62 C 22/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mališovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 50.160 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14.680 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení 35.480 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 2.448,02 Kč, úroku kapitalizovaného ve výši 4.059,90 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21.321,63 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 19.817,51 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 5. 2023, doplněnou podáním ze dne 20. 7. 2023, domáhala po žalované zaplacení 50.160 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, . (dále je „právní předchůdce“) a žalovanou byla dne 2. 9. 2020 uzavřena smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti 25.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku spolu s úrokem v pevné výši 2.407 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 12.250 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2.323 Kč a poplatkem za možnost hradit splátky ve svém bydlišti ve výši 4.500 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 3.320 Kč. Žalovaná neplnila řádně a včas smlouvou sjednané povinnosti; na svůj dluh uhradila 10.320 Kč. S účinností ke dni 25. 11. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné jistiny 19.817,51 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 1.504,12 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 9.530,11 Kč, poplatku za administrativní činnost 1.807,39 Kč, poplatku za možnost hradit splátky v bydlišti žalované 3.500,87 Kč, smluvní pokuty 14.000 Kč a příslušenství v podobě úroku a úroku z prodlení.

2. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdce s odbornou péčí zjišťoval úvěruschopnost žalované, poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 2. 9. 2020 a byly ověřeny doklady v žádosti uvedenými. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud projednal věc v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti obou účastníků. Opakovanou žádost zástupce žalobkyně o odročení jednání soud neshledal důvodnou, jelikož zástupce žalobkyně věděl o termínu konání s dostatečným předstihem. O odročení jednání žádal dvakrát s odůvodněním, že se mu nezdařilo zajistit substituční zastoupení, aniž uvedl, co mu brání účastnit se jednání osobně, přestože dříve svou osobní účast soudu avizoval. Žalovaná se k jednání nedostavila, přestože byla řádně a včas předvolána; svou nepřítomnost neomluvila, nepožádala o odročení jednání.

5. Soud provedl dokazování listinami.

6. Dne 2. 9. 2020 byla mezi společností , právnická osoba, ., a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalovaná svým podpisem potvrdila, že jí byla v hotovosti poskytnuta částka 25.000 Kč a zavázala se ji vrátit spolu s úrokem ve výši 2.407 Kč s úrokovou sazbou 15 % ročně, poplatkem za poskytnutí úvěru 12.250 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěru 2.323 Kč a inkasním poplatkem 4.500 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 3.320 Kč. Žalovaná se pro případ prodlení s úhradou dluhu zavázala hradit také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

7. V žádosti o úvěr ze dne 2. 9. 2020 žalovaná uvedla, že je svobodná a má vyživovací povinnost vůči dvěma osobám. V době žádosti o poskytnutí úvěru byla žalovaná zaměstnaná, její mzda činila 15.811 Kč; další příjem žalované tvořilo výživné ve výši 7.000 Kč. Žalovaná uvedla, že žije v nájmu, měsíční výdaje představovaly náklady na bydlení a energie ve výši 3.000 Kč a náklady na dopravu, jídlo a osobní potřeby ve výši 9.090 Kč. Ze žádosti se podává, že totožnost žalované byla ověřena předložením občanského průkazu, údaje uvedené žalovanou byly právním předchůdcem žalobkyně ověřeny předložením pracovní smlouvy, výplatními páskami a dokladem o výši výživného a rodičovského příspěvku.

8. Podle přehledu historie splácení žalovaná uhradila na dluh dne 3. 9. 2020 částku 3.500 Kč, dne 19. 10. 2020 částku 3.500 Kč a dne 27. 11. 2020 částku 3.320 Kč; celkem žalovaná na dluh uhradila 10.320 Kč.

9. Předžalobní výzvou ze dne 28. 3. 2023 žalobkyně upomenula žalovanou na výši dluhu a vyzvala ji k jeho zaplacení nejpozději do 12. 4. 2023. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 29. 3. 2023.

10. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 právní předchůdce žalobkyně s účinností k 25. 11. 2022 postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022.

11. Provedené důkazy soud hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pravost ani pravdivost jednotlivých listinných důkazů nebyla účastníky zpochybňována.

12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 2. 9. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně v hotovosti poskytl žalované částku 25.000 Kč za poplatky a úrok v souhrnné výši 21.480 Kč. Žalovaná na dluh uhradila částku 10.320 Kč. S účinností ke dni 25. 11. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu upomínkou ze dne 28. 3. 2023.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

18. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.

20. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.

21. V posuzované věci žalovaná sdělila právnímu předchůdci žalobkyně informace o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ze žádosti o úvěr a listin předložených žalobkyní nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovanou byly ze strany právního předchůdce žalobkyně dostatečně zjišťovány, ověřovány a následně hodnoceny. Právní předchůdce žalobkyně hodnotil příjem žalované předložením pracovní smlouvy, výplatních pásek a dokladu o výši výživného. Mezi příjem žalované tak bylo zahrnuto rovněž výživné, které však slouží k zajištění potřeb dítěte a nelze je v žádném případě považovat za příjem žalované.

22. Výdaje žalované nebyly ověřovány vůbec, právní předchůdce žalobkyně nevyžádal jediný doklad, který by ověřil tvrzení žalované stran výdajů. Jistě bylo v možnostech předchůdce žalobkyně ověřit si alespoň dílčí část výdajů žalované, a to např. předložením nájemní smlouvy, když z žádosti o úvěr bylo předchůdci žalobkyně známo, že žalovaná žije v nájmu, anebo např. tím, že na žalované vyžádá výpis z účtu či jiný doklad o úhradě nákladů na energie (plyn, voda, elektřina, vodné a stočné apod.). Nadto údaj o měsíčních výdajích na bydlení ve výši 3.000 Kč mohl a měl v právním předchůdci žalobkyně vzbudit pochybnost o jeho správnosti.

23. Právní předchůdce žalobkyně tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovanou bez toho, aniž by dostatečně ověřil její výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do žádosti k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).

24. Právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Za situace, kdy měsíční příjem žalované činil 15.811 Kč (bez výživného, které má sloužit k zajištění potřeb nezletilých dětí), běžné měsíční výdaje 9.090 Kč a výdaje na bydlení 3.000 Kč, tj. celkem 12.090 Kč, neměl být úvěr žalované vůbec poskytnut, a to i kdyby deklarované výdaje na bydlení odpovídaly realitě, o čemž lze mít při obecné znalosti cen energií a dalších služeb spojených s bydlením, jakož i obvyklé výše nájemného ve městě Brně, důvodnou pochybnost.

25. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).

26. Ve světle uvedeného proto žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 14.680 Kč (poskytnutá jistina ve výši 25.000 Kč ponížená o úhradu žalované v celkové výši 10.320 Kč), ve zbylé části 35.480 Kč soud návrh žalobkyně zamítl.

27. V části nároku na zaplacení ú úroku kapitalizovaného ve výši 4.059,90 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 19.817,51 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení soud návrh žalobkyně také zamítl, neboť ujednání o smluvních úrocích vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

28. Ohledně úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 2.448,02 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21.321,63 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení soud nárok žalobkyně rovněž zamítl, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnutých a dosud nevrácených jistin. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

29. Z důvodů shora vyložených soud výrokem pod bodem I tohoto rozsudku žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku žalobu výrokem pod bodem II zamítl.

30. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z procesního hlediska by převážně úspěšné žalované náležela poměrná náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalované žádné náklady řízení nevznikly, resp. z obsahu spisu nevyplývají, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků povinnost k jejich náhradě neuložil.