61 C 21/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Alenou Mezníkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně zastoupená obecným zmocněncem příjmení jméno celé jméno žalobkyně bytem adresa proti žalovanému: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení rozhodnutí

I. Návrh, aby soud zrušil rozhodnutí Ing. Mgr. [jméno] [příjmení], předsedy [anonymizována čtyři slova] o rozkladu č.j. ČTÚ-34 879/2015-603 ze dne 1.4.2019 a rozhodnutí [anonymizována tři slova], odboru pro západočeskou oblast č.j. ČTÚ-97 108/2011-634/V nahradil rozsudkem, jímž se zamítá návrh žalovaného ze dne 20.10.2011, kterým žalobkyni bylo uloženo zaplatit dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací ve výši 4 486 Kč se specifikovanými úroky z prodlení za období od 4.6.2008 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 3 146 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Návrhem podaným dne 17.5.2019 k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 se žalobkyně žalobou dle části páté o.s.ř. domáhala nahrazení rozhodnutí správního orgánu [anonymizována tři slova], odboru pro západočeskou oblast č.j. ČTÚ-97 108/2011-634/V a rozhodnutí předsedy [anonymizována tři slova] [anonymizováno] č.j. ČTÚ-34 879/2015-603. Uvedla, že těmito rozhodnutími byla zavázána uhradit dlužné ceny poskytnuté služby elektronických komunikací v celkové výši 4 486 Kč s vyčísleným příslušenstvím, a to za období od 4.6.2008 do 3.9.2008. Je přesvědčena, že nárok [právnická osoba] inkasní kapitál uplatnil vůči ní u správního orgánu po jeho promlčení, ke kterému došlo 26.9.2011 v důsledku marného uplynutí lhůty dle ust. § 101 zákona č. 40/1964 Sb. (dále i obč. zák.). K tomuto uplatnění došlo teprve dne 22.10.2011 s odůvodněním rozhodnutí, podle kterého je třeba promlčecí dobu vázat k režimu tehdy platné právní úpravy, tedy ustanovením zákona č. 513/1991 Sb. (dále i obch. zák.). Podle jejího názoru se jednalo o smlouvu spotřebitelskou a je tedy třeba postupovat při hodnocení otázky promlčení podle ust. § 101 obč. zák. Odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu 1 ÚS 1845/11 ze dne 27.10.2011 odkazující na ust. § 55 odst. 1 obč. zák., podle něhož se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Žádala tedy, aby rozhodnutí předsedy [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ze dne 1.4.2019 bylo v celém rozsahu zrušeno a rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne 24.5.2015 nahrazeno rozsudkem, kterým se uplatněný nárok zamítá.

2. Původně žalovaný [příjmení] [anonymizována dvě slova] se podáním ze dne 17.1.2020 k žalobě vyjádřil tak, že navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Argumentoval zejména tím, že úprava promlčení není právní úpravou směřující k ochraně spotřebitele, promlčení působí vůči oběma stranám stejně a z komplexní úpravy promlčení v každém ze zmíněných právních předpisů, tedy jak obč. zák., tak i obch. zák. nelze považovat jen některá z nich za pro spotřebitele výhodnější. V tomto směru odkazoval na soudní judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24.7.2012. Argumentaci žalobkyní zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu odmítl odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1750/2010 z 31.10.2012, podle něhož argumentuje-li dovolatel výhodnější úpravou promlčení pro spotřebitele v občanském zákoníku pro kratší obecnou promlčecí dobu oproti úpravě v obchodním zákoníku, mohlo by jít o výhodu jen v případě, že spotřebitel je v postavení dlužníka. Kdyby byl v postavení věřitele, pak by podle logiky dovolatele kratší promlčecí doba již výhodou nebyla. Výklad ust. § 262 odst. 4 obch. zák., který by rozlišoval, zda spotřebitel je v pozici nositele práva či v pozici osoby mající povinnost a podle toho umožňoval použití příslušného ustanovení o promlčení v občanském nebo obchodním zákoníku podle konkrétní situace je nepřijatelný.

3. Usnesením ze dne 1.6.2020 připustil Obvodní soudu pro Prahu 9 k návrhu žalobkyně vystoupení dosavadního žalovaného společnosti [právnická osoba] a vstup do řízení [země] [anonymizováno] úřadu. Reagoval tak na podání žalobkyně ze dne 20.2.2020. Usnesení vycházelo z odůvodnění návrhu žalobkyně, ve kterém bylo uvedeno, že dle ust. § 252 o.s.ř. účastníky řízení dle části páté o.s.ř. jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Dosavadní žaloba přitom směřovala proti správnímu orgánu.

4. Usnesením č.j. 52 C 152/2019-155 ze dne 16.11.2020, které nebylo právní moci dne 15.12.2020 vyslovil Obvodní soud pro Prahu 9 svou místní nepříslušnost s úmyslem postoupit ji k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Na základě nesouhlasu OS pro Prahu 1 toto rozhodnutí zrušeno a následně usnesením ze dne 3.11.2021, které nabylo právní moci 4.12.2021 byla věc postoupena Městskému soudu v Brně s tím, že nesouhlas považuje za důvodný.

5. Ve věci bylo nařízeno k projednání věci jednání na 5.12.2022. Žalobkyně požádala soud o odročení jednání, a to z důvodu náhlého onemocnění její obecné zmocněnkyně. Tuto omluvu podal manžel zmocněnkyně na základě jednorázové plné moci udělené mu 4.12.2022. Důvodem této omluvy ze dne 4.12.2022 bylo rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vydané obecné zmocněnkyni dne 5.12.2022 MUDr. [jméno] [příjmení] a předložené soudu ve fotokopii. Z tohoto rozhodnutí soud zjistil, že zmocněnkyně žalobkyně byla uznána práce neschopnou od 5.12.2022 a byly jí povoleny vycházky již od prvního dne pracovní neschopnosti od 13.00 hodin do 18.00 hodin. Soud po zvážení těchto skutečností dospěl k závěru, že žádosti o odročení není na místě vyhovět, neboť z rozhodnutí o pracovní neschopnosti nelze zjistit jeho důvod a skutečnost, že žalobkyni byly povoleny vycházky již od prvního dne neschopnosti v rozsahu pěti hodin v každém odpoledni počínaje prvním dnem pracovní neschopnosti, pak nelze dospět k závěru, že by nemoc její účasti u soudu bránila. Jednání se bez omluvy nezúčastnila ani samotná žalobkyně.

6. Žalovaný a jeho právní zástupce svou neúčast u jednání omluvili a navrhli soudu, aby jednal v jejich nepřítomnosti.

7. Podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo procesní samosprávy, případně smírčí orgán zřízený podle zvláštního předpisu podle zvláštního zákona o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahu soukromého práva a nebylo-li rozhodnutí správní orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

8. Podle ust. § 246 odst. 1 o.s.ř. je k návrhu oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh se nazývá žalobou.

9. Podle ust. § 246 odst. 2 o.s.ř. musí kromě obecných náležitostí podání žaloba obsahovat označení účastníků řízení, sporu nebo jiné právní věci, o které správní orgán rozhodl, a rozhodnutí správního orgánu, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem rozhodnuta.

10. Dle ust. § 247 odst. 1 musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu, zmeškání této lhůty nelze prominout.

11. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.

12. Soud ve věci provedl následující dokazování.

13. Z rozhodnutí [anonymizována tři slova], odboru pro západočeskou oblast [číslo jednací] 108/2011-634/ ze dne 20.4.2015 vzal soud za prokázané, že žalobkyně byla zavázána k úhradě částky 4 486 Kč s úroky z prodlení vymezenými v tomto rozhodnutí, a to z důvodu, že [anonymizována tři slova] shledal důvodným návrh na zaplacení dlužné ceny za poskytnutou službu elektronických komunikací ve výši 1 340 Kč za období od 4.6.2008 do 3.7.2008, částky 1 843,50 Kč za období od 4.7.2008 do 3.8.2008 a částky 1 302,50 Kč za období od 4.8.2008 do 3.9.2008 včetně příslušenství. Vztah mezi účastníky tohoto řízení, tj. mezi poskytovatelem telekomunikační služby a žalobkyní byl založen Smlouvou o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne 7.1.2008 a žalobkyně následně neuhradila vystavené faktury na částky, které tvořily předmět žaloby, která byla podána dne 22.10.2011 14. Z rozhodnutí [anonymizováno] telekomunikačního úřadu [číslo jednací] 879/2015-603 z 1.4.2019 soud zjistil, že tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobkyně ze dne 28.4.2015 a rozhodnutí [anonymizována tři slova], odboru pro západočeskou oblast ze dne 20.4.2015 bylo potvrzeno. Rozhodnutí o rozkladu bylo odůvodněno tak, že nebyl shledán důvodným, neboť zjistil, že pokud žalobkyně tvrdila zaplacení dlužných částek, pak bylo zjištěno, že se jedná o úhrady za předchozí období, k nimž došlo 27.6.2008, zatímco dlužná vyúčtování byla vystavena s nejstarší splatností 15.7.2008. Pokud žalobkyně namítala promlčení nároku, pak bylo odkázáno na skutečnost, že dle přechodných ustanovení z. č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) je třeba postupovat podle dřívějších právních předpisů a na projednávanou věc se tedy vztahuje režim obch. zák., podle něhož ust. § 397 je obecná promlčecí doba čtyřletá. Nelze tedy souhlasit s námitkou promlčení vznesenou žalobkyní, neboť úprava promlčení není právní úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele.

15. Ze smlouvy [číslo] o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací vzal soud za prokázané, že uzavřena byla 7.1.2008 mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní. Součástí smlouvy učinili účastníci všeobecné obchodní podmínky, jejichž znění soudu předloženo nebylo, nicméně z obsahu spisu vyplývá, že se účastníci shodují, že jejich obsahem je ujednání o tom, že vztah účastníků plynoucí ze smlouvy je podřízen režimu obchodního zákoníku.

16. Z obou napadených rozhodnutí i samotné žaloby vyplývá, že dlužné platby byly uplatněny u správního orgánu s příslušenstvím z jednotlivých částek od 16.7.2008 do 16.9.2008.

17. Soud zhodnotil výsledky provedeného dokazování a dospěl k závěru, že je namístě žalobu zamítnout, neboť správní orgán rozhodl ve věci správně a žalobu je třeba považovat za nedůvodnou. Žalovaná svou obranu založila na skutečnosti, že nárok uplatněný v řízení před správním orgánem zanikl v důsledku promlčení a rozhodnutí [anonymizována tři slova], odboru pro západočeskou oblast z 20.4.2015 i rozhodnutí předsedy [anonymizována tři slova] úřad o rozkladu ze dne 1.4.2019 tedy jsou nesprávná. Rozdílná stanoviska účastníků plynula ze skutečnosti, že při uzavření smlouvy došlo mezi účastníky k dohodě o podřízení se režimu obchodního zákoníku, pokud jde o práva a povinnosti účastníků smlouvy. Žalobkyně následně v řízení o zaplacení neuhrazených vyúčtování poskytnutých telekomunikačních služeb argumentovala promlčením nároku s tím, že u správního orgánu byl nárok [právnická osoba] uplatněný dne 22.10.2011, tedy až po promlčení, k němuž došlo 26.9.2011 v důsledku marného uplynutí tříleté promlčecí lhůty, plynoucí z ust. § 101 z.č. 40/1964 Sb. (obč. zák.). Argumentovala tím, že oba účastníci si byli vědomi a jednali podle toho, že žalobkyně jako zákazník se nachází v postavení spotřebitele. Z toho žalobkyně dovozovala, že jestliže pro ni výhodnější úprava je obsažena v ust. § 101 obč. zák., ze kterého plyne tříletá promlčecí lhůta, pak není možné použít ustavení obchodního zákoníku, ve kterém ust. § 262 odst. 1 stanoví lhůtu v trvání čtyř roků.

18. Soud se tedy v rámci hodnocení důvodnosti uplatněného nároku zabýval touto právní otázkou. Shodně s žalovaným dospěl k závěru, který vyplývá z jím citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 23 Cdo 1750/2010 a č.j. 32 Cdo 3337/2010, která se jednoznačně vyjadřují tak, že spotřebitelské právo je právem vystavěným na výjimkách od obecného práva. Toto právo deroguje v mezích této právní úpravy obecné právo, čímž vytváří pravidla odchylná od práva obecného. Právní úprava obsažená v ust. § 262 odst. 4 věta druhá obch. zák. představuje výjimku z obecného pravidla, že otázky obchodních závazkových vztahů, které lze řešit podle ustanovení obchodního zákoníku se posuzují podle tohoto zákona. Jestliže k výkladu výjimky z právní normy nepostačuje výklad jazykový, je třeba postupovat při výkladu takové výjimky restriktivně. Ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu ust. § 262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák. Nelze dospět k závěru, že toto ustanovení odůvodňuje aplikaci jakéhokoliv ustavení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takovému závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů. Úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele; odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku je pouze výsledkem různých legislativních procesů, z nich však žádný nesměřuje k ochraně slabší strany (spotřebitele). Promlčení působí vůči oběma stranám stejně. Z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele. Výklad ust. § 262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák., který by rozlišoval, zda spotřebitel je v pozici nositele práva, či v pozici osoby mající povinnost a podle toho umožňoval použití příslušného ustanovení o promlčení v občanském nebo obchodním zákoníku podle konkrétní situace, je nepřijatelný.

19. Za situace, kdy se soud zcela jednoznačně ztotožňuje s právním názorem žalovaného, není možné žalobkyni vyhovět a návrh na zrušení rozhodnutí předsedy [anonymizována čtyři slova] o rozkladu a zamítnutí návrhu žalovaného na zaplacení dlužné částky 4 486 Kč se specifikovanými úroky z prodlení za období od 4.6.2008 do zaplacení, byl zamítnut. K promlčení nároku nedošlo, neboť návrh na projednání byl uplatněn 22.10.2011, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení za dva úkony právní pomoci, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení a sepis vyjádření z 1.3.2022. Dle ust. § 9 odst. 1 a § 7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. soud vycházel z hodnoty úkonu ve výši částky vymáhané v řízení před správním orgánem (4 486 Kč) a přiznal tedy dvakrát částku ve výši 1 000 Kč, dvakrát 300 Kč náhrady hotových výloh dle ust. § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky a 21% DPH ve výši 546 Kč.