62 C 114/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mališovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 34.261,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12.540 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení 21.721,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12.741,27 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 920,26 Kč a úroku ve výši 86 % ročně z částky 12.741,27 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 6. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení 34.261,80 Kč spolu s příslušenstvím. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, (dále je „právní předchůdce“) a žalovaným byla dne 15. 2. 2020 uzavřena smlouva č. , tel. číslo, , na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 14.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 15.694 Kč, který se skládal z úroku po dobu trvání smlouvy ve výši 86 % ročně, dále z částky na zpracování, doručení a flexibilní splácení a z částky za administrativní činnost a komfortní splácení, a to v 78 týdenních splátkách po 381 Kč. Žalovaný neplnil řádně a včas smlouvou sjednané povinnosti; na svůj dluh uhradil pouze 1.550 Kč. Část úhrady ve výši 1.258,73 Kč byla započtena na dlužnou jistinu a část úhrady ve výši 291,27 Kč na dlužný poplatek. Pro případ prodlení s úhradou pravidelných splátek byla sjednána povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. S účinností ke dni 1. 2. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 12.741,27 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 14.520,53 Kč, smluvní pokuty ve výši 7.000 Kč a příslušenství v podobě úroku a úroku z prodlení.

2. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdce s odbornou péčí zjišťoval, ověřoval a hodnotil úvěruschopnost žalovaného, vycházel z informací poskytnutých žalovaným, z dostupných systémů (CEE, BRKI, NRKI) a také z ekonomického modelu, jež je podložen statistickými daty. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud projednal věc v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání nedostavil, přestože byl řádně a včas předvolán, ani svou nepřítomnost neomluvil, nepožádal o odročení jednání.

5. Soud provedl dokazování listinami.

6. Dne 15. 2. 2020 byla mezi společností , právnická osoba, a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, . Žalovaný svým podpisem potvrdil, že mu byla v hotovosti poskytnuta částka 14.000 Kč a zavázal se ji vrátit spolu s úrokem ve výši 10.985 Kč s úrokovou sazbou 86 % ročně, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěr ve výši 1.500 Kč, poplatkem za komfortní poskytnutí a splácení ve výši 1.529 Kč a poplatkem za flexibilní splácení ve výši 1.680 Kč, tj. částku v celkové výši 29.694 Kč, to vše v 78 týdenních splátkách po 381 Kč (poslední splátka měla činit 357 Kč). Žalovaný se dále zavázal hradit poplatky za zahájení vymáhání dluhu, poplatky za upomínky a pro případ prodlení s úhradou dluhu také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

7. V souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy o úvěru byla dne 15. 2. 2020 vyplněna zákaznická karta žalovaného. Žalovaný uvedl, že žije v nájmu, je svobodný a nemá vyživovací povinnost vůči žádným osobám. Žalovaný byl v době žádosti o poskytnutí úvěru zaměstnán na plný úvazek; uvedl, že má pouze 1 zdroj příjmu a jeho čistý příjem činí 18.920 Kč měsíčně. „Další čisté příjmy domácnosti“ měly činit 10.000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného byly určeny částkou 6.500 Kč, žalovaný dále hradil jiné dluhy splátkami ve výši 2.100 Kč měsíčně. Z karty se podává, že totožnost žalovaného byla ověřena předložením občanského průkazu, údaje uvedené žalovaným byly právním předchůdcem žalobkyně ověřeny předložením pracovní smlouvy a výplatních pásek za prosinec 2019 a leden 2020.

8. Podle přehledu historie splácení žalovaný uhradil na dluh dne 20. 2. 2020 částku 400 Kč a dne 25. 2. 2020 částku 1.150 Kč; celkem žalovaný na dluh uhradil 1.550 Kč.

9. Z výpisu z centrální evidence exekucí ze dne 14. 10. 2022 vyplývá, že proti žalovanému nebyla ke dni 14. 10. 2022 zahájena žádná exekuční řízení.

10. Výzvou ze dne 10. 2. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžitému splacení dluhu. Výzva byla žalovanému odeslána dne 11. 2. 2022.

11. Předžalobní výzvou ze dne 20. 5. 2022 žalobkyně upomenula žalovaného na výši dluhu a vyzvala jej k jeho zaplacení nejpozději ve lhůtě 7 dnů od datace výzvy. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 24. 5. 2022.

12. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 právní předchůdce žalobkyně s účinností k 1. 2. 2022 postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem z 11. 2. 2022, který byl dle potvrzení podání odeslán 4. 3. 2022.

13. Provedené důkazy soud hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pravost ani pravdivost jednotlivých listinných důkazů nebyla účastníky zpochybňována.

14. Z dalších provedených listinných důkazů soud nezjistilo žádné skutečnosti relevantní pro rozhodnutí v dané věci. Soud pro nadbytečnost neprovedl navrhovaný důkaz výslech svědka , jméno FO, , který měl být jako zástupce právního předchůdce žalobkyně přítomen při uzavírání úvěrové smlouvy a svou výpovědí měl stvrdit, že mu žalovaný skutečně předložil doklady uvedené v zákaznické kartě, která byla vyplněna podle údajů v těchto dokladech, tj. pracovní smlouvě a výplatních páskách. Soud shledal provedení tohoto důkazu nehospodárným, neboť jednak žalobkyni uvěřil, že údaje uvedené v zákaznické kartě byly podloženy pracovní smlouvou a výplatními páskami žalovaného, jednak závěr o částečné nedůvodnosti žaloby nespočívá na tom, že příjem žalovaného z pracovního poměru nebyl náležitě ověřen, jak bude podrobně osvětleno níže.

15. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 15. 2. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně v hotovosti poskytl žalovanému částku 14.000 Kč za poplatek v souhrnné výši 15.694 Kč. Žalovaný na dluh uhradil částku 1.550 Kč. S účinností ke dni 1. 2. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu upomínkou ze dne 20. 5. 2022.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem19. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

21. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 14.000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.

23. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.

24. V posuzované věci žalovaný sdělil právnímu předchůdci žalobkyně informace o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ze zákaznické karty a listin předložených žalobkyní nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany právního předchůdce žalobkyně dostatečně zjišťovány, ověřovány a následně hodnoceny. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal a ověřoval příjem žalovaného předložením pracovní smlouvy a výplatních pásek za období bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru. Ohledně „dalšího příjmu domácnosti“ ve výši 10.000 Kč právní předchůdce žalobkyně nezjišťoval žádné další informace (zdroj, skutečnou výši apod.). Právní předchůdce žalobkyně ani nevyžádal na žalovaném žádné dokumenty k ověření pravdivosti jeho tvrzení stran dalšího příjmu, a to i přesto, že z poskytnutých informací nebylo známo, o jaký jiný druh příjmu by se mělo jednat, když žalovaný uvedl, že je svobodný, žije sám, má pouze jeden zdroj příjmu.

25. Právní předchůdce žalobkyně rovněž žádným způsobem nezkoumal výdaje žalovaného, tedy jaké jsou náklady na bydlení, osobní potřeby žalovaného, potřeby domácnosti, úhrada jiných dluhů, výdaje související se zdravotním stavem apod., a spokojil se pouze prohlášením žalovaného stran jeho výdajů. Lze přisvědčit žalobkyni, že přesné zjištění a ověření reálné výše měsíčních výdajů není zcela možné. Jistě však bylo v možnostech právního předchůdce žalobkyně ověřit si alespoň část výdajů žalovaného např. tím, že na žalovaném vyžádá nájemní smlouvu, evidenční list o výši nájemného nebo výpis z účtu o úhradě nájemného, a to za situace, kdy právnímu předchůdci žalobkyně bylo známo, že žalovaný žije v nájmu. Právní předchůdce žalobkyně však při zjišťování výdajů žalovaného vycházel toliko z ekonomického modelu, jež měl podklad ve statistických datech a výdaje žalovaného stanovil pouze odhadem.

26. Uvedla-li žalobkyně, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného byly právním předchůdcem činěny dotazy do rozličných systémů, pak je třeba konstatovat, že žalobkyně předložila toliko výstup z centrální evidence exekucí, který nadto nebyl proveden ke dni poskytnutí úvěru, tj. dne 15. 2. 2020, ale po podání žaloby dne 14. 10. 2022. Argument žalobkyně, že žalovanému bylo poskytnuto pouhých 14.000 Kč, kdy lze očekávat i nižší zkoumání úvěruschopnosti, nezbavuje poskytovatele úvěru zákonné povinnosti řádné zkoumat úvěruschopnost úvěrované osoby. Výši poskytovaného úvěru je nutno zohledňovat ve vztahu k životní úrovni dlužníka a jeho finančním možnostem.

27. Právní předchůdce žalobkyně tedy postupoval formálně a do formuláře hodnocení klienta uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně ověřil jeho výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. , spisová značka, , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. , spisová značka, ).

28. Právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. , spisová značka, ).

30. Ve světle uvedeného proto žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovaným řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 12.450 Kč (poskytnutá jistina ve výši 14.000 Kč ponížená o úhradu žalovaného v celkové výši 1.550 Kč), ve zbylé části 21.811,80 Kč soud návrh žalobkyně zamítl.

31. V části nároku na zaplacení úroku ve výši 86 % ročně z částky 12.741,27 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení soud návrh žalobkyně také zamítl, neboť ujednání o smluvních úrocích vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

32. Ohledně úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12.741,27 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 920,26 Kč soud nárok žalobkyně rovněž zamítl, neboť žalovaný se dosud nedostal do prodlení. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnutých a dosud nevrácených jistin. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu).

33. Z důvodů shora vyložených soud výrokem pod bodem I tohoto rozsudku žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku žalobu výrokem pod bodem II zamítl.

34. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z procesního hlediska by převážně úspěšnému žalovanému náležela poměrná náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, resp. z obsahu spisu nevyplývají, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků povinnost k jejich náhradě neuložil.