54 C 123/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Danielou Schwarzovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem: Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 18 922,53 Kč s příslušenstvím – úvěr

I. Žalovaný je p o v i n e n do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku ve výši 8.870,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8.870,26 Kč od 19. 1. 2024 do zaplacení.

II. Žalobní návrhu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 3.052,27 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11.922,53 Kč od 7. 12. 2023 do 18. 1. 2024, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.052,27 Kč od 19. 1. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.861,90 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15.039,18 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 120 Kč a smluvní pokuty ve výši 7.000 Kč, s e z a m í t á.

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je p o v i n e n zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2024, doplněnou podáním ze dne 4. 6. 2024, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 18.922,53 Kč spolu s příslušenstvím. Uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce“) a žalovaným byla dne 3. 10. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím ve výši 12.888 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1.992 Kč nejpozději do 3. 12. 2020. Žalovaný neplnil řádně a včas smlouvou sjednané povinnosti a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky; na dluh uhradil 6.129,74 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vznikl žalobci také nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení v celkové výši 7.000 Kč. S účinností ke dni 6. 12. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena, nevyjádřil.

3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci, resp. jejich zástupci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili).

4. Dne 3. 10. 2019 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobce téhož dne poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu se sjednaným poplatkem ve výši 12.888 Kč (úrok 1.444 Kč, poplatek za poskytnutí 7.350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 1.394 Kč, poplatek za inkaso plateb v hotovosti 2.700 Kč), a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1.992 Kč nejpozději do 3. 12. 2020. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

5. Z žádosti o úvěr se podává, že žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu a nemá vyživovací povinnost vůči žádným osobám. Dále žalovaný uvedl, že je zaměstnaný na dobu neurčitou od 17. 1. 2017, jeho příjem činí 29.228 Kč; skutečnosti byly ověřeny z výplatních pásek, pracovní smlouvy a výpisu z bankovního účtu. Měsíční výdaje žalovaného činily 12.902 Kč (bydlení 3.000 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady 3.410 Kč, splátky jiných dluhů 6.492 Kč). Totožnost žalovaného byla ověřena předložením občanského průkazu.

6. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni 6. 12. 2023 postoupena na žalobce. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován dopisem ze dne 2. 1. 2024, kterým byl současně vyzván k zaplacení dluhu v celkové výši 40.588,55 Kč nejpozději do 10 dnů od obdržení dopisu. Dopis byl odeslán dne 3. 1. 2024.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 4. 3. 2024 žalobce žalovaného opětovně vyzval k úhradě dluhu do 22. 3. 2024 a upozornil je na možnost uplatnění nároku soudní cestou.

8. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.

9. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

15. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.

17. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C–679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.

18. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.

19. V posuzované věci byly informace o příjmech žalovaného zjištěny dostatečně, žalobce měl vědomost o tom, že žalovaný je v produktivním věku, je zaměstnaný a nemá děti. Příjem žalovaného byl rovněž zjišťován a ověřen z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Výdaje žalovaného však žalobce vůbec neověřoval, nevyžádal na žalovaném byť jediný doklad k prokázání pravidelných výdajů a spokojil se s tvrzením žalovaného, že jeho výdaje jsou představovány pouze deklarovanými částkami. Předchůdce žalobce vůbec neověřil, jaké jsou reálné výdaje žalovaného, kolik žalovaný vynakládá na bydlení, energie, pojištění, splátky dluhů (zda tedy vůbec má další dluhy či nikoliv), na osobní potřeby, volnočasové aktivity apod. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je reálná schopnost uvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. Pokud např. žalovaný uvedl, že žije v nájmu, ale jeho náklady na bydlení činí 3.000 Kč, měla tato skutečnost v žalobci vyvolat reakci v té podobě, že tvrzené náklady budou ověřeny např. předložením nájemní smlouvy, neboť při pouhé obecné známosti o výši nájemného se částka tvrzená žalovaným jeví jako zcela nevěrohodná. Nutno dále upozornit na to, že žalovanému byl úvěr poskytnut i přes zjištění žalobce, resp. jeho předchůdce, že žalovaný je již zatížen dalšími dluhy.

20. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C–679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18).

21. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobce postupoval zcela nesprávně, když žádným způsobem nezkoumal příjmy a výdaje žalovaného. Za této situace neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut.

22. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).

23. Ve světle uvedeného proto žalobci, na kterého byla pohledávka řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 15.000 Kč, žalovaný na dluh uhradil 6.129,74 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ohledně částky 8.870,26 Kč, ve zbylé části požadované jistiny 3.052,27 Kč žalobu zamítl. Ohledně nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 15.039,18 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 120 Kč a smluvní pokuty ve výši 7.000 Kč naopak soud žalobu zamítl, neboť ujednání o úroku, nákladech a smluvní pokutě vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

24. Splatnost neoprávněného majetkového prospěchu je odvozena od výzvy k jeho vydání; v daném případě lze za výzvu k plnění považovat oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2024, ve kterém byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru do 10 dnů od obdržení dopisu. Oznámení bylo žalovanému zasláno dne 3. 2. 2024, doručeno mu mohlo být nejdříve 3. dne po odeslání, tj. 8. 1. 2024. Dne 9. 1. 2024 žalovanému počala běžet 10denní lhůta pro úhradu neoprávněného majetkového prospěchu, která skončila dne 18. 1. 2024.

25. Domáhá-li se věřitel nevrácené jistiny spolu s úrokem z prodlení v rámci soudního řízení, je nezbytné zkoumat, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu, přičemž na spotřebiteli je, aby tvrdil (a následně i prokázal), že není v jeho možnostech a schopnostech hradit dluh ve stanovené lhůtě. S ohledem na pasivitu žalovaného, který se ve věci nevyjádřil, neposkytl soudu žádné informace stran svých možností k vrácení dluhu, resp. netvrdil, že doba plnění požadovaná žalobcem není přiměřená jeho možnostem, a z obsahu spisu nevyplývá, že by se výzvě žalobce k plnění dluhu bránil námitkou, že není v jeho možnostech dluh splnit, resp. neuvedl, kdy, v jakém časovém horizontu bude schopen svůj dluh uhradit, nastala splatnost předmětného dluhu marným uplynutím lhůty k plnění po výzvě žalobce a žalovaný je od 19. 1. 2024 v prodlení.

26. Podle § 1970 o. z. má žalobce počínaje dnem 19. 1. 2024 právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši odpovídající nař. vlády č. 351/2013 Sb.; ve zbylé části nárokovaného úroku z prodlení, včetně kapitalizovaného, žalobu zamítl.

27. Z důvodů shora vyložených soud výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku žalobu výrokem pod bodem II. zamítl.

28. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.

29. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení jistiny ve výši 11.922,53 Kč a smluvní pokuty ve výši 7.000 Kč. Úspěch žalobce je představován výrokem I., tedy částkou v celkové výši 8.870,26 Kč, neúspěch je představován výrokem II., tj. částkou 10.052,27 Kč (3.052,27 Kč + 7.000 Kč), ohledně které byla žaloba zamítnuta. Z procesního hlediska převážně úspěšnému žalovanému by proto náležela (poměrná) náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, resp. z obsahu spisu nevyplývají, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

30. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobci vznikla poplatková povinnost ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl vydán. Z přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., konkrétně z položky 2 vyplývá, že pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Dle položky 1 bod 1 písm. a) činí poplatková povinnost žalobce částku 1.000 Kč. Na základě výše uvedeného uložil soud žalobci výrokem IV. tohoto rozsudku, aby uhradil na účet soudu doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 200 Kč.