63 C 59/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Juditou Fadrusovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno s  právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobkyně se sídlem v  obec , ulice a číslo , zastoupené advokátem anonymizováno jméno příjmení , se sídlem v  obec , ulice a číslo , proti žalované: ; celé jméno žalované , narozené datum , bytem v  obec , ulice a číslo o 98.617,44 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 98.617,44 Kč s úrokem z prodlení od 11.12.2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobou podanou soudu dne 16.12.2019 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 98.617,44 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 10% ročně od 11.12.2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 25.7.2019 uzavřena dohoda o uznání dluhu, ve které žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 98.617,44 Kč a zavázala se jej uhradit ve sjednaných splátkách. Protože se žalobkyně dostala do prodlení s plněním dvou splátek, využila žalobkyně svého oprávnění a dluh zesplatnila, současně žalovanou vyzvala, aby dlužnou částku uhradila do 10.12.2019 vzhledem k tomu, že na dlužnou částku nebylo ničeho uhrazeno, požaduje žalobkyně nejen zaplacení částky 98.617,44 Kč, ale i úroků z prodlení z ní od 11.12.2019.

2. Z důkazů provedených v řízení byly zjištěny následující skutečnosti: Z listiny označené„ Splátková dohoda“ ze dne 25.7.2019 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobkyní na straně věřitele a žalovanou na straně„ klienta“, která se zavázala uhradit žalobkyni pohledávku - nabytou žalobkyní od společnosti [právnická osoba]“ vyplývající„ ze smlouvy [číslo]“ – ve výši 98.617,44 Kč, a to ve splátkách po 1.500 Kč (1. až 65. splátka), resp. ve výši 1.117,44 Kč (66. splátka). Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 26.7.2014 a prohlášení o uznání dluhu ze dne 26.7.2014 bylo zjištěno, že smlouva o úvěru byla uzavřena mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč oproti závazku žalované vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 2.242 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 5.000 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 844 Kč a odměnou za zprostředkování ve výši 7.500 Kč, v 13 měsíčních splátkách po 3.122 Kč.

3. Uvedená pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2018, uzavřenou mezi společností [právnická osoba] na straně postupitele a žalobkyní na straně postupníka postoupena žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18.12.2018, jak bylo zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18.12.2019.

4. Po provedeném dokazování a po zhodnocení provedených důkazů vzal soud za prokázané, že dne 26.7.2014 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25.000 Kč a poskytnutou částku se žalovaná zavázala splatit spolu se sjednaným úrokem, úhradou za poskytnutí úvěru, náklady za vyhodnocení úvěru a odměnou za zprostředkování, v 13 měsíčních splátkách po 3.122 Kč, tedy v celkové výši 40.586 Kč. Pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni a tato v žalobě odkazovala na splátkovou dohodu podepsanou žalovanou dne 25.7.2019.

5. Podle ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.„) dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

6. Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem a zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, z uznání musí být zřejmé, kdo je činí a vůči komu směřuje (označení dlužníka a věřitele), jaký peněžitý či nepeněžitý dluh dlužník uznává a jaká je jeho výše a důvod, nebo-li, má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní důsledky uvedené v § 2053 o.z., je nutné, aby došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše, přičemž pokud jde o uznání práva co do důvodu, musí být příp. jednoznačně dovoditelný z listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz.

7. Soud má za to, že písemnost ze dne 25.7.2019 označená jako„ splátková dohoda“ nezbytné náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z. nesplňuje, neboť z obsahu uvedené listiny vyplývá, že žalobkyně prohlásila, že nabyla od společnosti [právnická osoba] pohledávku„ vůči žalované vyplývající ze smlouvy [číslo]“, jejíž výše činí 98.617,44 Kč a žalovaná uznává svůj dluh co do důvodu i výše. Nestačí však, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému měl být tento úkon adresován, by byl jasný důvod uznávaného dluhu. Tento musí být jasný i třetím osobám. Z tohoto skutkového zjištění v dané věci není možno učinit závěr, že listina z 25.7.2019 obsahovala uznání dluhu co do jeho důvodu a výše. S odkazem na výše uvedené, že uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná, dospěl soud k závěru, že z obsahu listiny není zřejmé, jaká byla původní výše závazku, a z jakých částí se tento skládal. Jestliže v daném případě není projev vůle uznat dluh co do důvodu a výše určitý, nesplňuje uznání dluhu ani další podmínku, tj. vyjádření příslibu dluh zaplatit, neboť příslib dlužníka zaplatit dluh, jehož výše není určitá, nemůže naplnit splnění podmínky příslibu uznání dluhu. Není-li pak v daném případě určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše a příslib dluh zaplatit dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, nesplňuje uznání dluhu náležitost platného uznání dluhu, a proto je neplatným právním úkonem.

8. V řízení byla stěžejní aplikace poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., jenž je poučovací povinností soudu, ke které dochází jen při jednání. To znamená, že účastník, který se nedostavil k jednání, znemožnil soudu, aby mu poskytl poučení podle § 118a o.s.ř.. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 s. 831). Nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008). Žalobkyně tím, že se nedostavila k jednání soudu, rezignovala na svá procesní práva a tato skutečnost musí jít pouze a výlučně k její tíži, nikoliv k tíži žalované. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žaloba byla projednatelná, nebylo tedy možno postupovat podle § 43 o.s.ř. a proto bylo namístě postupovat pouze podle § 118a o.s.ř.

9. Ve smlouvě o úvěru [číslo] bylo dohodnuto, že za půjčení finanční částky 25.000 Kč uhradí žalovaná úplatu ve formě úroků ve výši 2.242 Kč, tedy 8,97% z poskytnuté částky a ve formě poplatků (označeno jako úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 5.000 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 844 Kč a poplatek za zprostředkování ve výši 7.500 Kč) ve výši dalších 53 % z poskytnuté částky. Dohoda stran v části takto vysoké sazby úroků svým účelem odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům. Podle ustanovení § 2392 o. z. sice lze ve smlouvě o zápůjčce ujednat úroky a občanský zákoník neobsahuje žádné ustanovení o tom, do jaké výše je možné úroky sjednat, vycházeje však z ustanovení § 1802 o.z. neměly by smluvené úroky přesahovat obvyklé úroky, to je v rozmezí cca 2 až 25% z poskytnuté částky. V daném případě byly sjednány úroky ve výši přesahující 62 % z poskytnuté částky (vycházeje z toho, že byla poskytnuta částka 25.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkem 40.588 Kč). Takové ujednání soud shledal dle ustanovení § 3, § 8, § 547 a § 580 odst.1 o.z. neplatným, neboť byl sjednán úrok vysoce přesahující úrokovou míru obvyklou v praxi peněžních ústavů. Žalobkyně v žalobě nijak nespecifikovala, jaká část žalované částky připadá na jistinu a jaká část na příslušenství, a proto byla žaloba zamítnuta.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalované žádné náklady v souvislosti s podanou žalobou nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.