případě jedná o smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 o.z., když předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy jednal v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, zatím co žalovaný nikoli. V samotné smlouvě bylo sice dohodnuto právo předchůdce žalobkyně v případě nevrácení pronajatého přijímacího zařízení účtovat smluvní pokutu, ale její výše nebyla konkrétně určena a smlouva pouze odkazovala na ceník, z něhož však bez dalšího nebylo možné dovodit, jaká smluvní pokuta se k tomu kterému zařízení uvedenému se smlouvě vztahuje, neboť zařízení uvedená v ceníku se svým označením neshodují s označením zařízení dle smlouvy. S ohledem na shora uvedené považoval soud ujednání o smluvní pokutě pro jeho neurčitost za absolutně neplatné a žalobu z uvedených důvodů zamítl.

6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl úspěšný žalovaný, který však zůstal po celou dobu řízení zcela nečinný a žádné náklady řízení mu dle obsahu spisu nevznikly, soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku II. uvedeno.

7. Rozsudek obsahuje stručné odůvodnění dle § 157 odst. 4 o.s.ř.