52 C 175/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky Ph.D. sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupena opatrovníkem advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 15 255 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcia. částku 10 000 Kčb. zákonný úrok z prodlení z částky 10 000 Kč za dobu od 24.3.2023 do zaplacení ve výši 15 % p.a.,a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se návrh, aby byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobcia. částku 2 275 Kčb. částku 2 500 Kčc. částku 2 980 Kčd. zákonný úrok z prodlení z částky 12 275 Kč ve výši 15 % p.a. za dobu od 4.2.2023 do 23.3.2023e. zákonný úrok z prodlení z částky 2 275 Kč ve výši 15 % p.a. za dobu od 24.3.2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 450,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Opatrovníkovi žalované, , Jméno advokáta, , advokátovi se sídlem , adresa, , , adresa, , se přiznává odměna a náhrada nákladů ve výši 8 675,70 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Městského soudu v Brně po právní moci rozsudku.

V. ČR – Městskému soudu v Brně se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žalobou podanou na soud dne 3. 7. 2024 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 15 255 Kč s odůvodněním, že jí na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. 1. 2023 poskytl úvěr ve výši 10 000 Kč. Finanční prostředky jí zaslal na účet č. , č. účtu, Žalovaná se zavázala splatit úvěr 10 000 Kč i spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 2 275 Kč, které byly splatné dne 3. 2. 2023, avšak žalovaná svůj dluh vůči žalobci ve sjednané lhůtě řádně nesplnila. Na svůj závazek neuhradila ničeho. Žalobce po žalované dále požaduje zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 980 Kč, která byla stranami sjednána ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a žalobce ji požaduje z dlužné částky 10 000 Kč ode dne následujícího po splatnosti dluhu do dne sepsání žaloby, tedy od 4. 2. 2023 do 19. 6. 2024. Žalovaná byla ze strany žalobce před podáním žaloby marně vyzývána k zaplacení dlužné částky.Žalovaný k podané žalobě vyjádřil prostřednictvím ustanoveného opatrovníka v tom smyslu, že uplatněný nárok žalobce neuznává. Není postaveno najisto, že žalovaná s žalobcem tvrzenou smlouvu uzavřela a uzavřela-li ji, pak žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy řádně a pečlivě nezkoumal úvěruschopnost žalované.Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:Ze smlouvy o zápůjčce z 4. 1. 2023 soud zjistil, že žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované poskytl finanční prostředky ve výši 10 000 Kč za poplatek 2 275 Kč. Žalovaná se zavázala částku 12 275 Kč splatit do 3. 2. 2023. Pro případ prodlení byla mezi stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každá den prodlení. Úvěruschopnost žalované nebyla ve smlouvě řešena. Finanční prostředky 10 000 Kč žalobce žalované poskytl převodem na účet č. , č. účtu, dne 4. 1. 2023 jak vyplývá z výpisu účtu žalobce. Ze stejného účtu žalovaná uhradila částku 1 Kč, která sloužila k její verifikaci. Smlouva byla ze strany dlužníka podepsána potvrzovací SMS pomocí zaslaného PIN kódu. Na existenci dluhu byla žalovaná ze strany žalobce opakovaně písemně upozorněna dne 10. 2. 2023, 17. 2. 2023, 24. 2. 2023, 5. 3. 2023 a 20. 3. 2023 a byla vyzvána k úhradě dlužné částky. Žalobce žalovanou před podáním žaloby dne 19. 10. 2023 písemně prostřednictvím svého právního zástupce vyzval k úhradě dluhu. Výzva byla žalované odeslána dne 19. 10. 2023.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn.

III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn.

I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.Pokud by tedy byla následně mezi věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, byla by tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn.

III. ÚS 4129/18). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části požadované jistiny ve výši 10 000 Kč, neboť nebylo prokázáno, že by věřitel řádně a dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu ohledně příjmů žalované za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Věřitel se však pouze formálně spokojil s prohlášením žalované o jejích příjmech a výdajích, kdy prověřováním příjmů a výdajů žalované se vůbec nezabýval, natož aby po žalované požadoval přehled pohybů na jejím účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil příjmy ani výdaje žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.Totožnost žalované při uzavírání předmětné smlouvy byla dostatečně žalobcem ověřena prostřednictvím verifikační platby a SMS podpisu prostřednictvím zaslaného PIN kódu. Není tedy pochyb, že částku 10 000 Kč obdržela právě žalovaná. Žalobce tedy poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč bez právního důvodu, které žalovaná žalobci ani na opakovanou výzvu dosud nevrátila. Žalovaná zůstala ve sporu v tomto směru neaktivní a netvrdila ani neprokázala, že by dlužnou částku, byť jen z části, uhradila. Žalobci tak vznikl dle § 2991 a násl. OZ nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě poskytnuté částky ve výši 10 000 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl ve výši nárokované jistiny a zavázal žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 10 000 Kč. Soud pro úplnost uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaná jistinu včas neuhradila ani poté, co byla žalobcem vyzvána k jejímu uhrazení nejpozději uplynutím lhůty k plnění ve výzvě k plnění, tedy 23. 3. 2023 (ust. § 573 OZ), dostala se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.Soud tak zavázal žalovanou ve výroku I. rozsudku k povinnosti zaplatit částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. za dobu od 24. 3. 2023 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 12 275 Kč za dobu od 4. 2. 2023 do 23. 3. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 2 275 Kč za dobu od 24. 3. 2023 do zaplacení s odkazem na výše uvedené ve výroku II. zamítl.Výrokem II. byly rovněž zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými. Jedná o smluvní pokutu dle bodu 2.3 smlouvy ve výši 2 980 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 275 Kč.Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve výši 15 255 Kč s příslušenstvím. Úspěch žalobce je představován výrokem I., tedy částkou v celkové výši 13 049 Kč, neúspěch je představován výrokem II., tedy částkou v celkové výši 8 691 Kč. Žalobce byl proto úspěšný v 60 % předmětu řízení, ve 40 % předmětu řízení úspěšný nebyl. Po vzájemném zápočtu neúspěchu žalobce vůči jeho úspěchu, má žalobce právo na náhradu 20 % účelně vynaložených nákladů. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a dále náklady právního zastoupení žalobce. Ty jsou tvořeny odměnou advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, návrh ve věci samé). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon do podání žaloby činí dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2. vyhlášky 300 Kč. Za každý provedený úkon do podání žaloby pak náleží žalobci náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši á 100 Kč. Celkem tedy náklady žalobce (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Žalobce má s ohledem na částečný úspěch ve věci právo na náhradu 450,40 Kč, která odpovídá 20 % účelně vynaložených nákladů řízení.O odměně ustanoveného opatrovníka žalované rozhodl soud podle § 140 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že opatrovníkovi přiznal odměnu za zastupování v částce 8 675,70 Kč. Odměna je představována třemi úkony právní služby po 1 740 Kč dle § 7 společně s § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé, účast u jednání), kde sazba jednoho úkonu činí 1 740 Kč (tarifní hodnotu 15 255 Kč tvoří částka 10 000 Kč – jistina dluhu, 2 275 Kč – poplatek za sjednání úvěru, 2 980 Kč – smluvní pokuta; částka 2 500 Kč – náklady spojené s uplatněním pohledávky nejsou součástí tarifní hodnoty, jde o příslušenství pohledávky) včetně paušální náhrady výdajů v celkové výši 1 350 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za každý ze dvou úkonů po 450 Kč, dále náhrady za promeškaný čas ve výši 600 za 4 započaté půlhodiny po 150 Kč (2x cesta k soudu a zpět v rámci úkonu příprava a převzetí věci a jednání soudu) a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z částky 7 170 Kč ve výši 1 505,70 Kč.Soud nepřiznal ustanovenému opatrovníkovi odměnu ani režijní paušál za vyfakturovaný úkon právní služby spočívající ve studiu soudního spisu dle § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky, jelikož úkon právní služby nahlížení a studia spisu je třeba považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího v přípravě a převzetí právního zastoupení podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky, nikoliv za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou nejbližší prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) ve spojení s ustanovením § 11 odst. 3 vyhlášky. V daném případě se jedná o nezbytný krok na počátku zastupování žalované v řízení, aby se ustanovený advokát s věcí seznámil, nejde tedy o úkon srovnatelný s prostudováním trestního spisu, ke kterému dochází v průběhu trestního řízení po skončení jeho přípravné fáze (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, č.j. 5 Azs 33/2008-40, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č.j. 22 Cdo 1176/2015).Jelikož byl žalobce ve věci úspěšný, nemá vůči státu povinnost zaplatit odměnu ustanoveného opatrovníka žalované dle § 149 odst. 2 občanského soudního řádu.