72 C 43/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta : Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 665,65 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 26.852,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky ve výši 26.852,58 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2.479,07 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.501,68 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky ve výši 26.852,58 Kč odSNOVO30. 8. 2023 do zaplacení, spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 699 Kč, spolu s částkou ve výši 3.813,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky ve výši 3.813,07 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 30.665,65 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , a žalovaným dne 7. 5. 2020, ohledně čerpání prostředků do výše 40.000 Kč, přičemž se žalovaný zavázal úvěr splácet prostřednictvím jednotlivých měsíčních splátek v minimální výši 500 Kč. Žalovaný tak celkem čerpal prostředky ve výši 79.540 Kč, dlužnou částku však přestal hradit řádně a včas, tudíž žalobce využil svého oprávnění a ke dni 31. 5. 2023 prohlásil úvěr za splatný. Celková dlužná částka tak činila neuhrazenou jistinu ve výši 26.852,58 Kč spolu s příslušenstvím a částkou odpovídající nákladům spojeným s uplatněním pohledávky včetně smluvní pokuty. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupena následně na žalobce, ani poté však žalovaný své povinnosti nesplnil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas již v návrhu, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž v souladu s připojenou doložkou soudu bylo možno dospět k závěru, že s takovým postupem soudu bez nařízení jednání souhlasí) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Na základě provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 5. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný požádal o poskytnutí revolvingového úvěru ohledně čerpání prostředků do výše 40.000 Kč, přičemž se žalovaný zavázal úvěr splácet prostřednictvím jednotlivých měsíčních splátek v minimální výši 500 Kč. Žalovaný tak celkem čerpal prostředky ve výši 79.540 Kč, dlužnou částku však přestal hradit řádně a včas, tudíž žalobce využil svého oprávnění a ke dni 31. 5. 2023 prohlásil úvěr za splatný. Celková dlužná částka tak činila částku odpovídající neuhrazené jistině ve výši 26.852,58 Kč spolu s příslušenstvím v podobě nesplaceného smluvního úroku ve výši 22,68 % ročně z částky jistiny ve výši 26.852,58 Kč za období od 2. 1. 2023 do 31. 5. 2023 kapitalizovaného částkou ve výši 2.479,07 Kč a částkou odpovídající nákladům spojeným s uplatněním pohledávky ve výši 699 Kč včetně smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za období od 2. 6. 2023 do 22. 10. 2023 kapitalizované částkou ve výši 3.813,07 Kč.

6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 15. 6. 2023 mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce. Žalovanému byla změna věřitele oznámena přípisem právního předchůdce žalobce. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupena následně na žalobce, ani poté však žalovaný své povinnosti nesplnil.

7. Celková částka uplatněná na základě podané žaloby tak činila ke dni postoupení částku v celkové výši 29.331,65 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 26.852,58 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2.479,07 Kč, z nesplacených poplatků za upomínání žalovaného a za předání pohledávky k vymáhání ve výši 699 Kč. Poplatky byly ujednány v čl. 6 smluvních podmínek, kdy právní předchůdce žalobce byl oprávněn účtovat si opakovaně poplatek za písemnou upomínku při prodlení s úhradou splátky závazku a dále poplatek za zahájení vymáhání jako účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním pohledávky. Žalobce dále uplatnil požadavek na zaplacení částky účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání spojených s uplatněních pohledávky, a to ve výši 699 Kč. Částka ve výši 3.813,07 Kč pak představovala smluvní pokutu z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 26.852,58 Kč v sazbě 0,1 % denně, a to za období od 2. 6. 2023 do 22. 10. 2023.

8. Z výzvy k úhradě dne 5. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky také před podáním žaloby. Žalovaný však uvedené výzvy dlužnou částku žalobci neuhradil.

9. Věc byla posouzena podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

15. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části požadované jistiny. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

17. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by žalobce poskytl žalovanému částku finančních prostředků až do výše 40.000 Kč, a žalovaný by žalobci tuto částku vrátil navýšenou o příslušenství v podobě smluvního úroku ve výši 22,68 % ročně spolu s poplatky a smluvní pokutou v částce v celkové výši 3.813,07 Kč. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

18. Z předložených listin není zřejmé, zda byly blíže ověřovány příjmy a výdaje žalovaného, zda byly vyžadovány jakékoliv listinné podklady a prováděny lustrace jeho majetkové situace ve veřejných rejstřících. Na výzvu soudu pak žalobce nedoplnil ničeho k dotazu prověřované úvěruschopnosti žalovaného.

19. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, nezbylo soudu než dospět k závěru, že předchůdce žalobce tak majetkovou a výdělkovou stránku žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Z uvedených důkazů má soud za to, že předchůdce žalobce nezjišťoval, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a splatit ve lhůtě splatnosti nastavený úvěr, a to ani přes skutečnost, že se jednalo o revolvingový úvěr za účelem čerpání peněžních prostředků s úvěrovým rámcem až do výše 40.000 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.

20. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).neplatná, tak žalobci vzniklo, resp. bylo mu postoupeno, toliko právo ve smyslu § 2991 o. z., na vydání toho, oč se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil, proto žalobci náleží právo na vrácení částky jistiny ve výši 26.852,58 Kč (výrok I.).

22. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích rozsudku.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jde-li o posouzení míry úspěchu ve sporu, soud přitom v daném případě mimo jiné zohlednil závěry vyslovené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08, dle něhož je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Ve věci tak soud dospěl k závěru o převážném úspěchu žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.