62 C 237/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mališovou ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení dědického práva

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný [celé jméno žalovaného], [datum narození], je podle § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyloučen z dědického práva po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeném [datum], a určení, že žalobkyně [celé jméno žalobkyně], [datum narození], je jediným dědicem po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeném [datum], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 10.164 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 11. 2021 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný je podle § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyloučen z dědického práva po [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeném 15. 1. 1962 (dále jen„ zůstavitel“), a určení, že žalobkyně je jediným dědicem po zůstaviteli. Uvedla, že žalobu podává ve smyslu ustanovení § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť mezi ní a žalovaným existuje spor o dědické právo po zůstaviteli, jehož vyřešení záleží na zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky sporné.

2. Zůstavitel zanechal holografní závěť, respektive nedatovaný dopis na rozloučenou, ve kterém odkázal veškerý svůj majetek žalovanému. Žalobkyně je sestrou zůstavitele, tedy dědicem podle zákonné dědické posloupnosti. Žalovaný byl v pozůstalostním řízení dříve shledán dědicky nezpůsobilým a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 58 D 590/2017-154, byla ukončena jeho účast v pozůstalostním řízení. Dědickou nezpůsobilost žalovaného shledal pozůstalostní soud v tom, že se žalovaný dopustil úmyslného trestního činu proti zůstaviteli. Žalovaný byl totiž rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 3. 2018, č.j. 14 T 251/2017-216, shledán vinným z trestného činu účasti na sebevraždě, kterého se dopustil tím, že zůstaviteli na jeho žádost poskytl pomoc při jeho plánované sebevraždě. Usnesení pozůstalostního soudu, jímž byla ukončena účast žalovaného v pozůstalostním řízení a rozhodnuto o tom, že nadále bude jednáno pouze se žalobkyní, pozůstalým synovcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a pozůstalým synovcem [jméno] [příjmení], bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2019, č. j. 18 Co 119/2019-2018. Obě rozhodnutí byla následně zrušena v dovolacím řízením usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 č. j. 24 Cdo 106/2021-266.

3. Nejvyšší soud své zrušovací usnesení založil na závěru, že čin žalovaného, byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele, není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 o. z., a proto nezakládá dědickou nezpůsobilost žalovaného. Podle žalobkyně je citované usnesení Nejvyššího soudu nesprávné a byla jím porušena základní práva žalobkyně. Následně podaná ústavní stížnost žalobkyně však byla Ústavním soudem odmítnuta s tím, že napadané rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím konečným. Soud v pozůstalostním řízení je však vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že žalovaný může po zůstaviteli dědit a za této situace může pozůstalostní soud ukončit účast žalobkyně v řízení a dále s ní nejednat, a tím jí znemožnit obranu proti dalším rozhodnutím v pozůstalostním řízení vydaným. Nejvyšší soud přitom odůvodnění svého zrušovacího usnesení založil na tom, že v dané věci jsou dány zcela výjimečné okolnosti spočívající v samotné podstatě činu účasti dědice na sebevraždě zůstavitele spáchané ze zdravotních důvodů. Podle žalobkyně je tedy otázka dědického práva závislá na existenci skutečností odpovídajících zcela výjimečným okolnostem spočívajících v tom, že zůstavitel spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů. Ovšem takové skutečnosti tedy to, že zůstavitel spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů, v řízení nebyly zjištěny ani zjišťovány. Nastala tak situace, kdy pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti mezi dědici sporné. Soudní komisařka však přes výzvu žalobkyně nevydala usnesení podle ustanovení § 170 z. ř. s . Žalobkyni tedy nezbývalo, než podat předmětnou žalobu, aby zabránila svému vyloučení z pozůstalostního řízení. Podle žalobkyně jsou proto i bez existence odkazovacího usnesení soudního komisaře dány předpoklady vymezené v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s . pro projednání této žaloby, případně je v dané věci dán naléhavý právní zájem na určení, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli, neboť tato otázka mezi stranami sporná nebyla v pozůstalostním řízení pravomocně vyřešena a na jejím vyřešení závisí posouzení účasti stran v pozůstalostním řízení. V dané věci je zásadní existence skutečností mezi účastníky sporných, a to zda zůstavitel spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů či nikoliv, což je podle žalobkyně podstatné pro posouzení dědické způsobilosti žalovaného a vyplývá z obsahu odůvodnění zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu.

4. Podle žalovaného je žaloba neprojednatelná, neboť nebyla splněna podmínka pro její podání spočívající ve vydání odkazovacího usnesení ze strany soudního komisaře. Existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. je vyloučena právě zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení § 170 z. ř. s . Řízení by proto mělo být zastaveno pro nedostatek jeho podmínky spočívající ve vydání odkazovacího usnesení soudního komisaře, případně by žaloba měla být zamítnuta. Žalovaný současně upozorňuje na skutečnost, že po zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu se pozůstalostní řízení v podstatě„ vrací na začátek“. Žalobkyně tak bude mít možnost uplatňovat svá procesní práva v rámci pozůstalostního řízení.

5. Soud provedl dokazování listinami.

6. Z úmrtního listu zjistil, že zůstavitel zemřel dne 28. 3. 2017 ve [obec], [anonymizována dvě slova].

7. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 3. 2018, č. j. 14 T 251/2017-216, byl žalovaný shledán vinným trestným činem účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 27. 3. 2017 pomohl k sebevraždě zůstaviteli. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 6. 2018.

8. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 58 D 590/2017-154, rozhodla soudní komisařka, že v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli bude nadále jednáno pouze se žalobkyní a pozůstalým synovcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a pozůstalým synovcem [jméno] [příjmení] jako právní nástupci zemřelé matky zůstavitele [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Současně ukončila účast žalovaného v pozůstalostním řízení. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2019, č. j. 18 Co 119/2019-218, a nabylo právní moci dne 20. 12. 2019.

9. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2021, č. j. 24 Cdo 106/2021-266, které nabylo právní moci dne 14. 7. 2021, obě usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně (soudní komisařce) k dalšímu řízení. Své zrušovací rozhodnutí Nejvyšší soud založil na závěru, že byť byly soudy v řízení o pozůstalosti vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení, že žalovaný spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, měly si otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., posoudit samy. Na základě celkového hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění je pak třeba dovodit, že žalovaný se trestného činu proti zůstaviteli nedopustil. Podle Nejvyššího soudu„ má-li se jednat o čin proti zůstaviteli je (logicky) nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůli (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost, neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli. Z uvedeného vyplývá, že čin [celé jméno žalovaného], byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele podle ustanovení § 144 odst. 1tr. zák., není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., a proto ani nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele. Navíc za daných okolností není třeba [celé jméno žalovaného]„ trestat dvakrát“, tedy jak odsouzením k podmíněnému trestu odnětí svobody, tak i vyloučením z dědického práva po zůstaviteli.“ 10. Žalobkyně usnesení Nejvyššího soudu napadla ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2021. Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2403/21, byla její ústavní stížnost odmítnuta s odůvodněním, že dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně práv stěžovatelů (žalobkyně).

11. Ze zprávy Fakultní nemocnice [obec] datované dne 11. 5. 2017 a vydané pro účely trestního řízení k žádosti Policie České republiky vyplývá, že zůstavitel dne 31. 1. 2017 navštívil krizové centrum Psychiatrické kliniky FN [obec], kde na základě jedné návštěvy byla stanovena„ pracovní diagnóza“ generalizovaná úzkostná porucha. Ze zprávy prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., vypracované dne 11. 5. 2017 za Neurologickou kliniku FN [obec] k žádosti Policie České republiky pro účely trestního řízení vyplývá, že zůstavitel podle jmenovaného lékaře netrpěl neurologickou chorobou, ale byl úzkostný, a z toho důvodu byl odeslán a léčil se na psychiatrii, domníval se, že trpí nemocí ALS, ale touto chorobou netrpěl, byl ujišťován, že jí netrpí.

12. Soud provedené důkazy hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pravost ani pravdivost listinných důkazů nebyla zpochybňována.

13. Podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále opět jen„ z. ř. s.“) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

14. Podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Žaloba podaná na základě odkazovacího usnesení vydaného podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. (dříve § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř. (dříve § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, jak je již v soudní praxi ustáleno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2006).

16. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu současně připouští (výjimečné) podání určovací žaloby bez předchozího„ odkazovacího“ usnesení pozůstalostního soudu s tím, že v takovém případě žalobce tíží povinnost tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

17. Existence usnesení soudního komisaře vydaného postupem podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. tudíž není podmínkou pro podání předmětné žaloby nebo obecně žaloby, jejímž smyslem a účelem je odstranění sporu o dědické právo. Námitka žalovaného, že řízení má být zastaveno pro nedostatek podmínky řízení proto není namístě.

18. Judikatura ohledně výkladu ustanovení § 80 o. s. ř. je dlouhodobě ustálená v tom, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, 3 Cdon 1338/96).

19. Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který je dostupný na www.nsoud.cz). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.

20. Žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že mezi účastníky existuje skutkový spor, zda zůstavitel spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů, a jeho vyřešení může mít (podle žalobkyně) zásadní dopad na posouzení dědické způsobilosti žalovaného a tím na postavení žalobkyně jako účastníka pozůstalostního řízení.

21. Soud se nejprve zabýval otázkou věcné legitimace. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, mají ve sporech týkajících se práv nebo věcí patřících do pozůstalosti postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř.; totéž platí i pro spory o dědické právo (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, dostupného na www.nsoud.cz).

22. Z rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 58 D 590/2017-154 (zrušeného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 24 Cdo 106/2021-266), kterým soudní komisařka ukončila účast žalovaného v pozůstalostním řízení, je zřejmé, že žalobkyně se stala účastníkem řízení o pozůstalosti jako právní nástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], matky zůstavitele, a to společně s pozůstalými synovci [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Aby se výsledek tohoto sporu mohl promítnout do právního postavení žalobkyně jako účastnice pozůstalostního řízení, resp. aby rozhodnutí soudu v dané věci mohlo vyvolat účinky v pozůstalostním řízení, muselo by se vztahovat na všechny jeho účastníky. Žaloba, jak byla podána, se nemůže projevit v právním postavení všech účastníků pozůstalostního řízení, a proto musí být zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace.

23. Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí soud dodává, že po zrušení rozhodnutí o ukončení účasti žalovaného v pozůstalostním řízení (jakož i rozhodnutí o dědictví v dotčeném rozsahu) Nejvyšším soudem, je potřeba znovu posoudit otázku dědické způsobilosti žalovaného, resp. stanovit okruh účastníků pozůstalostního řízení, přičemž závěr o dědické (ne) způsobilosti si soudní komisař musí učinit sám, i kdyby měl za tím účelem provádět dokazování, jak vyplývá z odůvodnění dotčeného zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu.

24. Rozhodnutí o tom, se kterými účastníky pozůstalostního řízení bude nadále jednáno a kterým účastníkům se účast v pozůstalostním řízení ukončuje, je vyhrazeno pozůstalostnímu soudu. Pokud zákon svěřuje posouzení určité právní otázky soudu provádějícímu řízení o pozůstalosti, nelze se úspěšně domáhat rozhodnutí o této právní otázce ve sporném řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, dostupné na www.nsoud.cz). Výjimku v tomto smyslu představuje řízení o skutečnostech, které jsou mezi dědici sporné ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. O tento případ se ale v posuzované věci nejedná, neboť účast žalobkyně jako jednoho z právních nástupců [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nezávisí na zjištění, zda zůstavitel trpěl nevyléčitelnou nemocí a spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů, jak se (mylně) domnívá žalobkyně, ale zda žalovaný je dědicky nezpůsobilý, a v této otázce již Nejvyšší soud vyslovil právní názor závazný pro další postup v pozůstalostním řízení. Za situace, kdy pozůstalostní soud v intencích názoru vysloveného ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu bude znovu rozhodovat o tom, s kým bude v pozůstalostním řízení dále jednáno, není možno se úspěšně domáhat rozhodnutí o dědické (ne) způsobilosti žalovaného ve sporném řízení. Jinými slovy i v případě, že by v předmětném řízení vystupovali všichni účastníci pozůstalostního řízení (lhostejno, zda na straně žalující či žalované), nebylo by možno dospět k závěru o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení, když takové rozhodnutí by nevytvořilo pevný právní základ ve vztazích mezi účastníky, ale naopak by v konečném důsledku mohlo vést k rozmnožení sporů. Nelze připustit, aby o téže právní otázce vedle sebe rozhodoval pozůstalostní soud i soud v civilním řízení.

25. Z důvodů shora uvedených soud žalobu zamítl.

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal právo žalovanému, který byl z procesního hlediska zcela úspěšný právo na jejich plnou náhradu.

27. Náklady žalovaného činí 10.164 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500 Kč stanovené podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen„ advokátní tarif“) z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ze dne 21. 12. 2021, účast na jednání soudu dne 22. 4. 2022) ve výši 2.500 Kč za úkon, hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za tři režijní paušály po 300 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1.764 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), neboť zástupce žalovaného 1) doložil, že je plátcem této daně.

28. Náklady řízení je žalobkyně povinna uhradit k rukám zástupce žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.