72 C 22/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 17 669,85 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.474 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci jistinu ve výši 8.195,85 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17.669,85 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.729,07 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.656,06 Kč a úrokem ve výši 14 % ročně z částky 17.669,85 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 17.669,85 Kč s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne 27. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v částce 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce částku v celkové výši 49.403 Kč, a to formou 24 měsíčních splátek po 2.059 Kč s tím, že poslední splátka činila částku ve výši 2.046 Kč. Žalovaný však svému závazku nedostál, když z jeho strany dlužná částka nebyla žalobci řádně a včas v celé výši zaplacena. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Jelikož žalovaný ani přes výzvy žalobce dlužnou částku neuhradil, obrátil se žalobce prostřednictvím na soud s tím, že se žalobou domáhá zaplacení zbývající dlužné částky zápůjčky spolu s příslušenstvím v podobě zákonného a smluvního úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], uzavřel s žalovaným dne 27. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr v požadované výši 30.000 Kč, jak vyplývá z doložené smlouvy. Spolu s poskytnou částkou se žalovaný zavázal vrátit předchůdci žalobce celkový poplatek za zápůjčku v částce 19.403 Kč, který byl tvořen poplatkem za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 10.442 Kč, poplatkem za vedení zákaznického účtu ve výši 4.392 Kč a úrokem za dané období v částce 4.569 Kč. Úvěr se tak žalovaný zavázal vrátit zpět předchůdci žalobce v celkové výši 49.403 Kč, přičemž jej měl uhradit v 24 měsíčních splátkách po 2.059 Kč, kdy poslední splátka činila 2.046 Kč a byla splatná dne 1. 6. 2021.

6. Z žádosti o spotřebitelský úvěr vyplývá, že totožnost žadatele o úvěr byla ze strany věřitele ověřena prostřednictvím předloženého OP žalovaného. Žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním bydlení a nežijí u něj žádné vyživované osoby. K majetkovým poměrům dále uvedl, že není majitel automobilu. Z formuláře dále vyplývá, že žalovaný byl v době uzavírání úvěrové smlouvy zaměstnán na plný pracovní úvazek u zaměstnavatele 1 [právnická osoba], [IČO], na pracovní pozici„ expedient“, s výší měsíčního příjmu 17.019 Kč Částku čistého příjmu ze zaměstnání žalovaný rovněž označil za částku celkového příjmu domácnosti. Jako celkové měsíční výdaje žalovaný v kartě zákazníka uvedl částku 3.500 Kč, z toho 3.000 Kč bylo uvedeno jako externí splátky jiných zápůjček, které v dalším kroku žalovaný stvrdil, že má sjednané. Žalovaný rovněž uvedl, že je majitelem bankovního účtu a nevlastní kreditní kartu. Věřitel úvěru ve formuláři označil jím ověřené doklady žalovaného, konkrétně pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky za měsíc březen a duben daného roku.

7. Z doložené tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný celkem na úvěr ve výši 30.000 Kč uhradil prostřednictvím 11 splátek celkovou částku 20.526, kdy na dlužné jistině eviduje žalobce zbývající dlužnou částku 17.669,85 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 28. 1. 2022 mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem, a žalobcem v postavení postupníka, včetně seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30. 1. 2022, současně byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy. Oznámení spolu s výzvou bylo odesláno na adresu žalovaného dne 24. 2. 2022, jak vyplývá z podacího archu.

9. Z předžalobní výzvy a podacího archu soud zjistil, že žalobce zaslal žalovanému dopisem ze dne 6. 6. 2022 předžalobní výzvu k úhradě částky, odeslanou žalovanému dne 7. 6. 2022. Částka uplatněná touto žalobou činila částku ve výši 17.669,85 Kč představující dlužnou jistinu z titulu nesplacené zápůjčky. Součástí nároku žalobce je rovněž příslušenství pohledávky v podobě smluvních a zákonných úroků z prodlení.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

16. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Právním posouzením takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, v níž se žalobce domáhá zaplacení části jistiny úvěru. Soud se PAK s ohledem na shora uvedené zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

18. Na základě mezi účastníky uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 o. z právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal předchůdci žalobce tuto částku vrátil formou pravidelných měsíčních splátek, a to ve lhůtě splatnosti do dne 1. 6. 2021. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Z předložených listin však vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným vycházel předchůdce žalobce především z informací získaných od spotřebitele a současně ověřil získané informace toliko nahlédnutím do databází, konkrétní příjmy a výdaje žalovaného nebyly ovšem zjišťovány a ověřovány dostatečným způsobem. Soud má tedy za to, že předchůdce žalobce dostatečně aktivně nezjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet tak, jak to požaduje zákon, a přesto žalovanému poskytl finanční prostředky s tím, že tyto měl žalovaný vrátit.

20. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdce žalobce dostatečně neprověřil majetkové poměry žalovaného, nevyžádal si dostatečným způsobem údaje prokazující konkrétní aktiva a pasiva žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu. Tímto jednáním právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 21. Pokud tedy byla následně mezi předchůdcem žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

22. Vzhledem k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému ve výši 30.000 Kč, po zohlednění částečné úhrady žalovaného v částce 20.526 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Žalovanému tak zbývá uhradit žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným platně postoupena, částku ve výši 9.474 Kč (po zohlednění částky ve výši 20.526 Kč ve vztahu k částce 30.000 Kč), a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl zčásti (výrok I). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

23. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující zbylou část jistiny, úroky či jiné náklady, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud v této části žalobu zamítl (výrok II).

24. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, že žalobci nárok na úroky z prodlení nebyl přiznán (výrok II).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, neboť žalobce byl v řízení převážně neúspěšný, ovšem žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.