55 C 145/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Stočkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného doručovací adresa: adresa o zaplacení 15.000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci částku ve výši 15.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba s e v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč od 26. 12. 2017 do 6. 3. 2020 a zaplacení úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 15.000 Kč od 30. 11. 2016 do zaplacení, z a m í t á.

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne , datum, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 15.000 Kč příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne , datum, uzavřel právní předchůdce žalobce (společnost , právnická osoba, ) s žalovaným Smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen jako „Smlouva“), na základě níž byl žalovanému poskytnut hotovostní úvěr ve výši 15.000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce, včetně příslušenství, ve 13 pravidelných měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná dne , datum, . Úrok byl sjednán ve výši 25,85 % ročně. Žalovaný však sjednané splátky nehradil. Na základě Smlouvy o prodeji části závodu ze dne , datum, a na základě Smluv o postoupení pohledávek ze dne , datum, a ze dne , datum, byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Žalovaný (ačkoliv písemně upomínán) dlužnou částku žalobci dosud neuhradil.

2. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání i za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.

4. V daném případě provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Dne , datum, požádal žalovaný právního předchůdce žalobce (společnost , právnická osoba, ) o poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč. V žádosti uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem činí částku ve výši 23.000 Kč, jeho průměrné měsíční výdaje činí částku ve výši 4.000 Kč, průměrné měsíční příjmy celé domácnosti činí částku ve výši 39.000 Kč a průměrné měsíční výdaje celé domácnosti činí částku ve výši 25.000 Kč. Právní předchůdce žalobce z dokumentů zkontroloval občanský průkaz. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému téhož dne poskytnut v hotovosti úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnutý úvěr ve výši 15.000 Kč a uhradit celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10.800 Kč, tj. zaplatit částku v celkové výši 25.800 Kč, a to prostřednictvím 13 měsíčních splátek ve výši 1.950 Kč. Úroková sazba činila 25,85 % ročně [Žádost o poskytnutí úvěru ze dne , datum, , Smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, ]. Pohledávku za žalovaným nabyla na základě Smlouvy o prodeji části závodu ze dne , datum, společnost , právnická osoba, , na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, společnost , právnická osoba, a na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, poté žalobce [Smlouva o prodeji části závodu ze dne , datum, , Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, ]. Žalovaný byl dopisem zástupkyně žalobce ze dne , datum, , který byl téhož dne předán k poštovní přepravě, vyzván k úhradě částky ve výši 34.887,11 Kč [Předžalobní výzva ze dne , datum, ].

5. Podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 1. 12. 2016 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným vznikl závazkový vztah, a to uzavřením smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen jako „Smlouva“). Právní předchůdce žalobce uzavřel Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel (ustanovení § 1810 občanského zákoníku). Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (, Anonymizováno, ) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil. Právní předchůdce žalobce zkontroloval toliko občanský průkaz žalovaného a dále se pouze formálně spokojil s tvrzenými příjmy a výdaji žalovaného, jejichž prověřováním se vůbec nezabýval. Navzdory tomu právní předchůdce žalobce dne , datum, (tj. v den podání žádosti o úvěr) úvěr ve výši 15.000 Kč schválil a téhož dne žalovanému i poskytnul. Právní předchůdce žalobce tak zjevně před uzavřením Smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí neposoudil, kdy poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal pouze formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů a výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit úvěrovou smlouvu uzavřít a předpokládané splátky platit. Pokud se tedy právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy spokojil pouze s objektivně nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho příjmech a výdajích, které žádným způsobem neověřil, tak při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr nedostál své povinnosti postupovat s odbornou péčí. Pokud právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, je Smlouva s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Pro absolutní neplatnost Smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (ustanovení § 588 občanského zákoníku), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv totiž jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledal i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, kdy uvedl, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

12. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje i další důvod neplatnosti Smlouvy, a to zjevný rozpor jejich obsahu s dobrými mravy (ustanovení § 588 občanského zákoníku) a skutečnost, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (ustanovení § 1813 občanského zákoníku), kdy tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částky poskytnuté právním předchůdcem žalobce (tj. 15.000 Kč) a výší částky, které se právnímu předchůdci žalobce za poskytnutí úvěru mělo dostat (tj. 25.800 Kč) během relativně krátké doby (tj. 13 měsíců).

13. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Žalobci tak právo na smluvní úrok nevzniklo a nelze je proto přiznat. Pokud však žalovaný na základě této neplatné Smlouvy její předmět převzal (tj. čerpal po , datum, ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč) je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku). S ohledem na právě uvedené tedy soud žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 15.000 Kč. Jelikož žalovaný nesplnil svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostal se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku povinen zaplatit z této částky i úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24. 10. 2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat dopis zástupkyně žalobce ze dne , datum, , který byl téhož dne předán k poštovní přepravě a žalovanému došel v souladu se zákonnou domněnkou dojití (ustanovení § 573 občanského zákoníku) třetí pracovní den, tj. v pondělí , datum, a za dobu bez zbytečného odkladu lze tedy považovat pátek , datum, . Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 6. 3. 2020 stal splatným a soud přiznal žalobci až ode dne následujícího, tj. od 7. 3. 2020, úrok z prodlení v požadované výši (tj. ve výši 8,05 % ročně), kdy v tomto směru byl návrhem žalobce vázán a nemohl jej překročit (ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.). Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně zaplacení požadovaného smluvního úroku a úroku z prodlení za dobu delší) soud žalobu ve výroku II. tohoto rozsudku zamítnul.

14. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Sluší se v této souvislosti poznamenat, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně samotné pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010), a že pro zjednodušení výpočtu úspěchu účastníků stanovil pro výpočet nároku požadovaných do zaplacení limit 28. 8. 2025, tj. den vydání tohoto rozsudku. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 58.203,71 Kč [15.000 Kč + 9.272,93 Kč + 33.930,78 Kč]. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 21.619,74 Kč [15.000 Kč + 6.619,74 Kč], ohledně které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 36.583,97 Kč [2.653,19 Kč + 33.930,78 Kč] ohledně které byla žaloba zamítnuta. Žalobce byl proto úspěšný v 37,1 % předmětu řízení, žalovaný byl úspěšný v 62,9 % a po vzájemném zápočtu úspěchu žalovaného vůči úspěchu žalobce, by žalovaný měl právo na náhradu 25,8 % [62,9 % minus 37,1 %] účelně vynaložených nákladů. Vzhledem k tomu však, že žalovanému v tomto směru žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.