72 C 37/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem ulice a číslo , PSČ obec zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení příjmení jméno . sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15.000 Kč od 19. 3. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 15.000 Kč od 19. 1. 2018 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky ve výši 15.000 Kč, a to s tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel dne 18. 1. 2018 s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalované částku ve výši 15.000 Kč. Žalovaná se zavázala částku jistiny vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6.750 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 1.378 Kč, inkasním poplatkem ve výši 2.700 Kč a úroky kapitalizovanými částkou ve výši 1.444 Kč. Žalovaná měla úvěr splácet prostřednictvím 14 měsíčních splátek po 1.948 Kč. Žalovaná však své povinnosti včas a řádně neplnila, v důsledku čehož po ní žalobce, na kterého byla pohledávka za žalovanou postoupena, požaduje zaplacení částky jistiny ve výši 15.000 Kč s úrokem z prodlení z dlužné jistiny částky od 19. 3. 2019 do zaplacení. Ačkoli byla žalované ze strany žalobce zaslána předžalobní výzva, ta do dnešního dne svůj dluh neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 1. 2018 se podává, že právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které se zavázal, že poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. Totožnost žalované ověřil předchůdce žalobce doloženou kopií OP. Z prohlášení ve smlouvě vyplývá, že žalovaná převzala částku vyplaceného úvěru v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala spolu s poskytnutou jistinou v celkové částce 15.000 Kč vrátit právní předchůdci žalobce též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6.750 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 1.378 Kč, inkasní poplatek ve výši 2.700 Kč a úroky ve výši 1.444 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit formou 14 měsíčních splátek po 1.948 Kč, jak vyplývá z obsahu smlouvy. Úroková sazba úvěru dle smlouvy dosahovala 15 % ročně. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila, jak soud zjistil z tvrzení žalobce, kterému neměl důvod nevěřit.

6. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, že je od 1. 6. 2017 zaměstnaná a pobírá mzdu ve výši 17.703 Kč měsíčně. K tomu žalovaná doložila dohodu o pracovní činnosti ze dne 29. 5. 2017, ze které vyplývá, že žalovaná od 1. 6. 2017 dle dohody vykonávala úklidové práce. Rozsah pracovní činnosti byl sjednán v maximálním rozsahu 20 hod. týdně s tím, že žalované náležela odměna ve výši 80 Kč za hodinu. V žádosti o úvěr dále žalovaná vyplnila, že její výdaje dosahují částky 7.410 Kč měsíčně, z toho částku 3.410 Kč vydá na bydlení, částku 2.000 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady a částku 2.000 Kč na jiné výdaje s poznámkou„ exe“. Použitelný měsíční příjem vypočetl poskytovatel úvěru tak, že odečetl tvrzené výdaje od tvrzeného měsíčního příjmu žadatelky a dospěl k částce 10.293 Kč. K bydlení žalované uvedla, že bydlí u rodičů s tím, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Ve formuláři dále věřitel uvedl, že ověřil aktiva a pasiva žalované nejen prostřednictvím pracovní smlouvy, ale rovněž jiného dokladu – příjmový doklad.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 12. 2019 mezi poskytovatelem úvěru, tedy právním předchůdcem žalobce jako postupitelem, a společností [právnická osoba], v postavení postupníka, soud zjistil, že byla na nastupující společnost postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 2. 2020. Následně ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], coby postupitelem a žalobcem v postavení postupníka, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 10. 10. 2022.

8. Předložená předžalobní výzva ze dne 26. 2. 2020 byla žalované odeslána téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku. Žalovaná však do dnešního dne dlužnou částku neuhradila.

9. Věc byla posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen„ o.z.“), neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014.

10. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

16. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soud posoudil zjištěný skutkový stav na podkladě shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části požadované jistiny. Soud se přito, nejdříve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

18. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které žalobce poskytl žalované částku ve výši 15.000 Kč a žalovaná se zavázala žalobci tuto částku vrátit navýšenou o poplatky a úroky v částce 12.272 Kč, to vše formou 14 měsíčních splátek. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Z předložených listin vyplývá, že příjmy a výdaje žalované nebyly dostatečným způsobem ověřovány, listinné podklady nebyly požadovány v kompletní podobě, ani nebyly prováděny lustrace majetkové situace žalované ve veřejných rejstřících. Navzdory výzvě soudu žalobce nedoplnil žádné další důkazy týkající se prověřované úvěruschopnosti žalované. Soud tak vycházel z předložených listinných důkazů, tedy z formuláře vlastnoručně vyplněného žalovanou, ve kterém deklarovala výši svého příjmu v částce 17.703 Kč měsíčně, avšak věřiteli doložila dohodu o pracovní činnosti stvrzující její měsíční příjem ve značně nižším rozsahu, když rozsah pracovní činnosti byl zde sjednán v maximálním rozsahu 20 hodin týdně s tím, že žalované náležela odměna ve výši 80 Kč za hodinu. Rovněž žalovaná ve formuláři uvedla, že její měsíční výdaje dosahují celkové částky 7.410 Kč měsíčně, soudu však nebyl doložen žádný dokument ověřující tvrzenou situaci. Nadto žalovaná uvedla, že hradí splátky exekucí. Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů i aktiv žalované a nezjišťoval tak, zda je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a hradit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalované a přesto poskytl žalované úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

20. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

21. Jelikož soud vzhledem ke shora uvedenému uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná, tak žalobci vzniklo, resp. bylo mu postoupeno, toliko právo ve smyslu § 2991 o. z., na vydání toho, oč se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Žalovaná na svůj dluh ničeho ani částečně neuhradila, proto žalobci náleží právo na vrácení částky jistiny ve výši 15.000 Kč (výrok I.).

22. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo, resp. bylo mu platně postoupeno dle § 1879 o. z., toliko právo na vydání toho, oč se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ostatní nároky představující smluvní úroky, jejichž uplatnění mělo oporu v uzavřené smlouvě, nejsou žádány po právu a soud proto dané požadavky zamítl (výrok II.).

23. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno, když zamítl nárok na požadované příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení (výrok II.).

24. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě zčásti vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku, přičemž ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci soud stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jde-li o posouzení míry úspěchu ve sporu, soud přitom v daném případě mimo jiné zohlednil závěry vyslovené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, dle něhož je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Ve věci tak soud dospěl k závěru o převážném úspěchu žalované. S ohledem na skutečnost, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.