52 C 253/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci Žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 49 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 49 600 Kč společně s- zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 15. 10. 2022 do 16. 1. 2023,- zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 49 600 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení,a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit- úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 10. 2022 do 30. 10. 2022,- úrok ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 10. 2022 do 16. 1. 2023,- úrok ve výši 15 % ročně z částky 49 600 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení,- kapitalizovaný úrok ve výši 2 352,97 Kč od 1. 7. 2022 do 3. 10. 2022,se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 184 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobou doručenou soudu dne 13. 8. 2024 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 49 600 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že mezi účastníky byla dne 23. 3. 2021 uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě žalobce aktivoval žalovanému běžný účet č. , č. účtu, . Na základě smlouvy o poskytnutí kontokorentu z 22. 8. 2021 – dodatku č. 3 k rámcové smlouvě žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky formou úvěru ve výši 50 000 Kč. Jelikož žalovaný porušil sjednané smluvní podmínky, žalobce přistoupil k zablokování kontokorentu, žalovaný jej nemohl nadále čerpat a žalobce dlužnou částku dne 4. 101. 2022 zesplatnil. Ke dni zesplatnění byla dlužná částka tvořena nesplacenou jistinou ve výši 50 000 Kč. Dne 17. 1. 2023 žalovaný částečně plnil na svůj dluh částkou ve výši 400 Kč. Poté již nezaplatil žalobci ničeho.Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena, nevyjádřil.Soud v této věci rozhodl v souladu s § 115a o.s.ř. bez jednání, když ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a žalobce i žalovaný s tímto postupem soudu za použití výzvy dle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:Z rámcové smlouvy č. , hodnota, soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 23. 3. 2021 uzavřena smlouva o službách včetně platebních, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, .Ze smlouvy o poskytnutí kontokorentu z 22. 8. 2021, která je dodatkem č. 3 k rámcové smlouvě č. , hodnota, a obchodních podmínek pro používání kontokorentu soud zjistil, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet průběžně každou příchozí platbou na běžný účet, vždy však alespoň jednou za rok, od prvního čerpání úvěru, jej celý splatit. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že zná svoji finanční situaci a že bude schopen úvěr splácet. Finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty formou přečerpání účtu č. , hodnota, , jak vyplývá z výpisu účtu tohoto účtu za období 24. 8. 2021 do 13. 8. 2024. Žalovaný byl také lustrován v systému BRKI s negativním výsledkem.Z přehledu čerpání a splacení kontokorentu a výpisu účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že žalovaný nesplnil sjednané smluvní podmínky, když se na běžném účtu nedostal do kladného zůstatku, k datu zesplatnění 3. 10. 2022 neuhradil na poskytnutý úvěr celkem ničeho a dne 17. 1. 2023 uhradil částku 400 Kč.Výzvou ze dne 5. 10. 2022 žalobce upozornil žalovaného na skutečnost, že zbývající dluh z úvěru – kontokorentu 50 000Kč byl s ohledem na prodlení zesplatněn a vyzval žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 14. 10. 2022. Výzva byla žalovanému odeslána dne 6. 10. 2022.Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.Soud se z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.V posuzované věci žalobce nikterak příjem žalovaného neověřoval s ohledem na výši poskytnuté částky; žalobce navíc ani nezkoumal výdaje žalovaného. Za účelem zjištění schopnosti žalovaného řádně splácet úvěr provedl žalobce pouze lustraci žalovaného v systému BRKI, na svou zákonnou povinnost však ve zbytku zcela rezignoval.Žalobce tedy postupoval zcela formálně a při posouzení úvěruschopnosti žalovaného operoval toliko s údaji, které byly ze strany žalovaného sděleny bez toho, že by se alespoň pokusil ověřit pravdivost uvedených tvrzení a současně bez toho, aniž by se pokusil získat dostatečné informace pro posouzení schopnosti žalovaného řádně hradit dluh. Uvedený postup žalobce proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru nepostupoval s odbornou péčí, když žádným způsobem neověřoval údaje uvedené žalovaným. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).Žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18).Soud proto uzavřel, že smlouva o poskytnutí kontokorentu byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).Domáhá-li se věřitel nevrácené jistiny spolu s úrokem z prodlení v rámci soudního řízení, je tedy nezbytné zkoumat, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu, přičemž právě spotřebitele tíží břemeno tvrzení a důkazní o tom, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech hradit dluh. Bylo proto na žalovaném jako spotřebiteli, aby tvrdil a prokázal nemožnost vrátit poskytnutou jistinu žalobci. S ohledem na pasivitu žalovaného v dané věci nelze než dospět k závěru, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení ohledně jeho nemožnosti a neschopnosti hradit dluh, v důsledku čehož je nutné mít zato, že žalovaný byl schopen vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po zaslané výzvě.Ve světle uvedeného proto žalobci vzniklo právo na vrácení čerpané a dosud nesplacené jistiny kontokorentu ve výši 49 600 Kč. Žalovaný je nekontaktní, na výzvy soudu nereaguje, s ohledem na jeho pasivitu v daném řízení soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné určit, jaké jsou možnosti a schopnosti žalovaného hradit dluh.Jelikož žalovaný ohledně uvedených skutečností neunesl břemeno tvrzení a důkazní, vzniklo žalobci rovněž právo na úhradu úroku z prodlení. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny, žalobci proto mohl vzniknout nárok na úhradu úroku z prodlení až na základě výzvy ze dne 5. 10. 2022, ve které byla žalované stanovena lhůta k úhradě dluhu do 14. 10. 2022. Soud proto přiznal žalobci podle § 1970 občanského zákoníku právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 50 000 Kč od 15. 10. 2022 do 16. 1. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 49 600 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení. Výše úroku z prodlení odpovídá nař. vlády č. 351/2013 Sb.V části nároku žalobce na zaplacení úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 10. 2022 do 30. 10. 2022, úroku ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 10. 2022 do 16. 1. 2023, úroku ve výši 15 % ročně z částky 49 600 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 2 352,97 Kč od 1. 7. 2022 do 3. 10. 2022, soud žalobu zamítl, neboť ujednání o úrocích vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.Z důvodů shora vyložených soud výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku žalobu výrokem pod bodem II zamítl.Výrok III. je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle kterého náleží částečně úspěšnému žalobci, který měl však neúspěch jen v poměrně nepatrné části, právo na plnou náhradu nákladů řízení ve výši 1 984 Kč za zaplacený soudní poplatek a dle § 151 odst. 3 o.s.ř. náhrada hotových výdajů za dva úkony dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 200 Kč za úkon dle § 2 odst. 1 této vyhlášky. Celkem tedy náklady žalobce činí 2 184 Kč.