62 C 341/2017

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mališovou ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátkou titul jméno příjmení příjmení sídlem adresa žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o určení dědického práva

I. Žaloba, kterou se žalobce a) a žalobkyně b) domáhají určení, že jsou dědici v I. dědické třídě po zůstaviteli [titul] [jméno] [celé jméno žalobce], narozeném dne [datum], zemřelém dne [datum], naposledy bytem [adresa žalované], se zamítá.

II. Žalobce a) a žalobkyně b) jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalované náklady řízení ve výši 30.800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 11. 2017 a dne 12. 12. 2017 se žalobce a žalobkyně domáhali určení, že jsou dědici v I. dědické třídě po zůstaviteli [titul] [jméno] [celé jméno žalobce], narozeném [datum], naposledy bytem v [obec], [ulice a číslo], zemřelém dne [datum] (dále jen„ zůstavitel“).

2. Uvedli, že v pozůstalostním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] byla předložena závěť, podle které je jedinou dědičkou po zůstaviteli žalovaná jako pozůstalá manželka, přestože žalobce a žalobkyně jsou zůstavitelovi potomci. Žalobce je synem zůstavitele ze zůstavitelova prvního manželství, žalobkyně se narodila mimo manželství. Žalobci v pozůstalostním řízení nejprve uplatnili právo na povinný díl, avšak pro nevhodné chování žalované v pozůstalostním řízení a s ohledem na skutečnosti, které během pozůstalostního řízení vyšly najevo, namítají dědickou nezpůsobilost žalované.

3. Zavrženíhodné jednání žalované proti projevu poslední vůle zůstavitele spatřují jednak v tom, že žalovaná v pozůstalostním řízení uvedla nepravdivé údaje o okruhu dědiců, když záměrně zatajila soudnímu komisaři existenci žalobkyně, přestože věděla, že zůstavitel měl dceru, která se narodila mimo manželství. Nadto žalovaná zpochybňovala otcovství zůstavitele ve vztahu k oběma žalobcům. Za tím účelem žalovaná neoprávněně po zůstavitelově smrti odebrala vzorek jeho DNA a žádala, aby žalobci podstoupili test otcovství.

4. Žalovaná rovněž v pozůstalostním řízení uvedla, že oba žalobci byli zůstavitelem vyděděni, ačkoliv musela vědět, že u nich žádné důvody pro vydědění dány nejsou. Tímto jednáním žalovaná zasáhla do okruhu možných dědiců, čímž se dopustila zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitele.

5. Za zásadní žalobci považují to, že žalovaná zatajila a zničila projev poslední vůle zůstavitele, a to jeho závěť ve prospěch žalobce. Přestože zůstavitel dne 5. 5. 2014 sepsal závěť, která byla následně předložena v pozůstalostním řízení, a současně žalované daroval své nemovitosti, svěřil se následně blízké osobě s tím, že bude muset učinit taková opatření, aby v případě jeho smrti žalobce i žalovaná dostali každý polovinu jeho majetku.

6. Dne 4. 7. 2014, tedy 3 dny před tím, než zůstavitel nastoupil do nemocnice, kde se podrobil operačnímu zákroku, po němž zemřel, pozval zůstavitel žalobce na návštěvu, při které mu sdělil, že v jeho prospěch pořídil závěť, a ukázal mu obálku, na které bylo rukou zůstavitele napsáno ROMAN. Tato obálka byla umístěna v pracovně zůstavitele tak, že byla dobře viditelná. Žalobce tuto obálku viděl na stejném místě ještě po zůstavitelově smrti, avšak později obálka zmizela. Podle žalobce tato obálka obsahovala závěť zůstavitele, která nahradila závěť předchozí – tu, která byla předložena v pozůstalostním řízení – a žalovaná tuto závěť nepochybně zničila, když k ní jiná osoba neměla přístup.

7. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. K tvrzeným důvodům, ze kterých žalobci dovozují její dědickou nezpůsobilost, uvedla, že žalobkyně není a nemůže být dcerou zůstavitele, neboť zůstavitel sám nikdy žalobkyni za dceru nepovažoval, dokonce byl soudem zbaven rodičovských práv. Podle žalované je v zájmu spravedlnosti, aby se žalobci podrobili testům DNA. Zůstavitel oba žalobce vydědil mlčky, neboť mu neposkytli pomoc v nouzi a neprojevovali o něj opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli. Žalovaná poukázala zejména na chování žalobce v době hospitalizace zůstavitele krátce před jeho smrtí a na nevhodné chování žalobce k žalované po smrti zůstavitele. Stran závěti, kterou měl podle tvrzení žalobce zůstavitel pořídit ve prospěch žalobce a kterou žalovaná měla zničit, žalovaná uvedla, že dne 5. 5. 2014 v kanceláři advokátky JUDr. Lenky Dörrové Čepkové sepsali se zůstavitelem každý svou závěť. Zůstavitel svou závětí odkázal veškerý svůj majetek žalované a žalovaná sepsala závěť ve prospěch žalobce. Zůstavitel následně svou závěť, kterou pořídil ve prospěch žalované, vložil do obálky opatřené nápisem MILADA a závěť žalované ve prospěch žalobce byla vložena do obálky s nápisem ROMAN. Žalovaná po smrti zůstavitele, respektive v průběhu pozůstalostního řízení, kdy se se žalobcem nepohodla a žalobce se k ní zachoval velmi nevhodně, závěť, kterou pořídila ve prospěch žalobce, zničila.

8. Podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále jen„ z. ř. s.“) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

9. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017 č. j. [číslo jednací], byli žalobci odkázáni k podání žaloby proti žalované, k čemuž jim byla stanovena lhůta dvou měsíců od doručení odkazovacího usnesení. Žaloby doručené soudu dne 27. 11. 2017 a dne 12. 12. 2017 byly podány včas.

10. Ještě před tím, než byli žalobci odkázáni k podání předmětné žaloby, podala žalovaná u zdejšího soudu žalobu na určení, že žalobkyně a žalobce nejsou dědici po zůstaviteli. Žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 10. 2018 č. j. [číslo jednací], potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2019 č. j. [číslo jednací]; rozsudek nabyl právní moci dne 25. 4. 2019.

11. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná dne 5. 5. 2014 sepsala závěť, kterou dědicem svého majetku ustanovila žalobce.

12. Soud dále provedl dokazování listinnými důkazy, výpověďmi svědků a účastníků.

13. Závětí datovanou 5. 5. 2014 sepsanou a podepsanou vlastní rukou zůstavitele, zůstavitel ustanovil dědičkou veškerého svého majetku žalovanou.

14. Z protokolu o předběžném šetření v rámci pozůstalostního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 23. 9. 2014 bylo zjištěno, že žalovaná k dotazu soudního komisaře na potomky zůstavitele uvedla pouze žalobce. Při jednání před soudním komisařem dne 21. 11. 2014 kdy bylo konstatováno, že podle výpisu z evidence obyvatel je žalobkyně dcerou zůstavitele, žalovaná uvedla, že je jí existence žalobkyně, stejně jako soudní rozhodnutí vydaná stran otcovství a rodičovských práv zůstavitele k žalobkyni, známa.

15. Při tomto jednání (21. 11. 2014) byl žalobce seznámen se závětí zůstavitele ze dne 5. 5. 2014. U následujícího jednání před soudním komisařem dne 19. 12. 2014 žalobce uznal závěť zůstavitele za pravou a současně namítl její neplatnost v rozsahu, ve kterém mu náleží jeho povinný díl, a žádal vyplacení povinného dílu nepominutelného dědice. Současně žalobce zmínil, že v měsíci červnu 2014 měla být sepsána ještě další závěť.

16. Žalobkyně se k pravosti a platnosti závěti vyjadřovala při jednání dne 4. 2. 2015, kdy uvedla, že k pravosti závěti se vyjádřit nemůže, neboť nezná písmo zůstavitele, a co do platnosti se vyjádřila stejně jako žalobce, tedy že žádá o vyplacení povinného dílu nepominutelného dědice.

17. Z protokolů o jednání před soudním komisařem ze dne 14. 7. 2015 a ze dne 27. 7. 2015 je zřejmé, že žalobkyně a žalobce jednali se žalovanou o odbytném.

18. Při jednání před soudním komisařem dne 12. 7. 2017 namítl žalobce dědickou nezpůsobilost žalované z důvodu uvedených v žalobě s tím, že stran obálky nadepsané ROMAN v té době uváděl, že žalovaná si tuto obálku přisvojila a že se jednalo o obálku, kterou zůstavitel zanechal žalobci ve své pracovně pro případ jeho smrti. Tehdy žalobce ještě netvrdil, že v obálce měla být uložena závěť zůstavitele v jeho prospěch.

19. Žalovaná se k námitce své dědické nezpůsobilosti vyjádřila při jednání před soudním komisařem dne 22. 8. 2017, kdy uvedla, že zničila svou závěť, jíž pořídila ve prospěch žalobce, a to pro chování žalobce v průběhu pozůstalostního řízení. Současně potvrdila, že zůstaviteli po jeho smrti nechala odebrat vzorky tkáně a nechala zpracovat znalecký posudek.

20. Ze zbylých protokolů o jednání před soudním komisařem nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro posouzení dané věci.

21. Žalobkyně vypověděla, že o závěti, kterou měl zůstavitel sepsat ve prospěch žalobce, ví pouze z doslechu, a to právě od žalobce. Se zůstavitelem se v průběhu jeho života nestýkala. Pokusila se ho jednou kontaktovat osobně, jednou jej kontaktovala písemně. Zůstavitel však dal najevo, že o navázání bližšího vztahu se žalobkyní nestojí.

22. Žalobce vypověděl, že se dne 4. 7. 2014 setkal se svým otcem (zůstavitelem). Bylo to před nástupem zůstavitele k hospitalizaci, během které zemřel. Zůstavitel se mu v rámci schůzky, která se uskutečnila v domě na ulici [ulice], svěřil, že sepsal v žalobcův prospěch závěť a že se žalovaná„ vzdala svého podílu“. V této souvislosti zůstavitel po žalobci žádal, aby žalovanou vyplatil pro případ, že by sama po zůstavitelově smrti nechtěla zůstávat v domě na ulici [ulice] a současně mu svěřil, že žalovaná rovněž sepsala závěť v jeho prospěch, kterou měla uložit v ložnici ve skříni. Samotnou závěť však žalobci neukázal s tím, že měla být uložena v obálce v pracovně. Žalobce se s průběhem schůzky později svěřil doma manželce. Obálka, ve které měla být závěť zůstavitele ve prospěch žalobce, byla umístěna v pracovně zůstavitele, kde měla být opřena v obývací stěně. Mělo se jednat o žlutou obálku velikosti A4 nadepsanou ROMAN. Žalovaná se schůzky žalobce se zůstavitelem neúčastnila.

23. V rámci doplňujícího výslechu dne 10. 3. 2021 žalobce uvedl, že když jej otec šel vyprovodit po skončení schůzky, procházeli kolem pracovny a zůstavitel mu měl říct„ tam je ta obálka, o které jsme se bavili“. Žalobce rovněž vypověděl, že sdělením zůstavitele nebyl překvapen, neboť zůstavitel si od něj asi měsíc před hospitalizací, tj. koncem května nebo začátkem června 2014, vyžádal osobní údaje.

24. Žalovaná při svém účastnickém výslechu vypověděla, že společně s manželem navštívila advokátní kancelář JUDr. Dörrové Čepkové, kde zůstavitel vlastní rukou sepsal a podepsal závěť, kterou svůj veškerý majetek odkázal žalované, když byl předtím ze strany JUDr. Dörrové Čepkové poučen o náležitostech závěti. Při té příležitosti žalovaná sepsala závěť, kterou veškerý svůj majetek odkázala žalobci, a současně uzavřela se zůstavitelem darovací smlouvy ohledně jedné poloviny rodinného domu, který společně se zůstavitelem obývali, jedné poloviny chalupy a dále zůstavitel žalované daroval svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti v Židenicích, kterou vlastnil společně s dalšími příbuznými.

25. Zůstavitel a žalovaná odnesli závěti domů, kde je uložili každou do jedné obálky. Obálka, ve které byla uložena závěť zůstavitele, byla nadepsána MILADA, obálka ve které byla uložena závěť žalované ve prospěch žalobce, byla nadepsána ROMAN. Obě obálky uložili do skříně v pracovně zůstavitele. Obálku nadepsanou MILADA žalovaná následně předložila v rámci pozůstalostního řízení. Obálka s nápisem ROMAN nebyla zalepená a po celou dobu se nacházela v pracovně ve skříni, odkud ji žalovaná někdy v září 2014 vyzvedla a následně zničila. Ke zničení závěti žalovanou přimělo chování žalobce v průběhu pozůstalostního řízení po zůstaviteli.

26. Výpovědí svědkyně [příjmení] [příjmení] bylo zjištěno, že svědkyně jako advokátka poskytovala zůstaviteli a jeho manželce, tj. žalované, právní poradenství v otázce sepsání závěti. Svědkyně se zůstavitelem znala a spolupracovala asi 10 let v souvislosti se znaleckou činností zůstavitele. Zůstavitel svědkyni oslovil s tím, že má zájem, aby mu poskytla právní poradenství při sepisu dvou závětí. Závěti, ve které by on veškerý svůj majetek odkázal žalované, a závěti, kterou by žalovaná veškerý majetek, který bude vlastnit v okamžiku své smrti, odkázala žalobci. Dále svědkyně pro zůstavitele připravovala darovací smlouvu, kterou zůstavitel daroval své nemovitosti žalované. Všechny listiny zůstavitel a žalovaná podepisovali, respektive závěti sepisovali, v kanceláři svědkyně, a to dne 5. 5. 2014, když zůstavitel celou záležitost se svědkyní předem konzultoval. Obě závěti byly holografní. Svědkyně si však již nepamatovala, zda zůstavitel a žalovaná závěti podepisovali před ní. Skutečnost, že závěti byly sepsány v její kanceláři, dovozovala spíše ze své obvyklé praxe. Výpověď svědkyně koresponduje jejímu písemnému prohlášení datovanému 7. 2. 2020.

27. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že byla dlouholetou přítelkyní zůstavitele. Zůstavitel měl se svědkyní důvěrný vztah v tom smyslu, že se jí svěřoval i s osobními věcmi. Zůstavitel svědkyni svěřil, že sepsal závěť, aby žalobce„ nebyl ošizen, aby byl majetek zůstavitele spravedlivě rozdělen“. Podle svědkyně měl být majetek spravedlivě rozdělen mezi žalovanou a žalobce. S detaily závěti ani s detaily opatření, které zůstavitel měl učinit, se však zůstavitel svědkyni nesvěřil. Zůstavitel se svědkyni svěřil rovněž s tím, že daroval dům žalované. Podle svědkyně k darování došlo přibližně ve stejné době, kdy měl zůstavitel sepsat závěť. V rámci doplňující svědecké výpovědi dne 10. 3. 2021 však svědkyně uvedla, že vůbec neví, čí byl dům, ve kterém žil zůstavitel se žalovanou, respektive byla si jistá, že žalovaná se přistěhovala k zůstaviteli do jeho domu, ale o tom, kdo byl vlastníkem domu před smrtí zůstavitele, nic nevěděla. V rámci doplňující výpovědi svědkyně rovněž uvedla, že zůstavitel výslovně zmínil, že sepsal závěť ve prospěch žalobce, a to pod dojmem roztržky se žalovanou, která měla prohlásit, že radši„ dá všechny své peníze na psí útulky“, než aby je dala žalobci. Svědkyně nebyla schopna časově zařadit, kdy mělo k sepsání závěti dojít, zda to bylo půl nebo čtvrt roku před smrtí zůstavitele, byla si však jistá, že to nebylo krátce před jeho hospitalizací. Současně vypověděla, že zůstavitel se před ní zmiňoval pouze o jediné závěti.

28. Z výpovědi svědkyně [příjmení] [příjmení] bylo zjištěno, že žalovaná dne 27. 7. 2015 po jednání u soudního komisaře v rámci dotčeného pozůstalostního řízení potvrdila, že v domě na ulici [ulice] se nacházela obálka nadepsaná ROMAN. Žalovaná měla po krátkém zaváhání uvést, že v obálce byla závěť žalované ve prospěch žalobce, která je však podle žalované již bezpředmětná.

29. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], manželky, respektive bývalé manželky, žalobce, má soud za prokázáno, že žalobce se své tehdejší manželce svěřil, že navštívil zůstavitele, svého otce, který mu řekl, že v jeho prospěch sepsal závěť, a že to bylo v pátek před tím, než zůstavitel nastoupil k hospitalizaci do nemocnice. Dále má soud za prokázané, že svědkyně později v domě na [ulice] ulici, kde zůstavitel žil se svou manželkou, viděla v pracovně zůstavitele obálku. Podle svědkyně byla obálka opřena v obývací stěně umístěné v pracovně zůstavitele. Svědkyně však obsah obálky neviděla. To, že obálka obsahuje závěť, jí bylo řečeno žalobcem. Svědkyně se pouze domnívala, že obálka byla nadepsána ROMAN. V době, kdy svědkyně obálku v domě spatřila, byl zůstavitel stále v nemocnici, kde později zemřel, a do domu se již nevrátil. Vztah žalobce a zůstavitele byl podle svědkyně funkční, běžný.

30. Svědek [jméno] [příjmení], bratranec zůstavitele, vypověděl, že zůstavitel s ním řešil v obecné rovině otázku uspořádání majetkových poměrů pro případ smrti. Podle svědka zůstavitel čekal, až nabude účinnosti tzv. nový občanský zákoník, protože podle nové úpravy bude zůstavitel údajně moci lépe uspořádat své poměry. Svědek dále vypověděl, že poté, co občanský zákoník nabyl účinnosti, se mu zůstavitel svěřil, že byl i s manželkou u notáře, kde měli záležitosti ohledně pozůstalosti vyřešit. Zůstavitel se však svědkovi nesvěřil, jak konkrétně své majetkové poměry uspořádal. Svědek měl se zůstavitelem ve spoluvlastnictví nemovitost, kterou získali v rámci restituce a před tím, než byl zůstavitel v červenci roku 2014 hospitalizován, žádal svědka, aby všechny záležitosti týkající se tohoto majetku nadále řešil se žalovanou. Co se týče vztahu zůstavitele a žalobců, nebyl dle názoru svědka, vztah mezi žalobcem a zůstavitelem špatný. O žalobkyni zůstavitel nikdy nehovořil, leda v tom smyslu, že na něj byl„ udělán podtrh“, zůstavitel se k žalobkyni nehlásil.

31. Svědkyně [jméno] [příjmení], švagrová zůstavitele, vypověděla, že zůstavitel s ní nikdy nehovořil o tom, jakým způsobem hodlá uspořádat své majetkové poměry pro případ své smrti. Co se týče zůstavitelova vztahu k žalobcům, zůstavitel se před svědkyní nikdy nevyjadřoval negativně o žalobci, o žalobkyni se před svědkyní nezmiňoval.

32. Svědkyně [jméno] [příjmení], neteř zůstavitele, rovněž vypověděla, že zůstavitel s ní nikdy nehovořil o tom, jakým způsobem hodlá uspořádat své majetkové poměry pro případ své smrti. Ostatně svědkyně se se zůstavitelem stýkala pouze zřídka. O žalobkyni, dceři zůstavitele, svědkyně vůbec nevěděla. Co se týče vztahu zůstavitele k žalobci, nemá svědkyně žádné povědomí o případných konfliktech mezi nimi.

33. Z listiny – znaleckého posudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. SO-15-05, vypracovaného Mgr. [jméno] [příjmení], znalcem pro obor zdravotnictví se specializací molekulární genetika a DNA diagnostika, vyplývá, že znalec provedl na základě žádosti žalované analýzu DNA zůstavitele vyšetřením vzorku tkáně odebraného při pitvě těla zůstavitele.

34. SBD Průkopník přípisem ze dne 18. 9. 2020 potvrdilo, že zůstavitel měl od 1. 9. 2001 do 31. 3. 2014 v nájmu družstevní garážové stání č. 337 v [obec] na ulici [ulice a číslo], když měsíční nájemné činilo 800 Kč.

35. Smlouvou ze dne 6. 8. 2020 vypořádal žalobce se svou tehdejší manželkou [jméno] [příjmení] své majetkové poměry pro dobu po rozvodu. Smlouva byla opatřena jejich úředně ověřenými podpisy.

36. Ze stolního kalendáře z 27. týdne roku 2014 bylo zjištěno, že datum 2. 7. bylo opatřeno poznámkou Sberbank a číslovkou 1.300.

0. U dat 3., 4., 5. a 6. 7. je uvedeno CH, u data 4. 7. je ještě doplněna poznámka před operací a poznámka: prý se manžel setkal s Romanem, nemožné, u nás doma, že o tom nic nevím.

37. Soud provedené důkazy hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pravost ani pravdivost listinných důkazů nebyla zpochybňována.

38. Vypovědí svědkyně Dörrové Čepkové, jakož i účastnickou výpovědí žalované, má soud za prokázané, že JUDr. Dörrová Čepková jako advokát poskytla zůstaviteli a žalované právní poradenství stran sepsání závětí. Zůstavitel pak před svědkyní Dörrovou Čepkovou dne 5. 5. 2014 vlastní rukou sepsal závěť, kterou dědičkou veškerého svého majetku učinil žalovanou; ostatně pravost závěti nebyla nijak zpochybněna. Skutečnost, že zůstavitel sepsal závěť, potvrzuje i svědecká výpověď svědka [příjmení], kterému se měl zůstavitel svěřit, že po nabytí účinnosti tzv. nového občanského zákoníku, tedy někdy po 1. 1. 2014, sepsal závěť a za tím účelem vyhledal právní pomoc. Byť svědek hovořil o notáři, nikoliv o advokátní právní pomoci, je podstatné časové zařazení okamžiku sepsání závěti do doby po nabytí účinnosti„ nového“ občanského zákoníku, to znamená po 1. 1. 2014, a také to, že zůstavitel za tím účelem vyhledal právní pomoc. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná dne 5. 5. 2014 sepsala závěť, kterou veškerý svůj majetek odkázala žalobci. Výpovědí svědkyně Dörrové Čepkové, jakož i výpovědí žalované, má soud rovněž za prokázáno, že zůstavitel současně sepsal darovací smlouvou, kterou převedl své nemovitosti, zejména pak dům, ve kterém se žalovanou bydleli, na žalovanou. Závěti nezůstaly uloženy v advokátní kanceláři svědkyně Dörrové Čepkové. Výpovědí žalované bylo prokázáno, že závěti byly uloženy každá do zvláštní obálky, z nich jedna byla nadepsána MILADA a druhá ROMAN.

39. Soud uvěřil žalobci, že se s ním zůstavitel dne 4. 7. 2014, tj. krátce před tím, než nastoupil k hospitalizaci do nemocnice, sešel, když toto tvrzení žalobce podporuje výpověď svědkyně [jméno] [příjmení]. Zůstavitel měl žalobci při této schůzce sdělit, že v jeho prospěch sepsal závěť, že se žalovaná„ vzdala svého dědického podílu“, že současně žalovaná sepsala závěť ve prospěch žalobce a dále, že žalobce má žalovanou vyplatit v případě, kdyby nechtěla zůstávat v domě na ulici [ulice] v Brně. Dále měl zůstavitel žalobci ukázat obálku s nápisem ROMAN, která byla umístěna v pracovně s tím, že obálka obsahuje závěť. Závěť samotnou mu však neukázal. Podle svědkyně [příjmení] byla obálka v pracovně ještě v době, kdy byl zůstavitel hospitalizován. Svědkyně však rovněž neviděla obsah obálky.

40. Žalobcem navrženou svědeckou výpověď [jméno] [příjmení] soud pro nadbytečnost z důvodu hospodárnosti neprováděl, neboť její výpovědí mělo být prokázáno tvrzení žalobce o schůzce se zůstavitelem dne 4. 7. 2014; žalobce sám prohlásil, že svědkyni sdělil nic víc, než uvedl u soudu. Skutečnost, že se žalobce se zůstavitelem uvedeného dne sešel, má soud za dostatečně prokázanou účastnickou výpovědí žalobce a svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení].

41. Podle ustanovení § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.

42. Dědicky nezpůsobilým, tedy z dědické práva vyloučeným, dědicem je ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele. O zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele může jít pouze v těch případech, kdy se dědic svým jednáním snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele, např. aby se určitá osoba stala dědicem nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal závětí za svého dědice, nestala nebo aby potomek, kterého zůstavitel vydědil, dědil ze zákonné dědické posloupnosti nebo ze závěti. Jedná se o všechny druhy fyzického, psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu a o jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i o jednání, jehož cílem je potlačení závěti zřízené, a to například zničením listiny či zatajením její existence, jejím zfalšováním nebo podvržením. Takového jednání se dědicky nezpůsobilý dědic může dopustit, jak za života zůstavitele, tak i po jeho smrti. K závěru o dědické nezpůsobilosti nelze dospět, nebyl-li prokázán úmysl dědice vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele ani jiné zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Dědickou nezpůsobilost přitom může způsobit jen jednání úmyslné, které vzhledem k motivaci, formě, intenzitě či účinku lze považovat za zavrženíhodné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015, nebo jeho rozsudek ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 51/2017, oba dostupné na www.nsoud.cz).

43. Za zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy ve smyslu shora uvedeného tedy nelze považovat žalobci namítané zpochybňování otcovství zůstavitele ve vztahu k nim ze strany žalované, ani skutečnost, že se žalovaná snažila v pozůstalostním řízení zatajit existenci žalobkyně a tvrdila důvody pro vydědění žalobců.

44. Byť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v rámci předběžného šetření v pozůstalostním řízení neuvedla žalobkyni jako potomka zůstavitele, přestože o její existenci věděla, nelze pouze na základě tohoto zjištění dospět k závěru o dědické nezpůsobilosti žalované. Informace o potomcích zůstavitele je objektivně zjistitelná z výpisu z centrální evidence obyvatel, což ostatně soudní komisař konstatoval při následujícím jednání tedy dne 21. 11. 2014. Neuvedení žalobkyně jako v úvahu připadající dědičky po zůstaviteli tak ve skutečnosti nemohlo vést k uspořádání poměrů v rozporu se zůstavitelovou vůlí po jeho smrti. Nadto zůstavitel ani neměl v úmyslu žalobkyni učinit svou dědičkou, když ji ve své závěti ze dne 5. 5. 2014 opomněl a z výpovědi žalobce vyplynulo, že zůstavitel dělal vše pro to, aby po něm žalobkyně nedědila.

45. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná nechala zpracovat znalecký posudek za účelem zjištění zůstavitelovy DNA, a sama žalovaná se nijak netajila tím, že chce dosáhnout stavu, aby otcovství zůstavitele k oběma žalobcům bylo popřeno, respektive, aby bylo postaveno na jisto, zda je či není jejich otcem.

46. Ani toto jednání žalované však nelze hodnotit jako zavrženíhodné ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., neboť přezkoumání otázky otcovství zůstavitele k oběma žalobcům za situace, kdy žalobce se narodil z prvního manželství zůstavitele, a o otcovství zůstavitele k žalobkyni bylo pravomocně rozhodnuto soudem, není podle platné právní úpravy možné.

47. Soud nemá pochybnosti rovněž o tom, že žalovaná je přesvědčena o existenci důvodů pro vydědění obou žalobců když v rámci své účastnické výpovědi opakovaně uváděla důvody, pro který by žalobci měli být z dědické posloupnosti vyloučeni.

48. O zavrženíhodné jednání s následkem dědické nezpůsobilosti žalované by se však v těchto souvislostech mohlo jednat pouze v případě, kdy by například žalovaná donutila zůstavitele k tomu, aby žalobce vydědil, přestože on sám jejich vydědění v úmyslu neměl. Nic takového však v řízení nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že zůstavitel sám sepsal závěť, ve které žalobce jako své potomky opomenul. Pokud si následně své rozhodnutí rozmyslel a sepsal závěť, kterou hodlal uspořádat své majetkové poměry po své smrti jinak, mohla by být založena dědická nezpůsobilost žalované proto, že tuto pozdější závěť zatajila či zničila, nikoliv však proto, že opakovaně poukazuje na jednání a chování obou žalobců, které by dle názoru žalované mělo vést k jejich vydědění.

49. Dědickou nezpůsobilost žalované by mohlo založit to, že žalovaná zatajila či zničila závěť zůstavitele, čímž by se v případě, že by toto tvrzení bylo prokázáno, nepochybně dopustila jednání, kterým se snažila uspořádat dědickou posloupnost v rozporu s vůlí zůstavitele. Důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení spočívalo na žalobcích. Bylo tedy na žalobcích, aby prokázali nejen to, že skutečně existovala závěť, kterou zůstavitel zamýšlel uspořádat dědickou posloupnost jinak než závětí předloženou v pozůstalostním řízení, ale také to, že to byla právě žalovaná, kdo tuto jinou závěť zničil či zatajil.

50. Samotná existence obálky nadepsané ROMAN a její zmizení po smrti zůstavitele však není dostatečným podkladem pro závěr o dědické nezpůsobilosti žalované, neboť z faktu, že existovala obálka nadepsaná ROMAN, nevyplývá ani to, že zůstavitel hodlal uspořádat dědickou posloupnost jinak, než jak učinil závětí ze dne 5. 5. 2014, ani že žalovaná jeho snahu zmařila. Ostatně žalovaná nabízí věrohodné vysvětlení toho, co bylo obsahem obálky a jak s ním bylo naloženo.

51. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná dne 5. 5. 2014 sepsala závěť. Žalovaná vypověděla, že tuto závěť uložila do obálky nadepsané ROMAN. Z výpovědi svědkyně [příjmení] [příjmení] bylo zjištěno, že žalovaná k dotazu na obsah a osud této obálky dříve uvedla, že se jednalo o obálku obsahující její závěť a že tuto závěť zničila. Shodně pak žalovaná vypověděla při svém účastnickém výslechu. Z okolnosti, že žalovaná v pozůstalostním řízení nejprve uvedla, že se jednalo o obálku určenou jí, a až následně vysvětlila, že v obálce byla její závěť, kterou měla v úmyslu odkázat svůj majetek žalobci, a že tato je již bezpředmětná, nelze dovozovat, že si žalovaná vymýšlí. Žalobce sice vypověděl, že se mu otec svěřil s tím, že v době před nástupem do nemocnice sepsal závěť v jeho prospěch, avšak toto tvrzení nepodporují žádné další žalobci po poučení navržené a v řízení provedené důkazy. Žádný ze svědků nevypověděl nic o tom, že by zůstavitel poté, co sepsal závěť, přičemž pro její sepsání si vyžádal právní pomoc advokáta, radikálně změnil svůj názor a učinil nové pořízení pro případ smrti.

52. Výpověď svědkyně [příjmení], resp. její následná výpověď ve vztahu k výpovědi původní, působila nekonzistentně a nepříliš věrohodně, když si svědkyně odporovala jednak ohledně svého povědomí o vlastnictví domu, ve kterém zůstavitel se žalovanou žili, a jednak v otázce týkající se samotné závěti. Při své první výpovědi totiž uvedla, že majetek zůstavitele měl být po jeho smrti rozdělen mezi žalobce a žalovanou, v rámci druhého slyšení však již hovořila o žalobci jako jediném dědici, přičemž toto rozhodnutí zůstavitele mělo být zdůvodněno hádkou se žalovanou. Pokud by však zůstavitel opravdu sepsal novou závěť v reakci na hádku se žalovanou, nekoresponduje tomu vyjádření žalobce, kterému měl zůstavitel sdělit, že žalovaná se„ vzdala svého dědického podílu“. Svědkyně [příjmení] nadto nebyla schopná časově zařadit, kdy jí měl zůstavitel o oné závěti pro žalobce informovat. Nejprve tuto událost zařadila cca půl roku před hospitalizací žalobce, posléze připustila, že by to mohla být i doba kratší, hovořila ovšem i tak o období čtvrt roku. Přitom, pokud by zůstavitel skutečně měl sepsat novou závěť, která by odporovala závěti ze dne 5. 5. 2014, musel by tak učinit mezi 5. 5. 2014 a 4. 7. 2014, kdy měl žalobce o existenci této závěti zpravit.

53. Přehlédnout ovšem nelze, že svědkyně [příjmení], jakkoli se její druhá výpověď ze dne 10. 3. 2021 jeví nepříliš věrohodně, opakovaně vypovídala pouze o jedné závěti. Z její výpovědi nevyplývá, že by zůstavitel měnil svá rozhodnutí ohledně dědické posloupnosti a nahradil v poměrně krátkém časovém úseku jednu závěť druhou. Lze se tak domnívat, že se mohlo jednat o závěť ze dne 5. 5. 2014 a skutečnost, že současně žalovaná sepsala závěť, kterou veškerý svůj majetek v okamžiku své smrti odkazovala žalobci, mohl zůstavitel považovat za ono spravedlivé uspořádání poměrů tak, aby žalobce nebyl ošizen; současně ale nelze jednu závěť podmiňovat existencí druhé, když samotná závěť zůstavitele žádný dovětek s podmínkou neobsahuje.

54. Vysvětlení žalované stran obsahu obálky nadepsané ROMAN a jeho osudu se v daných souvislostech a v kontextu všeho, co vyšlo v řízení najevo, jeví logickým a navazujícím na zjištěné skutečnosti, tj. mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná dne 5. 5. 2014 sepsala závěť, kterou pro případ své smrti pořídila ve prospěch žalobce. Žalovaná pak vypověděla, že tuto závěť po smrti žalobce zničila a vysvětlila důvody, které ji k takovému jednání vedly. Pokud by zůstavitel skutečně v průběhu měsíce května a června 2014 změnil své původní rozhodnutí stran dědické posloupnosti a byl přitom ve shodě se žalovanou, která se podle tvrzení žalobce měla„ vzdát svého dědického podílu“ nejeví se příliš logickým, že zůstavitel ponechal obě vzájemně si odporující závěti uložené v domě, že např. svou předchozí závěť nezničil. Z žádného důkazu neplyne, že by si zůstavitel vyžádal další právní poradenství, přestože pro sepsání závěti ze dne 5. 5. 2014 vyhledal právní pomoc advokátky JUDr. Dörrové Čepkové. Při sepisování nové závěti by přitom musel nutně řešit otázku existence závěti předchozí. Všichni svědci včetně žalobce shodně vypověděli, že zůstavitel byl člověkem uvážlivým, pečlivým, nejednajícím příliš spontánně.

55. Pokud jde o tvrzené sdělení zůstavitele směrem k žalobci, že sepsal závěť v jeho prospěch nelze přehlédnout, že zůstavitel měl při stejné příležitosti žalobce žádat, aby žalovanou případně vyplatil z domu na ulici [ulice], přestože v danou chvíli byl již dům ve vlastnictví žalované, což zůstaviteli bylo známo, tj. minimálně toto sdělení zůstavitele neodpovídalo reálnému uspořádání poměrů. Nejasné je rovněž, proč by měl zůstavitel žádat žalobce o jeho identifikační údaje za účelem sepsání (nové) závěti, když již dříve byla (s využitím právního poradenství) sepsána závěť žalované, ve které byl žalobce ustanoven dědicem, tedy zajisté i dostatečně identifikován.

56. Z důvodů shora vyložených má soud za to, že žalobci přes opakovaná poučení soudu neunesli břemeno důkazní stran tvrzení, že žalovaná úmyslně zničila či zatajila závěť, kterou zůstavitel měl v úmyslu uspořádat dědickou posloupnost jinak, než závětí ze dne 5. 5. 2014, která byla předložena v pozůstalostním řízení. Naopak obrana žalované se soudu jeví jako přesvědčivá, logická a konzistentní. Soud proto obě žaloby v celém rozsahu zamítl.

57. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla z procesního hlediska zcela úspěšná, právo na jejich plnou náhradu.

58. Náklady řízení žalované činí 30.800 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 27.500 Kč stanovené podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen„ advokátní tarif“) z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu za 11 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ze dne 6. 12. 2019, účast na jednání, které trvalo déle než dvě hodiny, dne 14. 2. 2020, dne 8. 7. 2020 a dne 10. 3. 2020, účast na jednání v délce nepřesahující dvě hodiny dne 18. 9. 2020, dne 22. 1. 2021 a dne 16. 4. 2021) ve výši 2.500 Kč za úkon a náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 3.300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za jedenáct režijních paušálů po 300 Kč.

59. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou žalobci povinni uhradit náklady k rukám zástupce žalované.

60. Při stanovení výše odměny advokáta není v dané věci na místě postup podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu, přestože soud usnesením ze dne 2. 5. 2018, č. j. 62 C 341/2017-15, rozhodl o spojení řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 62 C 341/2017 a sp. zn. 104 C 212/2017 ke společnému projednání. Žalobci jsou totiž v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. a současné vedení dvou samostatných řízení s totožným předmětem a okruhem účastníků je vyloučeno (viz § 83 o. s. ř.).