51 C 139/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Zdeňkem Sýsem jako samosoudcem ve věci žalobce: právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupeného advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa , obec a číslo proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 12 062 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 12 062 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 12 062 Kč od 1.11.2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 1.3.2021 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 12 062 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Žalobce v návrhu uvedl, že uzavřel s žalovanou dne 20.12.2019 smlouvu o úvěru [číslo] prostřednictvím elektronické komunikace na dálku, na základě které žalované poskytl částku 10 000 Kč, kdy byla žalovaná povinna uhradit do konce každého kalendářního měsíce minimální splátku, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však částku 300 Kč. Žalobce žalované dále účtoval poplatek za čerpání úvěru ve výši 2000 Kč, úrok za poskytnutý úvěr ve výši 11 987 Kč a smluvní pokutu za prodlení ve výši 363 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 12 288 Kč, kterou žalobce započetl v částce 363 Kč na smluvní pokutu, v částce 9 756 Kč na úroky, v částce 1 005 Kč na poplatek za čerpání a v částce 1 164 Kč na jistinu. Ke dni podání žaloby tak žalobce požaduje uhrazení částky 12 062 Kč, tj. jistiny ve výši 8 836 Kč, poplatku ve výši 995 Kč a smluvního úroku ve výši 2 231 Kč. Dopisem ze dne 5.1.2021 byla žalované zasílána předžalobní upomínka.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl zrušen, neboť se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Z úvěrové smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná dne 20.12.2019 uzavřela s žalobcem prostřednictvím elektronické komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které žalovaná mohla čerpat finanční prostředky až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč, kdy výše prvního čerpání činí nejvýše 5 000 Kč. Dle čl. 4 smlouvy byla sjednána výše minimální splátky úvěru 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč. V čl. 5 byl sjednán poplatek za čerpání úvěru ve výši 20% z čerpané jistiny. V čl. 6 bod 6.3 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení.

6. Z výpisu z bankovního účtu žalobce bylo zjištěno, že poskytl žalované celkem částku 10 000 Kč, a to dne 20.12.2019 částku 5 000 Kč a dne 21.7.2020 částku 5 000 Kč.

7. Z kopie občanského průkazu žalované bylo zjištěno, že žalobce ověřoval totožnost žalované prostřednictvím občanského průkazu.

8. Z fotografie předložené žalobcem bylo zjištěno, že by se mělo jednat o žádost žalované o úvěr, kde uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 22 950 Kč, jako výdaje je uvedena částka 9 000 Kč. Žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, kdy náklady na bydlení činí 0 Kč. Z potvrzení o příchozí úhradě ze dne 20.12.2019 bylo zjištěno, že banka [právnická osoba] potvrdila přijetí částky 26 880 Kč na účet žalované. Z výplatného lístku pak bylo zjištěno, že výplata žalované za měsíc listopad 2019 činila 26 880 Kč.

9. Ze sdělení banky ze dne 17.12.2021 bylo zjištěno, že účet č. [bankovní účet], kam byla celkem poukázána částka 10 000 Kč, je žalované.

10. Z výpisů k úvěru bylo zjištěno, že žalovaná celkem uhradila částku 12 288 Kč.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

13. Podle § 2991 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“) se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

15. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet spotřebitelský úvěr, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Po právním posouzení skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru, na základě které by žalobce poskytl žalované částku až do výše 50 000 Kč a žalovaná by poskytnutou částku vrátila v pravidelných měsíčních splátkách. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované ověřoval na základě nahlédnutí do veřejně přístupných rejstříků, centrální evidence exekucí a dále s údajů, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr. Žalobce uvedl, že žalovaná měla příjem dle žádosti 22 950 Kč čistého, náklady na bydlení 0 Kč, ostatní náklady 0 Kč a náklady na obživu 9 000 Kč. Výši příjmů žalobce ověřil dále z výplatního lístku žalované a potvrzení o přijetí výplaty na účet žalované. Pokud jde o výdaje, žalobce vycházel průměrných nákladů průměrného klienta, kdy podle českého statistického úřadu mají činit náklady člena domácnosti 10 500 Kč. Žalobce k této částce připočetl náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1 200 Kč, kdy dospěl k závěru, že žalovaná má dostatek prostředků k úhradě úvěru.

18. Soud má v tomto ohledu za to, že žalobce dostatečně aktivně nezjišťoval úvěruschopnost žalované, tak jak to požaduje zákon. Žalobce si ověřil příjmy žalované, kdy tyto měl doloženy na základě výplatní pásky. Pokud však jde o výdaje, v tomto ohledu žalobce situaci značně podhodnotil. Pokud žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, nelze očekávat, že výdaje na nájem činí 0 Kč. Jako jediný výdaj žalovaná uvedla částku 9 000 Kč na obživu, kdy však pokud jde o další výdaje, tedy bydlení, služby, náklady na jízdné a běžný chod domácnosti, nejsou blíže uvedeny. Žalobce sice započetl průměrné náklady dle ČSÚ, avšak těžko si lze představit, že v reálném životě by žalované stačila částka 10 500 Kč na pokrytí nájmu, služeb, stravy a jízdného. Z žádosti je navíc zřejmé, že žalovaná bydlí sama, je tak jediná kdo musí hradit náklady na bydlení a služby s tím spojené.

19. Soud přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Vyšel-li žalobce pouze z tvrzení žalované a z provedených lustrací (předpokládal by-li soud, že byly opravdu provedeny), pak nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 20. Pakliže soud dospěl k závěru, že smlouva byla absolutně neplatná od počátku, došlo ze strany žalované k bezdůvodnému obohacení, neboť získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Žalobce poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč, kdy žalovaná uhradila celkem částku 12 288 Kč, žalovaná tak hradila dokonce nad rámec bezdůvodného obohacení.

21. Pokud jde tedy o žalobcem uplatňovaný nárok, kdy požaduje úhradu jistiny ve výši 8 836 Kč, poplatku ve výši 995 Kč a smluvního úroku ve výši 2 231 Kč, v tomto ohledu soud žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť jak je uvedeno výše, jistina byla uhrazena již dokonce nad rámec bezdůvodného obohacení a pokud jde o další nároky, tyto nebyly přiznány, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, žalobci nárok na tyto náklady nevznikl.

22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byla procesně plně úspěšná žalovaná, která by tak měla nárok na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že žalovaná byla v celém řízení zcela nečinná a žádné náklady řízení jí dle obsahu spisu nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.