61 C 262/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Alenou Mezníkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: ; název žalobkyně , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované o zaplacení 14 575 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 575 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 345 Kč od 24.11.2020 do zaplacení a z částky 8 230 Kč od 20.1.2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z nezaplacení příspěvku vlastníka či provozovatele motorového vozidla [registrační značka], [VIN kód], které bylo provozováno v rozporu se zákonem č. 168/1999 Sb. bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v období od 29.11.2019 do 29.2.2020.

3. Usnesením ze dne 4.1.2022 č. j. 61 C 262/2021-15 soud žalovanou v souladu s ust. § 114b o.s.ř. vyzval, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení.

4. Dne 15.1.2022 bylo toto usnesení doručeno žalované do vlastních rukou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu ust. § 114b o.s.ř. ve stanovené třicetidenní lhůtě která marně uplynula dnem 14.2.2022, jsou splněny všechny podmínky ust. § 153a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ust. § 114b odst. 5 o.s.ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle ust. § 99 odst. 1 o.s.ř. Nárok žalobkyň uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ust. § 153a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Meze možností rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru a tehdy, kdy by rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že uzavření smíru je přípustné zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků, který má základ v hmotném právu, je v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6).

6. V posuzované věci se jedná o spor z titulu neuhrazení zákonem stanoveného příspěvku za nepojištěný automobil. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít a schválit smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005.

7. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o.s.ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná. Soud jí proto přiznal požadované náklady právního zastoupení ve výši třikrát 300 Kč dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a sepis žaloby, třikrát 100 Kč náhrady hotových výloh ke každému z úkonů, 21 % DPH ve výši 252 Kč a 800 Kč za zaplacený soudní poplatek.