55 C 54/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Gabrielou Stočkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 14.598,24 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 14.598,24 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 465,93 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.260,90 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14.598,24 Kč od 2. 4. 2015 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,08 % ročně z částky 14.598,24 Kč od 2. 4. 2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 15. 3. 2018, která byla doplněna podáními ze dne 29. 5. 2019 a ze dne 1. 10. 2020, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 14.598,24 Kč s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnil tím, že dne 13. 8. 2008 byla mezi právním předchůdcem žalobce (společností [právnická osoba]) a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru (dále jen jako„ Smlouva“), na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 35.000 Kč, který byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty. Úvěrový limit byl následně zvýšen na částku ve výši 46.000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,59 % měsíčně (19,08 % ročně) v případě, že úvěr bude čerpán za účelem bezhotovostní úhrady zboží a služeb, a žalovaný byl dále povinen hradit poplatek za správu a vedení kartového účtu, jakož i další případné platby za úkony související s poskytnutím úvěru. Žalovaný se zavázal splácet úvěr úhradou ve výši 3,2 % z částky čerpaného a nesplaceného úvěru a ve výši 100 % částky úroků z úvěru a poplatků vyúčtovaných za daný měsíc (tzv. celková minimální úhrada). Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný závažně porušil smluvní podmínky (čl. 19 Smlouvy), kdy se dostal do prodlení s řádnou a včasnou úhradou celkové minimální úhrady, byl právní předchůdce žalobce oprávněn vypovědět smlouvu (čl. 19 Smlouvy). Žalovanému byla zaslána„ Poslední výzva k úhradě dlužné částky před rozhodnutím o okamžité splatnosti dluhu a výpověď smlouvy“ ze dne 8. 3. 2014, v níž mu byla poskytnuta lhůta k uhrazení dlužné částky nejpozději do 10. 4. 2014 s tím, že pokud do této doby nebude dlužná částka uhrazena, vypoví právní předchůdce žalobce Smlouvu. Jelikož nebylo do stanoveného termínu uhrazeno, byla dlužná částka zesplatněna (čl. 19 Smlouvy). Dne 14. 4. 2014 byla dlužná částka převedena z kartového účtu na evidenční účet pohledávek, o čemž byl žalovaný dne 15. 4. 2014 vyrozuměn. Ke dni zesplatnění (tj. ke dni 14. 4. 2014) činila dlužná částka 17.851,10 Kč a sestávala z jistiny ve výši 15.402,88 Kč a z nesplacených poplatků ve výši 2.448,22 Kč; úrok z úvěru činil 1.268,88 Kč a úrok z prodlení činil 29,92 Kč. Od 14. 4. 2014 do 1. 4. 2015 (datum postoupení) uhradil žalovaný částku v celkové výši 7.000 Kč, která byla v částce 449,37 Kč a v částce 241,19 Kč použita na úhrada úroku z prodlení; v částce 1.550,63 Kč a 1.505,95 Kč byla použita na úhradu úroku a v částce 3.252,86 Kč byla použita na úhradu jistiny. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 8. 2014 byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným v celkové výši 16.325,07 Kč sestávající z jistiny ve výši 14.598,24 Kč, z úroku ve výši 1.260,90 Kč a z úroku z prodlení ve výši 465,93 Kč. Žalovaný (ačkoliv písemně upomínán) dlužnou částku žalobci dosud neuhradil.

3. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku vyjádřil v rámci podání doručených soudu dne 10. 5. 2018 a dne 6. 8. 2019, kdy vznesl námitku promlčení, dále námitku, že žalobce není aktivně legitimován, neboť k postoupení pohledávky nedošlo platně a uzavřel, že žalobce nijak neprokázal svůj tvrzený nárok.

4. V projednávané věci provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti. Dne 13. 8. 2008 byla mezi společností [právnická osoba] jakožto věřitelem (dále jen jako„ věřitel“) a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena Smlouva o kartovém úvěrovém účtu (dále jen jako„ Smlouva“), a to návaznosti na Žádost žalovaného ze dne 13. 8. 2008 (dále jen jako„ Žádost“). Na základě této Smlouvy se věřitel zavázal zřídit žalovanému kartový účet a poskytovat žalovanému úvěr až do výše 35.000 Kč. Věřitel byl oprávněn kdykoliv měnit limit úvěru způsobem a za podmínek stanovených Smlouvou s tím, že tato změna bude žalovanému oznámena na výpisu z účtu nebo jiným vhodným způsobem. Žalovaný byl oprávněn čerpat úvěr prostřednictvím karty nebo jiným způsobem (např. hotovostně); úroková sazba byla v případě čerpání úvěru kartou sjednána ve výši 1,59 % p.m., v případě čerpání úvěru jiným způsobem byla sjednána zvláštní úroková sazba uvedená v Sazebníku. Žalovaný se zavázal splácet úvěr včetně sjednaného úroku formou procentní úhrady, a to ve výši 3,2 % z dlužné částky; a dále hradit věřiteli ceny za správu a vedení kartového účtu, za úkony související s poskytnutím úvěru, s používáním karet a ceny za sjednané (volitelné a dokoupitelné) služby v rozsahu uvedeném v Žádosti a ve výši dle Sazebníku. Pojištění účtu a karty majitele účtu nebylo sjednáno. Smlouva byla sjednána na dobu 3 let s tím, že pokud žalovaný písemně neoznámí, že trvá na ukončení Smlouvy nejpozději ve lhůtě 5 kalendářních dnů před posledním dnem trvání, prodlužuje se doba trvání Smlouvy automaticky o další 3 roky, a to i opakovaně. V případě závažného porušení smluvních podmínek ze strany žalovaného, byl věřitel oprávněn Smlouvu vypovědět, a to s účinností ke dni doručení výpovědi, nebyla-li ve výpovědi stanovena pozdější účinnost a žalovaný byl povinen uhradit veškeré pohledávky věřitele ke dni účinnosti výpovědi, nebyla-li ve výpovědi uvedena pozdější lhůta. Nedílnými součástmi Smlouvy byly Žádost, Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], Obchodní podmínky pro vedení kartového úvěrového účtu a pro vydávání a používání kreditních a charge karet [právnická osoba] (Smlouva o kartovém úvěrovém účtu ze dne 13. 8. 2008, Žádost o zřízení účtu a vydání [příjmení] karty [anonymizováno]). Žalovanému byl zřízen kartový účet č. [bankovní účet], ke dni 10. 9. 2008 činil celkový úvěrový limit 35.000 Kč, ke dni 10. 8. 2010 poté 46.000 Kč (Výpisy z kartového účtu ze dne 10. 9. 2008 a ze dne 10. 8. 2010). Dne 8. 3. 2014 vyhotovil věřitel dopis označený jako„ Poslední výzva k úhradě dlužné částky před rozhodnutím o okamžité splatnosti dluhu a výpověď smlouvy“, v rámci něhož žalovaného vyzval k úhradě celkové dlužné částky ve výši 3.850 Kč s tím, že pokud dlužná částka nebude uhrazena do 10. 4. 2014, má věřitel právo rozhodnout, že celkový úvěr ve výši 17.774 Kč s úroky a poplatky bude okamžitě splatný a vypoví smlouvu (Poslední výzva k úhradě dlužné částky před rozhodnutím o okamžité splatnosti dluhu a výpověď smlouvy ze dne 8. 3. 2014). Dne 15. 4. 2014 oznámil věřitel žalovanému, že vzhledem k tomu, že ve stanoveném termínu nebyla uhrazena pohledávka na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], bylo rozhodnuto, že ke dni 14. 4. 2014 je celá jeho zbývající částka splatná. Dlužná částka činila 19.149,90 Kč. Oznámení bylo žalovanému doručeno dne 17. 4. 2014 (Rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 15. 4. 2014). Dne 17. 4. 2015 oznámil věřitel žalovanému, že s účinností k 1. 4. 2015 byla pohledávka za žalovaným v celkové výši 16.325,07 Kč postoupena na žalobce. Zásilka byla k poštovní přepravě předána dne 21. 4. 2015 (Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 17. 4. 2015). Žalovaný byl dne 24. 4. 2015 vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 16.325,07 Kč. Výzva byla k poštovní přepravě předána dne 26. 4. 2015 (Výzva k plnění ze dne 24. 4. 2015).

5. Soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „obč. zák.“) posuzoval závazkový vztah mezi účastníky podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako„ obchodní zákoník“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako„ občanský zákoník“) neboť se jedná o právní poměr vzniklý před 1. 1. 2014.

6. Podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru (§ 497).

7. Podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 506 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

9. Podle ustanovení § 387 odst. 1 obchodního zákoníku právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.

10. Podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

11. Podle ustanovení § 392 odst. 2 obchodního zákoníku u práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku.

12. Podle ustanovení § 565 občanského zákoníku jde-li o plnění ve splátkách, může věřitel žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. <b>13. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žalobě tak, jak byla podána, nemůže být vyhověno, neboť žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní.</b> 14. V řízení bylo pouze prokázáno, že mezi společností [právnická osoba] (dále jen jako„ věřitel“) a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením Smlouvy o kartovém úvěrovém účtu ze dne 13. 8. 2008 (dále jen jako„ Smlouva“), která je podle svého obsahu smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Věřitel se na základě této Smlouvy zavázal zřídit žalovanému kartový účet a poskytovat žalovanému úvěr až do výše 35.000 Kč (následně do výše 46.000 Kč) a žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr prostřednictvím procentní úhrady ve výši ve výši 3,2 % z dlužné částky. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,59 % měsíčně (v případě bezhotovostní úhrady zboží a služeb). Věřitel uzavřel Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel (ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku). Již na tomto místě soud předesílá, že vzhledem k tomu, že v žalobě absentovalo vylíčení skutečností významných pro rozhodnutí věci, byl žalobce usnesením zdejšího soudu č.j. 55 C 54/2019-20 ze dne 16. 4. 2019 vyzván k doplnění skutkových tvrzení, a to zejména (souhrnně řečeno) k čerpání úvěru (tj. kdy, jakou formou a v jaké výši žalovaný úvěr čerpal), k jeho splácení (tj. které splátky žalovaný zaplatil a naopak které nezaplatil), k podmínkám možnosti„ zesplatnit“ úvěr a k tomu, jak žalobce dospěl k výši žalobou uplatněného nároku, včetně jeho příslušenství. Tvrzení ohledně čerpání úvěru žalovaným a ohledně jeho splácení, od nichž se poté odvíjí i tvrzení žalobce o výši žalobou uplatněného nároku, žalobce nijak nedoložil, a byť v žalobě označil k důkazu i výpisy z účtu (které by čerpání úvěru, jeho splácení, jakož i výši dlužné částky byly s to prokázat), tak tyto ani k samotné žalobě, ani k výzvě soudu nepředložil. Tvrzení ohledně možnosti„ zesplatnit“ úvěr, tedy požadovat splacení úvěru dříve, než bylo mezi účastníky dohodnuto, jsou nadále kusá (a to i přes výzvu a poučení soudu, kterého se žalobci dostalo v rámci jednání konaného dne 2. 9. 2020) a nemají oporu v provedených listinných důkazech. V žalobě žalobce uvedl, že věřitel Smlouvu vypověděl a požádal žalovaného o vrácení celé dlužné částky najednou ke dni 14. 4. 2014, čímž se stal celý nesplacený zůstatek úvěru splatným. V podání ze dne 29. 5. 2019 žalobce v reakci na výzvu soudu ze dne 16. 4. 2019 uvedl, že vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou celkové minimální úhrady, byl věřitel oprávněn vypovědět Smlouvu (čl. 19 Smlouvy). Žalovanému byla zaslána výzva ze dne 8. 3. 2014, v níž mu byla poskytnuta lhůta s tím, že pokud nebude do této doby dlužná částka uhrazena, věřitel vypoví Smlouvu. Jelikož nebylo do stanoveného termínu žalovaným uhrazeno, byla dlužná částka zesplatněna (čl. 19 Smlouvy). V podání ze dne 1. 10. 2020 žalobce v reakci na výzvu soudu ze dne 2. 9. 2019 pouze odkázal na své podání ze dne 29. 5. 2019. Pokud žalobce ohledně nároku na zaplacení celého zbytku nesplaceného úvěru odkazoval na samotnou Smlouvu (čl. 19), tak tato upravovala povinnost žalovaného uhradit věřiteli veškeré pohledávky ze Smlouvy pouze v případě výpovědi dle ustanovení čl. 18 a čl. 19 Smlouvy. Skutečnost, že by věřitel Smlouvu vypověděl, nebyla v projednávané věci prokázána, kdy obsahem žalobcem odkazované listiny označené jako„ Poslední výzva k úhradě dlužné částky před rozhodnutím o okamžité splatnosti dluhu a výpověď smlouvy“ ze dne 8. 3. 2014 je pouze výzva k úhradě částky ve výši 3.850 Kč a upozornění, že pokud dlužná částka nebude uhrazena, věřitel vypoví smlouvu. Nad to není prokázáno ani samotné doručení této listiny. Skutečnost, že by věřitel od Smlouvy odstoupil v souladu s ustanovením § 506 obchodního zákoníku, nebyla v projednávané věci prokázána, ostatně ani tvrzena. Pokud žalobce dále odkazoval na listinu označenou jako„ Rozhodnutí o okamžité splatnosti dluhu“ ze dne 15. 4. 2014, tak i přes výzvu a poučení soudu ze dne 2. 9. 2020 neozřejmil, tím méně prokázal, na základě jakého konkrétního smluvního ujednání (ustanovení § 565 občanského zákoníku) tak věřitel učinil (tj. konkrétně z čeho jeho právo učinit tento úkon věřitele vyplývalo). V projednávané věci tak nebyla prokázána ani ta základní skutečnost, že žalobce je vůbec oprávněn požadovat po žalovaném celý nesplacený zůstatek předmětného úvěru. Žalobce tedy nemohl požadovat celý nesplacený zůstatek úvěru, nýbrž pouze jednotlivé splátky, v tomto případě by však skutková tvrzení musela být podstatně odlišná a žalobce měl tvrdit, jaké konkrétní splátky po žalovaném požaduje. Vedle toho je posouzení otázky splatnosti rozhodující i ve vztahu k žalobcem požadovaným úrokům a úrokům z prodlení. Otázka splatnosti předmětného úvěru byla přitom v projednávané věci stěžejní i vzhledem k tomu, že žalovaný uplatnil námitku promlčení a že se žalobce dovolával počátku běhu promlčecí doby dle ustanovení § 392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku, tj. ode dne splatnosti zbytku nesplněného závazku. Závazkový vztah vzniklý mezi věřitelem a žalovaným se dle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku řídí obchodním zákoníkem, jehož úprava promlčení je v tomto směru komplexní. Byť žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel, tak ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele (§ 262 odst. 4 obchodního zákoníku) a na vztah ze spotřebitelské smlouvy o úvěru je třeba aplikovat úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku, tedy čtyřletou promlčecí dobu podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1247/2016 ze dne 30. 8. 2016 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24. 7. 2012). Žalobci tak lze sice přitakat, že v případě splatnosti celého závazku pro nesplnění některého dílčího závazku, by promlčecí doba počala běžet od doby splatnosti nesplněného závazku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1190/2009 ze dne 25. 11. 2009), ale po určení takového počátku běhu promlčecí doby je nutno, aby taková skutečnost, tedy že se celý neuhrazený závazek pro nesplnění některé ze splátek stal splatným, a že se tak stalo po právu (tj. v souladu se zákonem či smluvním ujednáním), byla i prokázána, což se v projednávané věci nestalo. Již jen pro úplnost soud dodává, že žalobce neprokázal ani tu skutečnost, že žalobou uplatněná pohledávka byla na žalobce postoupena, kdy i přes výslovnou výzvu soudu učiněnou v rámci jednání dne 2. 9. 2020 nepředložil tvrzenou Smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 25. 8. 2014. <b>15. S ohledem na vše shora uvedené tedy soudu nezbylo než rozhodnout tak, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.</b> 16. Výrok II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, a proto by měl právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu však, že žalovanému v tomto směru žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno.