55 C 252/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Stočkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 21.172 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci částku ve výši 21.172 Kč, a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba s e v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21.172 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, z a m í t á.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1.534 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne , datum, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 21.172 Kč příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnil tím, že dne , datum, uzavřel právní předchůdce žalobce (společnost , právnická osoba, .) s žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen jako „Smlouva“), na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 27.300 Kč. Žalovaný však právnímu předchůdci žalobce poskytnutý úvěr nevrátil. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 21.172 Kč. Žalovaný (ačkoliv písemně upomínán) dlužnou částku žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným postoupena, dosud neuhradil.

3. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil.

4. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání i za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.

5. V daném případě provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobce (společností , právnická osoba, .) a žalovaným uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen jako „Smlouva“), na základě níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 21.270 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím pravidelných měsíčních minimálních splátek [Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, ]. V čestném prohlášení ze dne , datum, žalovaný uvedl, že je rozvedený, žije se svými rodiči, výše jeho čistého měsíčního příjmu činí částku ve výši 46.700 Kč, výše výdajů na domácnost činí částku ve výši 4.000 Kč a měsíční splátky jiných úvěrů činí částku ve výši 6.000 Kč [Čestné prohlášení klienta ze dne , datum, ]. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, dne , datum, částku ve výši 3.000 Kč, dne , datum, částku ve výši 10.000 Kč, dne , datum, částku ve výši 5.000 Kč, dne , datum, částku ve výši 3.000 Kč, dne , datum, částku ve výši 2.300 Kč a dne , datum, částku ve výši 4.000 Kč [Potvrzení o provedené platbě ze dne , datum, , ze dne , datum, , ze dne , datum, , ze dne , datum, a ze dne , datum, ; Sdělení společnosti , právnická osoba, . ze dne 26. 11. 2025]. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena společnosti , právnická osoba, . a základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele ze dne 2. 6. 2025 [Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 6. 2025]. Dopisem zástupce žalobce ze dne 2. 6. 2025, který byl téhož dne předán k poštovní přepravě, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky v celkové výši 59.670,50 Kč [Dopis zástupce žalobce ze dne 2. 6. 2025].

6. Podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 28. 5. 2022 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

11. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným vznikl závazkový vztah, a to uzavřením smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen jako „Smlouva“). Právní předchůdce žalobce uzavřel Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel (ustanovení § 1810 občanského zákoníku). Soud se tedy nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného splácet úvěr posoudil. Údaje uvedené v Čestném prohlášení ze dne 27. 10. 2023 nejsou nijak doložené a právní předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými příjmy a výdaji žalovaného a jejich prověřováním se vůbec nezabýval. Právní předchůdce žalobce tak zjevně před uzavřením Smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí neposoudil, kdy žalovaným uváděné položky pouze v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit úvěrovou smlouvu uzavřít a předpokládané splátky platit. Schopnost řádně splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmu, ale celou řadou dalších faktorů, zejména výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má právní předchůdce žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis jejich příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je její reálná schopnost uvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. Za shora popsané situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, je Smlouva s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Pro absolutní neplatnost Smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (ustanovení § 588 občanského zákoníku), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv totiž jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledal i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, kdy uvedl, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

12. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Pokud však žalovaný na základě této neplatné Smlouvy její předmět převzal (tj. čerpal po , datum, ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 27.300 Kč) je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku). Pokud žalovaný uhradil toliko částku ve výši 6.128 Kč, je poté žaloba důvodná co do rozdílu mezi částkou čerpanou a částkou vrácenou. S ohledem na právě uvedené tedy soud žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 21.172 Kč. Soud současně stanovil přiměřenou lhůtu k vydaní bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je v tomto směru speciálním ustanovením k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, a to lhůtu 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Případné prodlení žalovaného tak může nastat až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21.172 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, soud žalobu ve výroku II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítnul.

13. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Sluší se v této souvislosti poznamenat, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně samotné pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010), a že pro zjednodušení výpočtu úspěchu účastníků stanovil pro výpočet nároku požadovaného do zaplacení limit 25. 2. 2026, tj. den vydání tohoto rozsudku. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 26.870,16 Kč [21.172 Kč + 5.698,16 Kč]. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 21.172 Kč, ohledně které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 5.698,16 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta. Žalobce byl proto úspěšný v 78,8 % předmětu řízení, žalovaný byl úspěšný v 21,2 % a po vzájemném zápočtu úspěchu žalobce vůči úspěchu žalovaného, má žalobce právo na náhradu 57,6 % [78,8 % minus 21,2 % = 57,6 %] účelně vynaložených nákladů. Žalobce vynaložil v souvislosti s projednávanou žalobou náklady řízení sestávající z odměny za zastoupení za tři úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, písemné podání – žaloba ze dne , datum, ) v souladu s ustanovením § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen jako „advokátní tarif“); ze tří náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu; z částky 315 představující DPH ve výši 21 %; a z náhrady zaplaceného soudního poplatku ve výši 848 Kč.

14. Celkově tak žalobce vynaložil v souvislosti s projednávanou žalobou náklady řízení ve výši 2.663 Kč a vzhledem k poměru úspěchu žalobce vůči úspěchu žalovaného, má žalobce vůči žalovanému právo na náhradu 57,6 % účelně vynaložených nákladů, tj. na částku ve výši 1.534 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce žalobce (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.).