53 C 170/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Tomášem Klusákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o určení vlastnického práva k nemovité věci

I. Určuje se, že vlastníkem pozemku v k.ú. [část obce], obec Brno, parc. [číslo] druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, dosud zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno – město, na listu vlastnictví [číslo] pro k.ú. [část obce], obec Brno, je [anonymizováno] s tím, že příslušný s uvedeným pozemky hospodařit je [anonymizováno].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku 5 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 15. 12. 2021 domáhala určení, že vlastníkem pozemku v k.ú. [část obce], obec Brno, parc. [číslo] druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, dosud zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno – město, na listu vlastnictví [číslo] pro k.ú. [část obce], obec Brno (dále jen jako„ předmětný pozemek“) je Česká republika s tím, že příslušný s uvedeným pozemkem hospodařit je [anonymizováno]. Žalobkyně uvedla, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla na základě smlouvy, uzavřené dne [datum] s [jméno] [příjmení], kdy pozemek byl na žalobkyni převeden smlouvou o převodu nemovitosti za účelem výstavby sídliště [část obce] II. Za převod nemovitosti byla [jméno] [příjmení] vyplacena finanční náhrada. Tato smlouva však nebyla registrována tehdejším státním notářstvím [část obce], neboť k registraci nevznikla žalobkyni právní povinnost. Následně se proto předmětný pozemek stal předmětem dědického řízení po zemřelé [jméno] [příjmení]. Předmětný pozemek pak dle rozhodnutí nabyla pozůstalá dcera [jméno] [příjmení], a v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] pak [jméno] [příjmení] rozhodnutím Státního notářství [okres] č.j. [číslo jednací] z 6. 10. 1986. [jméno] [příjmení] pak vlastnické právo k pozemku měl kupní smlouvou z 14. 2. 1995 převést na žalovaného. Žalovaný však takto nabýt vlastnictví nemohl, neboť v době uzavření kupní smlouvy nebyl [jméno] [příjmení] vlastníkem předmětného pozemku. Přesto na základě této kupní smlouvy došlo v katastru nemovitostí k zápisu žalovaného, jako vlastníka předmětného pozemku a následně byla duplicitně jako vlastník zapsána též žalobkyně. Platný právní titul k předmětnému pozemku má však pouze žalobkyně, když žalovaný své vlastnictví odvozuje od absolutně neplatného právního úkonu. Proto se tak domáhá určení vlastnictví k předmětnému pozemku touto žalobou, aby byla zapsaná duplicita vlastnictví odstraněna. Od duplicity zápisu v katastru nemovitostí pak žalobkyně též dovozuje svůj naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Žalovanému, ani jeho právním předchůdcům dle žalobkyně nesvědčí dobrá víra ohledně nabytí předmětného pozemku, a na projednávanou věc je třeba použít předpisy účinné před nabytím nového občanského zákoníku.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Ve svém vyjádření uvedl, že předmětný pozemek byl součástí vynuceného vykoupení pozemků od rodičů manželky žalovaného, kteří odmítli vstoupit do družstva. Za pozemky sice obdržely finanční kompenzaci, ovšem nepřiměřeně nízkou. Po roce 1990 se rodina žalovaného pokoušela získat nějakou náhradu za vykoupené pozemky, ovšem neúspěšně. Pozemky však byly, i přes několik dědických řízení, zapsány ve vlastnictví dědiců. Dohodou dědiců byly pozemky převedeny na pana [příjmení], švagra žalovaného, který je následně převedl na žalovaného s tím, že by bylo možné pozemky prodat, a tím napravit křivdu způsobenou nuceným výkupem pozemků. Až následně, zhruba po 15 letech byl do katastru nemovitostí jako vlastník zapsán stát, který se s žalovaný začal o vlastnictví soudit. V době, kdy žalovaný pozemky kupoval tak byl v dobré víře (když vycházel ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí), že jde o pozemky bez závazků, a proto se považuje za jejich vlastníka. Soudní řízení proběhlá ohledně jiných pozemků s prakticky stejným skutkovým základem považuje žalovaný za nespravedlivá a nesprávná. Na uvedený případ by se mělo dle žalovaného aplikovat ustanovení § 984 ohledně převodu vlastnického práva a § 631 občanského zákoníku ohledně promlčecí doby (myšlen zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – pozn. soudu).

3. Provedeným dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Na předmětném pozemku stojí bytový dům (který je součástí sídliště [část obce] II. na ulici [anonymizováno] v [obec]). K předmětnému pozemku jsou ke dni vyhlášení rozsudku zapsáni duplicitním zápisem jako vlastníci žalobkyně a žalovaný. Žalovaný je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán na základě kupní smlouvy ze dne 14. 2. 1995 s právními účinky vkladu ke dni 15. 2. 1995. Žalobce byl jako duplicitní vlastník pozemku zapsán na základě smlouvy ze dne 4. 7. 1977 (výpis z katastru nemovitostí k předmětnému pozemku, kolaudační rozhodnutí č. j. OV – [číslo] [spisová značka], potvrzení stavebního úřadu ze dne 29. 9. 1999, fotografie budov [adresa] na ulici [anonymizováno] v [obec]).

5. Právní předchůdkyně žalobkyně ([anonymizována tři slova]) uzavřela s [jméno] [příjmení] smlouvu o převodu nemovitosti, jejímž předmětem byl, mimo jiné, i předmětný pozemek. Smlouva byla uzavřena dne 4. 7. 1977 za stanovenou finanční náhradu. Účelem převodu pozemku, bylo dle smlouvy plánované vybudování sídliště [část obce] II (smlouva o převodu nemovitostí ze dne 4. 7. 1977).

6. Duplicitní vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku bylo katastrem nemovitostí zapsáno na základě podání ze dne 30. 3. 2009 (ohlášení změny práva v katastru nemovitostí za účelem provedení záznamu).

7. O provedení duplicitního zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku byli účastníci informováni dopisem ze dne 27. 4. 2009 (vyrozumění o duplicitním zápisu vlastnictví).

8. Dále soud zjistil, že předmětný pozemek byl zahrnut do dědického řízení po [jméno] [příjmení] a státní notářství [část obce] potvrdilo v rámci dědického řízení přechod vlastnictví pozemku na dceru zůstavitelky [jméno] [příjmení] a po smrti [jméno] [příjmení] byl předmětný pozemek opět zahrnut do dědického řízení a rozhodnutím státního notářství [část obce] byl potvrzen přechod pozemku na dědice zůstavitelky [jméno] [příjmení] (rozhodnutí státního notářství ze dne 1. 7. 1982, č. j. [číslo jednací] a rozhodnutí státního notářství ze dne 6. 10. 1986, č. j. [číslo jednací]).

9. Žalovaný, jako kupující, uzavřel dne 14. 11. 1995 s [jméno] [příjmení], jako prodávajícím, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod předmětného pozemku do vlastnictví žalovaného. Ve smlouvě se uvádí, že prodávající je vlastníkem předmětného pozemku na základě rozhodnutí státního notářství ze dne 6. 10. 1986, č. j. [číslo jednací]. Prodávající dále ve smlouvě uvedl, že na převáděných nemovitostech (včetně předmětného pozemku) neváznou dluhy, břemena ani jiná omezení (kupní smlouva ze dne 14. 11. 1995).

10. Žalobkyně žalovaného vyzývala k řešení duplicitního vlastnictví nemovitosti tak, aby žalovaný uznal vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku (výzvy ze dne 28. 5. 2009, 27. 7. 2009, 19. 3. 2021, předžalobní výzva ze dne 18. 6. 2021 a příslušné dodejky).

11. Z katastrální mapy k. ú. [část obce], ortofotomapy pro k. ú. [část obce], porovnání parcel katastru nemovitostí, kopie katastrální mapy ze dne 2. 9. 2009, žádosti o vyznačení duplicitního zápisu v katastru nemovitostí ze dne 22. 6. 2009, výkazu výměr podle katastru nemovitostí a geometrického plánu, leteckého snímku bloku bytových domů a kolaudačního rozhodnutí ze dne 26. 8. 1981 č. j. O [číslo] soud nezjistil pro projednávanou věc žádné rozhodné skutečnosti.

12. Po takto provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

13. Soud vzal za prokázané, že [jméno] [příjmení] a právní předchůdkyně žalobkyně ([anonymizováno] socialistická republika) spolu dne 4. 7. 1977 uzavřely písemnou smlouvu, jejímž předmětem byl převod tohoto pozemku do socialistického společenského vlastnictví, a to za stanovenou úplatu, tento převod však nebyl až do roku 2009 zohledněn v katastru nemovitostí. Na předmětném pozemku byl po jeho převodu – v souladu s účelem smlouvy o převodu, vybudován bytový dům. Po smrti [jméno] [příjmení] byl pozemek zahrnut do pozůstalosti a na základě proběhlého dědického řízení byla jako vlastník do katastru nemovitostí zapsána [jméno] [příjmení]. Po smrti [jméno] [příjmení] došlo opět k zahrnutí předmětného pozemku do pozůstalosti a na základě proběhlého dědického řízení a dohody dědiců byl v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán [jméno] [příjmení], který s žalovaným uzavřel dne 14. 2. 1995 smlouvu o převodu předmětného pozemku do vlastnictví žalovaného, a na základě této smlouvy též došlo k zápisu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Žalovaný i [jméno] [příjmení] si přitom byli vědomi (jak vyplývá i z vyjádření žalovaného), že [jméno] [příjmení] předmětný pozemek převedla na žalobkyni (jejího právního předchůdce) a že na pozemku byl vystavěn bytový dům. Žalobkyně se až v roce 2009 domáhala zapsání duplicitního vlastnictví k předmětnému pozemku, na základě smlouvy o převodu nemovitosti uzavřenou s [jméno] [příjmení], přičemž katastrální úřad tomuto návrhu vyhověl. Následně se žalobkyně kontaktovala žalovaného a vyzývala ho, aby uznal, že žalobkyně je jediným vlastníkem předmětného pozemku. Na tyto výzvy žalovaný nereagoval.

14. Soud dále účastníky poučil, že vzhledem ke skutečnosti, že mezi nimi již byly v minulosti vedeny dva spory o určení vlastnictví okolních pozemků s totožným skutkovým základem (jde o pozemky se stejnou vlastnickou historií, na kterých stojí totéž sídliště), bude soud z výsledků těchto řízení (36 C 58/2011 a 21 C 420/2014) vycházet a předestřel jim rozhodnutí učiněná v těchto věcech, a to: rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2017 č. j. 21 C 420/2014-154, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2018 č. j. 15 Co 234/2017-181, rozsudek Městského soudu ze dne 9. 7. 2014, č. j. 36 C 58/2011-383, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2015, č. j. 21 Co 477/2014-412, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 22 Cdo 363/2016-450 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. I ÚS 352/2017.

15. Podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

16. Vzhledem k ustanovení § 80 o. s. ř. soud nejdříve zkoumal, zda byla splněna podmínka naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětnému pozemku a dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem dán je, když samotná nejistota způsobená duplicitním zápisem v katastru nemovitostí naléhavý právní zájem vytváří (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 3207/2010).

17. Podle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

18. Ustanovení § 399 zák. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ SOZ“) ve znění účinném ke dni 4. 7. 1977 uvádí, že z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost věc kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost věc převzít a zaplatit za ni prodávajícímu dohodnutou cenu. Podle ustanovení § 46 odst. 1 SOZ písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

19. Podle § 134 odst. 1 SOZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má- li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odst. 3 téhož ustanovení se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

20. Dle ustanovení § 134 odst. 2 SOZ ve znění účinném ke dni 4. 7. 1977 bylo nutné k nabytí nemovité věci do osobního vlastnictví smlouvu o převodu registrovat, přičemž smlouva nabyla účinnosti až provedenou registrací. Pro nabytí majetku do socialistického společenského vlastnictví taková podmínka uvedena nebyla.

21. Podle § 129 odst. 1 SOZ ve znění ke dni 14. 2. 1995 je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

22. Podle § 130 odst. 1 SOZ ve znění ke dni 14. 2. 1995 je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

23. Po právním posouzení zjištěných závěrů o skutkovém stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

24. Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 2 NOZ je třeba na projednávanou věc aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (a to k datu vzniku věcných práv), neboť v projednávané věci se jedná o posouzení otázky nabytí vlastnického (tedy věcného) práva, které je třeba posuzovat dle právních předpisů účinných v době vzniku tohoto práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 363/2016.

25. Původní majitelka předmětného pozemku, [jméno] [příjmení] předmětný pozemek za úplatu převedla na právní předchůdkyni žalobkyně, a to písemnou smlouvou. Tuto smlouvu soud posoudil jako platnou. Uzavřením smlouvy tak došlo k převodu nemovitosti na [anonymizována tři slova]. Předmětný pozemek tak nemohl být součástí pozůstalosti a byl-li do pozůstalosti po [jméno] [příjmení] mylně zahrnut, nemohlo toto zahrnutí způsobit právní účinky ohledně změny vlastnictví předmětného pozemku (rozhodnutí státního notářství podle § 481 až § 483 SOZ v tehdy platném znění o potvrzení nabytí dědictví mělo pouze deklaratorní charakter a nemohlo založit změnu vlastnictví pozemku). Totéž platí pro následné dědické řízení, na základě kterého se osobou zapsanou v katastru nemovitostí jako vlastník stal [jméno] [příjmení] (nad rámec uvedeného soud podotýká, že v daném případě nelze analogicky užít ani § 486 SOZ, neboť ten řeší případy, kdy je majetek z dědictví přiřknut neoprávněnému dědici, ovšem majetek do pozůstalosti náležel a nelze jím zasahovat do práv třetích osob, kteří nejsou účastníky dědického řízení). 26. [jméno] [příjmení] se tedy nikdy nestal vlastníkem předmětného pozemku a nemohl tak vlastnictví pozemku platně na žalovaného převést, (ačkoliv byl jako vlastník pozemku zapsán v katastru nemovitostí). Nabýt vlastnické právo od nevlastníka pak za účinnosti SOZ bylo možné za předpokladu dobré víry nabyvatele ve stav zapsaný v katastru nemovitostí (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). [jméno] vírou v pravdivost zápisu však žalovaný (ani jeho právní předchůdce) nedisponoval. Jak uvádí sám žalovaný ve svých tvrzeních, měl vědomost o tom, že pozemky byly na žalobkyni převedeny za výkupní ceny. Též měl vědomost o tom, že tento převod nebyl zaznamenán v katastru nemovitostí, a tak se snažil pozemek prodat, aby„ napravil křivdu“, která měla spočívat v příliš nízké výkupní ceně za předmětný pozemek. Žalovaný tedy věděl, že faktický stav (převod pozemku na žalobkyni) nebyl v souladu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí, což vylučuje, že mohl být v dobré víře ohledně správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Tvrdí-li žalovaný, že dobrou vírou v zápis v katastru disponoval, protože v katastru byl jako vlastník zapsán pan [jméno] [příjmení] a neexistoval duplicitní zápis vlastnictví, vykládá pojem dobré víry chybně. Dovolává-li se osoba dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, je nezbytné, aby byla přesvědčena o tom, že zápis v katastru odráží i faktický právní stav, vztáhnuto na projednávanou věc – že osoba zapsaná jako vlastník je opravdu vlastníkem nemovité věci. V projednávané věci však žalovaný (jak sám uvedl) věděl, že pozemek byl převeden na žalobkyni a tedy, že osoba zapsaná v katastru vlastníkem není. Lze tedy uzavřít, že žalovaný, ale ani [jméno] [příjmení] nemohli disponovat dobrou vírou ohledně správnosti zápisu v katastru nemovitostí a věděli. Vlastnictví předmětného pozemku tak na žalovaného nikdy nepřešlo.

27. Nad rámec výše uvedeného lze konstatovat, že absence dobré víry žalovaného a [jméno] [příjmení] by též znemožňovala nabytí vlastnictví předmětného pozemku jeho vydržením (které však žalovaný ani nenamítal), neboť k vydržení pozemku je dobrá víra nezbytná. Žalovaný navíc nesplňoval ani požadavek faktického výkonu kontroly nad pozemkem. Žalovaný nemohl předmětné pozemky nikdy fakticky ovládat (corpus possessionis), jelikož pozemky ovládal a ovládá SBD [anonymizováno], eventuálně nyní jednotliví vlastníci bytových jednotek a dále právnické osoby, které nejsou v žádném smluvním vztahu se žalovaným. Žalovaný tedy nemohl vlastnictví k předmětnému pozemku nabýt ani prostřednictvím jeho vydržení, neboť nesplnil podmínky ustanovení § 129 a § 130 SOZ účinného ke dni uzavření smlouvy s [jméno] [příjmení], tedy dni, od kterého by připadal v úvahu počátek vydržecí doby. Jelikož tato otázka byla podrobně řešena v předchozích řízeních mezi účastníky, odkazuje soud v dalším pro stručnost na závěry rozsudků č. j. 36 C 58/2011-383 a č. j. 21 C 420/2014-154 se kterými se ztotožňuje.

28. Dále soud ještě dodává, že se též ztotožňuje se závěrem uvedeným v rozsudku zdejšího soudu č. j. 36 C 58/2011-383, že i v případě konfliktu vlastnických titulů (tedy i kdyby oběma účastníkům k předmětnému pozemku svědčily platné právní tituly), by bylo třeba vlastnické právo přiznat žalobkyni, neboť při poměřování zásahu do práv účastníků a při přihlédnutí k veřejnému zájmu, vzhledem k funkci předmětného pozemku, který společně s bytovým domem na něm stojícím zabezpečuje bydlení pro řadu třetích osob, by takové uspořádání bylo spravedlivějším a menším zásahem do práv dotčených osob. Je totiž zjevné, že žalovaný by pozemky sám nijak užívat nemohl, nýbrž by pozemky musely být vykoupeny žalobkyní, a to fakticky již podruhé, přičemž takový zásah by byl dle názoru soudu nespravedlivý, navíc by mohlo dojít k nedůvodnému zásahu do práv a právní jistoty třetích osob, které v bytovém domě na předmětném pozemku bydlí.

29. Odkazuje-li žalovaný na ustanovení § 984 NOZ je třeba nejdříve uvést, že tato právní úprava se vzhledem k ustanovení § 3028 NOZ na danou věc nepoužije. I v případě, že by však toto ustanovení použitelné bylo, nebyl by výsledek řízení jiný. Jak je uvedeno výše, žalovaný nemohl mít dobrou víru ohledně správnosti zápisu v katastru nemovitostí, což je nezbytný předpoklad pro nabytí od neoprávněného dle nové právní úpravy.

30. K námitce promlčení (odkaz žalovaného na ust. § 631 NOZ) soud uvádí, že vlastnické právo promlčení nepodléhá, a to ani podle nové ani podle staré právní úpravy (k tomu srov. § 614 NOZ a § 100 odst. 2 SOZ) a nepromlčuje se tedy ani právo domáhat zápisu takového práva v katastru nemovitostí (ustanovení, na které žalovaný odkazuje, řeší pouze prodloužení promlčecí lhůty u promlčitelných práv, která byla zapsána do veřejného seznamu, nemůže však způsobit promlčitelnost vlastnického práva). Tato námitka žalovaného je tedy také nedůvodná.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná a má tak, jako nezastoupený účastník, právo na náhradu hotových výdajů dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhl. č. 254/2015 Sb. za celkem 5 provedených účelných úkonů (předžalobní výzva, podání žaloby, repliku žalobkyně ze dne 2. 2. 2022, příprava na jednání a účast na jednání) v celkové výši 1 500 Kč (300 Kč za úkon). Náklady řízení tedy činí částku 1 500 Kč, kterou uložil soud výrokem II. zaplatit žalovanému, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám žalobkyně.

32. Výrok III. rozsudku je pak odůvodněn ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ ZSOP“). Žalobkyně byla od soudních poplatků osvobozena dle § 11 odst. 2 písm. a) ZSOP. Jelikož byla žalobkyně zcela úspěšná, vznikla povinnost uhradit odpovídající poplatek za řízení žalovanému, a to dle § 2 odst. 3 ZSOP. Protože se věc týkala určení vlastnictví nemovité věci, činí výše poplatku částku 5 000 Kč dle Položky 4 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků. Proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku 5 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.