72 C 122/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený/á advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 29 768,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 20.100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky ve výši 20.100 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného částkou ve výši 2.648,79 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5.789 Kč, k rukám zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 29.768 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] byla dne 14. 12. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20.100 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit do 5. 2. 2020. Žalovaný však prostředky řádně a včas nesplatil a dostala se do prodlení. Následně byla pohledávka s účinností ke dni 14. 6. 2021 postoupena na žalobce, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021. Žalovaný tak dluží částku ve výši 29.768,10 Kč sestávající z jistiny ve výši 20.100 Kč, dluh z titulu smluvní pokuty činil částku ve výši [číslo], 10 Kč a jako paušální náhradu nákladů na upomínání, resp. kapitalizovaný úrok požadoval žalobce zaplatit částku ve výši 4.419 Kč. Žalovaný však dlužnou částku nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy.

2. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 72 C 122/2022-98 ze dne 7. 10. 2022 bylo řízení dle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. částečně zastaveno co do částky smluvní pokuty ve výši 9.668,10 Kč a částky kapitalizovaného úroku ve výši 4.419 Kč, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby učiněného podáním žalobce ze dne 5. 8. 2022, neboť žalobce na žalobě v požadovaném rozsahu již netrval, přičemž předmětem řízení nadále zůstala částka jistiny ve výši 20.100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20.100 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.648,79 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 14. 12. 2018 má soud za zjištěné, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], se žalovanému zavázal poskytnout bezúročně částku ve výši 20.100 Kč na dobu 30 dnů s možností prodloužení splatnosti. Pro případ prodlení byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta 0,1 % z jistiny za každý den prodlení spolu s ujednáním o paušálním poplatku na úhradu nákladů v částce ve výši 1.200 Kč za první upomínku po 45 dnech prodlení, 500 Kč za upomínku po 120 dnech prodlení a ve výši 800 Kč za upomínku po 210 dnech prodlení, přičemž smlouva obsahuje i ujednání o povinnosti žalované zaplatit částku ve výši 50 Kč za každou jinou písemnou upomínku, kdy tyto paušální částky zohledňují účelně vynaložené náklady věřitele na vymáhání v příslušném období, případně jednorázový poplatek ve výši 300 Kč za uzavření splátkového kalendáře. Dále se ze smlouvy podává, že zaplacením smluvní pokuty není dotčeno právo věřitele na náhradu škody v plné výši, sjednané úroky a úroky z prodlení ve výši stanovené obecně závaznými právními předpisy. Žalovaný přitom podpisem smlouvy stvrdil, že převzal celkovou částku úvěru v hotovosti. K důkazu žalobce předložil obchodní podmínky právního předchůdce žalobce. Z listiny s označením [anonymizováno] [číslo] je zřejmé, že právní předchůdce žalobce měl k dispozici podrobné kontaktní a osobní údaje žalované. Z upomínky ze dne 25. 6. 2021, kdy tímto dopisem bylo žalovanému současně oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky a z výzvy před podáním žaloby ze dne 9. 11. 2021 předložené spolu s dokladem o odeslání v podobě příslušného podacího archu soud zjistil, že právní předchůdce žalobce žalovaného opakovaně vyzýval k zaplacení dlužné částky.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2021 má dále soud za zjištěné, že žalovaný byl vyrozuměn o tom, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z poštovního podacího archu vyplývá, že oznámení bylo žalované odesláno. Listiny vztahující se k postoupení pohledávky žalobce předložil spolu s potvrzením o přijetí platby.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení rovněž prostřednictvím výzvy před podáním žaloby.

7. Dle § 2395 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Právní poměr mezi stranami se dále řídí mimo jiné také ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

10. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by mohl (zejména s přihlédnutím k formulaci § 87 odst. 1) nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by soud zkoumal pouze k námitce spotřebitele.

18. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze opomenout jejich účel a smysl, a je v něm třeba spatřovat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, přitom vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je vyvažováno uvedenou právní úpravou směřující k ochraně slabší strany. Při výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomické zázemí, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr získat, takže svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jako profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování neumožňuje, relativní by se stala i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, by ochrana spotřebitele touto úpravou stanovená pouze iluzorní.

19. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce, kdy v tomto směru lze mimo jiné odkázat např. také na důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jako důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 občanského zákoníku jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované spotřebitele. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bezprávního důvodu dle § 2991 občanského zákoníku provázené povinností žalované toto obohacení vydat. Výše bezdůvodného obohacení je pak dána částkou, která takto byla žalované poskytnuta, neboť žalovaná v řízení nerozporovala tvrzení žalobce, že za účelem vzniklého dluhu neuhradila ničeho.

20. Na podkladě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že s ohledem na ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je třeba posoudit plnění, které bylo ze strany právního předchůdce žalobce poskytnuto žalované dle pravidel o bezdůvodném obohacení, když zákonem stanovenou neplatnost právního jednání, jako důsledek porušení uvedené povinnosti věřitele, je v návaznosti na ustanovení § 588 občanského zákoníku třeba považovat za neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinností poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je přitom povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu z úřední povinnosti, přičemž v projednávaném případě dospěl k závěru, že povinnosti stanovené věřiteli zákonem o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy, věřitel nedostál, jestliže se poměry žalované v pozici spotřebitele, za situace kdy mezi smluvními stranami byla nepochybně uzavřena smlouva mající charakter smlouvy spotřebitelské, nezabýval. Věřitel přitom poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

21. Žalobci tak byla přiznána částka ve výši 20.100 Kč odpovídající žalovanému poskytnutému plnění ve vztahu, ke kterému se bezdůvodně na úkor žalobce obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku s ohledem na povinnost vrátit plnění získané z neplatného právního důvodu. Soud tak dospěl ve vztahu k žalobcem požadované částce v uvedené výši, která byla žalovanému poskytnuta, k závěru, že žaloba je v daném rozsahu důvodná. Žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky dosud nevrátil, ani skutečnosti tvrzené žalobcem v řízení nerozporoval, netvrdil, že by na svůj dluh čehokoliv uhradil, když zůstal v řízení zcela nečinný a na svou obranu ničeho neuvedl. Pohledávka byla postoupena na žalobce, který je tak ve věci aktivně legitimován. Vedle jistiny má žalobce právo na úhradu úroků z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě zčásti vyhověl a bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142a o. s. ř. a § 143 odst. 3 o. s. ř. tak, že soud procesně převážně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a to v celkové výši 5.789 Kč. Náhrada nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.191 Kč, z odměny právního zástupce žalobce v souladu s ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (příprava a převzetí, písemné podání soudu týkající se věci samé v podobě žaloby, výzva k plnění) ve výši 300 Kč za úkon spolu s paušální náhradou nákladů za každý úkon právní služby ve výši 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jež byla žalobci přiznána v celkové výši 300 Kč za 3 úkony právní služby, a dále z odměny právního zástupce žalobce v souladu s ustanovením § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 2.300 za úkon (písemné podání soudu týkající se věci samé v podobě částečného zpětvzetí) spolu s paušální náhradou nákladů za úkon právní služby ve výši 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady daně z přidané hodnoty v sazbě 21 %. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mimo jiné dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., za splnění podmínek, jež aplikaci tohoto ustanovení umožňují s tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů.