52 C 99/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta Anonymizováno . sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 643,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11 588,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 588,51 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobcia. 1 054,55 Kč,b. úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 588,51 Kč od 15. 6. 2023 do 16. 11. 2023,c. úrok 25 % ročně z částky 11 588,51 Kč za dobu od 15. 6. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 011 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na doplatku soudního poplatku částku 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobou podanou na soud dne 23. 11. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 12 643,06 Kč s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce, , Anonymizováno, a.s. (dříve , Anonymizováno, , a.s.), na základě smlouvy o úvěru ze dne 9. 5. 2022 poskytl žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr tak, že za období 3 měsíců zajistí na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu. Splátky měly probíhat formou jakékoliv příchozí transakce na běžný účet žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek účinnou k 3. 8. 2023. Žalobce rovněž požaduje zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky kapitalizované v částce 1 054,55 Kč. Žalovaný byl ze strany žalobce před podáním žaloby marně vyzýván k zaplacení dlužné částky.Žalovaný k podané žalobě, která mu byla doručena nijak nevyjádřil.Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:Z rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb z 5. 5. 2022, kopie občanského průkazu žalovaného, z návrhu na uzavření smlouvy č. , hodnota, ze dne 9. 5. 2022 a akceptace návrhu smlouvy z 9. 5. 2022 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . poskytla žalovanému finanční prostředky do výše 10 000 Kč, které měly představovat kontokorent k účtu žalovaného č. , č. účtu, do ujednané výše. Smlouva byla ze strany dlužníka podepsána potvrzovací SMS v internetovém bankovnictví. Z výzvy k zaplacení dlužné částky z 14. 6. 2023 soud zjistil, že se žalovaný dostal do záporného zůstatku 11 656,45 Kč, který ve stanovené lhůtě nevyrovnal. Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 12/2022/07 ze dne 2. 8. 2023 soud zjistil, že , právnická osoba, ., postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobce, což bylo žalovanému dne 16. 8. 2023 písemně oznámeno. Žalobce žalovaného před podáním žaloby dne 1. 11. 2023 písemně prostřednictvím svého právního zástupce vyzval k úhradě dluhu na jistině 11 588,51 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 054,55 Kč nejpozději do 16. 11. 2023.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn.

III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn.

I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.Pokud by tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, byla by tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn.

III. ÚS 4129/18). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části požadované jistiny ve výši 11 588,51 Kč, neboť nebylo prokázáno, že by věřitel řádně a dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že právní předchůdce žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Věřitel se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval, natož aby po žalovaném požadoval přehled pohybů na jejím účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.Právní předchůdce žalobce však poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 588,51 Kč bez právního důvodu, které žalovaný žalobci ani na opakovanou výzvu dosud nevrátil. Žalovaný zůstal ve sporu v tomto směru neaktivní a netvrdil ani neprokázal, že by dlužnou částku, byť jen z části, uhradil. Žalobci tak vznikl dle § 2991 a násl. OZ nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě poskytnuté částky ve výši 11 588,51 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl ve výši nárokované jistiny a zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 11 588,51 Kč. Soud pro úplnost uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani poté, co byl žalobcem vyzván k jejímu uhrazení nejpozději uplynutím lhůty k plnění v předžalobní výzvě, tedy 16. 11. 2023 (ust. § 573 OZ), dostal se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.Soud tak zavázal žalovaného ve výroku I. rozsudku k povinnosti zaplatit částku 11 588,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. za dobu od 17. 11. 2023 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů.Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými. Jedná o smluvní pokutu dle bodu 6.3 smlouvy ve výši 1 054,55 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 588,51 Kč od 15. 6. 2023 do 16. 11. 2023 a úrok ve výši 25 % p.a. z částky 11 588,51 Kč za dobu od 15. 6. 2023 do zaplacení.Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve výši 12 643,06 Kč. Úspěch žalobce je představován výrokem I., tedy částkou v celkové výši 11 588,51 Kč, neúspěch je představován výrokem II., tedy částkou v celkové výši 1 054,55 Kč. Žalobce byl proto úspěšný v 92 % předmětu řízení, v 8 % předmětu řízení úspěšný nebyl. Po vzájemném zápočtu neúspěchu žalobce vůči jeho úspěchu, má žalobce právo na náhradu 84 % účelně vynaložených nákladů. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč a dále náklady právního zastoupení žalobce. Ty jsou tvořeny odměnou advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za čtyři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, návrh ve věci samé, vyjádření ve věci samé). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon do podání žaloby činí dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2. vyhlášky 300 Kč a za každý úkon po podání žaloby činí dle § 7 bodu 5. vyhlášky 1 620 Kč Za každý provedený úkon do podání žaloby pak náleží žalobci náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši á 100 Kč a po podání žaloby dle § 13 vyhlášky ve výši á 300 Kč. Celkem tedy náklady žalobce (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 775 Kč. Žalobce má s ohledem na částečný úspěch ve věci právo na náhradu 4 011 Kč, která odpovídá 84 % účelně vynaložených nákladů řízení.Dle položky 2 bodu 2. Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Žalobce je tak povinen doplatit část soudního poplatku, který činí 1 000 Kč. Žalobce zaplatil 800 Kč, zbývá mu tak doplatit 200 Kč. V souladu s § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích tak soud zavázal ve výroku IV. žalobce k doplacení soudního poplatku.