61 C 186/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Alenou Mezníkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; název žalobkyně, osobní údaje žalobce sídlem anonymizováno dvanáct slov, zastoupený advokátem titul. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 8 940 Kč s příslušenstvím

I. Návrh, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 8 940 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 2.7.2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem podaným dne 25.11.2019 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 8 940 Kč s odůvodněním, že se jedná o nesplacený zůstatek půjčky uzavřené s právním předchůdcem žalobce dne 25.6.2009. Na základě této smlouvy původní věřitel společnost právnická osoba poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, která byla převzata hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit částku 26 040 Kč představující poskytnutou půjčku a souhrnný poplatek ve výši 11 040 Kč v 55 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaný nehradil splátky v souladu se smlouvou a do doby, kdy měla být celá splátka splacena, tj. do 15.7.2010 zaplatil pouze 17 000 Kč.

2. Žalovaný se k návrhu písemně nevyjádřil.

3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o.s.ř. nebylo k projednání věci nařizováno jednání. Žalobce svůj souhlas s tímto postupem vyjádřil již v samotném návrhu na zahájení řízení.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.6.2015 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným přechodném věřiteli právní předchůdce žalobce. Tato změna byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 25.6.2015. Dne 24.8.2018 přechodný věřitel postoupil svou pohledávku žalobci. O změně věřitele byl žalovaný informován přípisem ze dne 14.9.2008.

5. Soud provedl dále dokazování smlouvou o půjčce číslo smluvními podmínkami, ze kterých zjistil, že dne 25.6.2009 žalovaný uzavřel smlouvu o půjčce odkazující na zákon č. 40/1964 Sb. obč. zák. a zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Na základě této smlouvy žalovaný v hotovosti při podpisu převzal 15 000 Kč a půjčku se zavázal splácet společně s tzv. souhrnným poplatkem ve výši 11 040 Kč (tedy celkem 26 040 Kč) v 55 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč, přičemž poslední splátka činila 120 Kč, a to do rukou osoby uvedené v čl. 13 smluvních podmínek.

6. Dle tvrzení žalobce, které žalovaný nezpochybnil a informací poskytnutých v souvislosti se smlouvami o postoupení pohledávek se stal vlastníkem pohledávky za žalovaným žalobce a postoupena mu byla částka ve výši 8 940 Kč s tím, že žalovaný v průběhu trvání smlouvy nehradil splátky řádně a včas, zaplatil pouze 17 100 Kč a jeho splátky byly započítávány nejprve na příslušenství pohledávky, tedy tzv. souhrnný poplatek a následně na jistinu. Žalobce uvedl, že se tedy domáhá pouze částky 8 940 Kč z titulu nesplacené jistiny.

7. Podle ust. § 3028 z. č. 89/2012 odst. 1 (dále jen o.z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle ust. § 3028 odst. 3 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé včetně práv a povinností z porušených smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

8. Soud zhodnotil výsledky provedeného dokazování a dospěl k závěru, že mezi žalovaným a původním věřitelem byla dne 25.6.2009 uzavřena tzv. smlouva o půjčce odkazující na z.č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) a zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Je nepochybné, že tehdejší věřitel uzavřel smlouvu s žalovaným, který má postavení spotřebitele a vztahoval se na něj tedy i ust. § 4 a § 6 z.č. 321/2001 Sb., podle nichž smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr musí obsahovat stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze zákona a ustanovení o právu na splacení spotřebitelského úvěru před stanovenou lhůtou. Tyto informace se v uzavřené smlouvě nenachází.

9. Podle ust. § 6 cit. zák. nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v § 4 pokládá se spotřebitelský úvěr za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává a ujednání o jiných platbách se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.

10. Jak už bylo výše řečeno, soud posuzoval vztah mezi účastníky podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy. Podle ust. § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

11. Soud při posuzování důvodnosti uplatněného nároku a v souvislosti s tím i platnosti smlouvy uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem hodnotil i obecný dopad úpravy spotřebitelských úvěrů a spotřebitelských smluv. Tato úprava vychází ze skutečnosti, že postavení spotřebitele v takových případech, na rozdíl od jeho smluvního partnera, v tomto případě původního věřitele, má v úmyslu zákon chránit. Konkrétně v tomto případě došlo k uzavření smlouvy, která je součástí předtištěného formuláře, do kterého jsou doplněny pouze osobní údaje žalovaného, výše poskytnuté částky, výše souhrnného poplatku a výše splátek. Tento způsob neumožňoval žalovanému jakoukoliv modifikaci smluvních podmínek a smluvní ujednání mu tak v podstatě bylo vnuceno. Takové ujednání je v rozporu s požadavkem přiměřenosti a způsobuje výraznou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele (§ 56 obč. zák.) a celý postup při uzavření smlouvy mezi původním věřitelem a žalovaným je v rozporu s ust. § 39 obč. zák. Přestože neplatnost plynoucí ze zákona o ochraně spotřebitele předpokládá v cit. ust. § 6 aktivitu spotřebitele ve směru k věřiteli, soud shledal smlouvu absolutně neplatnou. Přihlížel i k tomu, že celý účastníky vyplněný formulář je psán drobným písmem a odkazuje sice na smluvní podmínky, ty však žalovaným nebyly podepsány a není tedy zřejmé, zda se s nimi seznámil. Částka tvořící tzv. souhrnný poplatek dosahuje výše 73,6 % půjčené částky a soud je tedy nucen přihlédnout i v tomto směru k tomu, že nelze považovat za jednání v souladu s dobrými mravy, jestliže je zneužito finanční tísně spotřebitele k tomu, aby se zavázal vrátit téměř dvojnásobek půjčené částky.

12. Jestliže tedy sám žalobce tvrdí, že žalovaný v průběhu aktivního trvání smlouvy uhradil původnímu věřiteli částku 17 000 Kč, pak závazek z bezdůvodného obohacení dle ust. § 451 obč. zák., který dle názoru soudu platně vznikl na rozdíl od smlouvy mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřené, byl těmito splátkami zcela pokryt. Žalovaný přijal v hotovosti částku 15 000 Kč a původnímu věřiteli uhradil částku vyšší o 2 000 Kč. V době uzavření smluv o postoupení pohledávek tedy podle názoru soudu nebyl žalovaný povinen původnímu věřiteli, natož věřiteli přechodnému cokoliv plnit. Pohledávka, která neexistovala, nemohla být převedena a žaloba byla proto v plném rozsahu zamítnuta.

13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Úspěšnému žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.