51 C 97/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl JUDr. Zdeňkem Sýsem jako samosoudcem v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupeného advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno ., narozený dne Anonymizováno IČO: Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 53 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 23 500 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 53 500 Kč od 19.4.2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 27.6.2024 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 53 500 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Žalobce v návrhu uvedl, že dne 8.2.2023 uzavřel s žalovaným smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný byl povinen poskytnutý úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 21 000 Kč. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč za prodlení s úhradou jakékoliv splátky. Žalovaný se dostal do prodlení, žalobce tak dále požaduje smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč. Dopisem ze dne 12.4.2024 byla žalovanému zasílána předžalobní upomínka.

2. Žalovaný se žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Z formuláře smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, datované dne 8.2.2023 bylo zjištěno, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru, který byl nazvaný jako podnikatelský, kdy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem 1% za každý den čerpání úvěru. Splatnosti byla sjednána do 70 dní, poplatek tak činil 21 000 Kč. V rámci čl. VIII. Odst. 8.1 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč za prodlení jakékoliv jednotlivé splátky.

5. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že žalobce zaslal na účet č. , č. účtu, dne 8.2.2023 částku 30 000 Kč, kdy se dle sdělení , právnická osoba, . jedná o účet žalovaného.

6. Z výzvy k úhradě bylo zjištěno, že žalobce zasílal žalovanému dne 12.4.2024 předžalobní upomínku.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi stranami existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru, avšak soud nemá za prokázané, že by spolu účastníci uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru o obsahu tvrzeném žalobcem, a nemá za prokázané ani to, že by před poskytnutím částky 30 000 Kč žalobce jakkoli zjišťoval a ověřoval schopnost žalovaného částku 30 000 Kč včetně jakéhokoli dalšího případného poplatku splatit. Žalobce ani na výzvu soudu neupřesnil, jakým způsobem ověřoval, že má žalovaný zřízen podnikatelský účet či zda předložil žalovaný živnostenský list, případně také jakým způsobem bylo ověřováno, že úvěr bude sloužit k podnikatelským účelům. Aby se jednalo o podnikatelský úvěr, muselo by s jednat o úvěr určený pro start, rozvoj či záchranu podnikání. Úvěr pro živnostníky může rovněž sloužit ke zvýšení finanční flexibility, ale nemůže sloužit na spotřebu a osobní život. Žalobce nijak nedoložil, že prověřoval účel poskytnutého úvěru, ani zda je poskytován na podnikatelský účet. Žalovaný čerpal částku 30 000 Kč od žalobce, který je profesionálním poskytovatelem nebankovních půjček (úvěrů), soud proto hodnotí tento vztah jako vztah ze smlouvy o úvěru (tzv. reálný kontrakt podle ustanovení § 2395 an. o. z.). Vzhledem k tomu, že se pak jedná o smlouvu spotřebitelskou (nebylo prokázáno, že si žalovaný bral úvěr k podnikatelským účelům), nutno na vztah aplikovat úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť jakákoli souvislost s podnikáním žalovaného v projednávané věci prokázána nebyla; přičemž sama okolnost, že žalovaný má IČO, nesvědčí o tom, že by závazek měl souviset s jeho podnikatelskou činností. Takto uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 8.2.2023 pak soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť žalobce zjevně před poskytnutím peněžních prostředků, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když reálně nezjišťoval, případně adekvátně neposoudil majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, nezjišťoval ani jiné případné dluhy a splátky žalovaného, čímž porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). V případě, že by se pak mělo jednat o podnikatelský úvěr, měl si žalobce vyžádat alespoň základní podklady týkající se podnikání žalovaného, tedy živnostenský list, minimální obrat za poslední roky, kopii daňových přiznání či výpisy z podnikatelského účtu, případně prokázání vlastnictví a případné zástavy majetku. Žalobce si nic z takových podkladů nevyžádal, kdy se spokojil pouze s označením poskytnutého úvěru za podnikatelský.

8. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud smlouvu o úvěru ze dne 8.2.2023 hodnotí jako absolutně neplatnou, kdy z ní tedy právo nelze přiznat.

9. Pakliže soud dospěl k závěru, že smlouva byla absolutně neplatná od počátku, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení, neboť získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč, žalovaný na dluh doposud nic neuhradil, k úhradě na bezdůvodném obohacení tak zbývá částka 30 000 Kč, kterou soud žalobci přiznal.

10. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

11. Pokud jde o další uplatňované nároky představující částku 23 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 53 500 Kč za dobu od 19.4.2023 do zaplacení, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku žalobci nárok na tyto částky nevznikl, přičemž pokud jde o zákonné úroky z prodlení, soud v tomto ohledu vycházel zejména z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti, nastává splatnost bezdůvodného obohacení dle možností spotřebitele, případně lhůtu určí soud. V tomto ohledu se tak žalovaný zatím nemohl dostat do prodlení, kdy tak nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl. Obdobně judikoval také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy uvedl, že „..ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru…“.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

13. Zdejší soud veden nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 při posuzování míry úspěchu ve věci přihlížel nejen k žalované pohledávce, ale také k jejímu příslušenství. Na základě této skutečnosti proto požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 4.9.2025, kdy tak vycházel z celkové částky 72 628,08Kč, tedy žalovaná pohledávka 53 500 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 19 128,08 Kč (tj. 15% ročně z 53 500 Kč od 19.4.2023 do 4.9.2025 ).

14. Žalobce byl úspěšný v částce 30 000 Kč, tj. 41,31 % a neúspěšný v částce 42 628,08 Kč, tj. 58,69 %, kdy procesně úspěšnější tak byl žalovaný, který by tak měl nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, a dle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhod tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů tohoto řízení.