72 C 47/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno s.r.o., IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem JUDr. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému:Ing. Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 33 901 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.861,03 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zákonného úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 5.861,03 Kč od 10. 3. 2022 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 33.901 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce - společností , právnická osoba, , a žalovaným dne 14. 7. 2020, ve znění smlouvy vedené pod týmž označením ze dne 23. 12. 2020, ohledně jistiny ve výši 52.500 Kč v rámci úvěru splatného ve lhůtě do 30 dnů od poskytnutí finančních prostředků. Současně žalobce požadoval úhradu částky 3.040 Kč představující smluvní pokutu, částku 256 Kč představující náklady mimosoudního vymáhání a příslušenství pohledávky v podobě smluvních úroků a zákonných úroků z prodlení. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupena ze společnosti , právnická osoba, na žalobce.

2. Usnesením soudu ze dne 23. 8. 2023, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 27. 9. 2023, bylo řízení částečně zastaveno co do jistiny ve výši 24.999,97 Kč, dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24.999,97 Kč od 10. 3. 2022 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 804,92 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 8.535 Kč, co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 3.040 Kč, a to z důvodu částečného zpětvzetí žaloby učiněného podáním žalobce ze dne 8. 6. 2023, přičemž předmětem řízení nadále zůstala částka ve výši 5.861,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 5.861,03 Kč od 10. 3. 2022 do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas již v návrhu, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž v souladu s připojenou doložkou soudu bylo možno dospět k závěru, že s takovým postupem soudu bez nařízení jednání souhlasí) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

5. Na základě provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

6. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 7. 2020 spolu se smlouvou téhož znění s týmž číselným označením ze dne 23. 12. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný podepsal tuto smlouvu o úvěru se splatnostní ve lhůtě 36 měsíců ode dne poskytnutí finančních prostředků. Obsahem první úvěrové smlouvy bylo poskytnutí úvěru v částce ve výši 32.500 Kč, obsahem druhé smlouvy (dodatku) závazek věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 51.054,32 Kč, kdy na straně úvěrující vystupuje , právnická osoba, a na straně úvěrované vystupuje žalovaný. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli částku jistiny úvěru formou 36 měsíčních splátek ve výši nejdříve po 1.978 Kč, následně ve znění dodatku po částce 2.953,22 Kč měsíčně, společně s kapitalizovaným úrokem ve výši 55.020,37 Kč. Celkově se žalovaný zavázal uhradit věřiteli za účelem vrácení nové jistiny úvěru částku ve výši 106.074,69 Kč, nejpozději do data splatnosti dne 14. 12. 2023. Jako součást textu smlouvy je mj. uvedeno prohlášení „klienta“ o tom, že se seznámil s obsahem ustanovení smlouvy včetně přílohy v podobě obchodních podmínek. V obchodních podmínkách jsou vymezeny základní pojmy, jiné vysvětlující informace ke smlouvě o úvěru, včetně závazku klienta zaplatit věřiteli veškeré reálně vynaložené a dokladované náklady spojené s pověřením a angažováním třetí osoby k vymáhání částky dlužné klientem, konkrétně paušální náhradu výdajů vynaložených na vyhotovení a zaslání každé upomínky/výzvy. Účet žalovaného byl ověřen prostřednictvím jím zaslané verifikační platby na účet věřitele, jak se podává z výpisu z účtu věřitele u , právnická osoba, . Z doloženého výpisu z účtu věřitele u , právnická osoba, ., soud dále zjistil, že dne 14. 7. 2020 byla na účet označený ve smlouvě jménem žalovaného odeslána částka ve výši 32.500 Kč, následně dne 14. 12. 2023 částka ve výši 20.000 Kč. Celkem tak žalovaný čerpal částku 52.500 Kč. Ze sdělení žalobce soud zjistil, že na úvěr žalovaný uhradil celkovou částku ve výši 46.638,98 Kč. Z rámcové dohody o postoupení pohledávky s datem 8. 12. 2021 s ověřeným překladem a z potvrzení o přijetí platby bylo zjištěno, že na základě této smlouvy společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobce dle konkrétní smlouvy o postoupení ze dne 7. 3. 2022. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 3. 2022 a souvisejícího poštovního podacího archu bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Z výzev k úhradě ze dne 14. 2. 2021 a 14. 10. 2021, následné upomínky ze dne 14. 11. 2022 a výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne 25. 4. 2022, vypracovaných právním předchůdcem žalobce, bylo zjištěno, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 28. 7. 2022 vč. podacího archu ze dne 29. 7. 2022, bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě žalované částky. Žalovaný však přes uvedené výzvy dlužnou částku žalobci neuhradil.

7. Věc byla posouzena zejména dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014.

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

14. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části požadované jistiny. Soud se nejprve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

16. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které by žalobce poskytl žalovanému částku v celkové výši 52.500 Kč a žalovaný by žalobci tuto částku vrátil navýšenou o příslušenství v souhrnné výši 106.074,69 Kč, to vše ve lhůtě splatnosti do 14. 12. 2023. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

17. Z předložených listin není zřejmé, zda byly blíže ověřovány příjmy a výdaje žalovaného, zda byly vyžadovány jakékoliv listinné podklady a prováděny lustrace jeho majetkové situace ve veřejných rejstřících. Na výzvu soudu pak žalobce nedoplnil ničeho k dotazu prověřované úvěruschopnosti žalovaného.

18. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, nezbylo soudu než dospět k závěru, že předchůdce žalobce tak majetkovou a výdělkovou stránku žalovaného žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Z uvedených důkazů má soud za to, že předchůdce žalobce nezjišťoval, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a splatit ve lhůtě splatnosti nastavený úvěr, a to ani přes skutečnost, že se jednalo o částku 52.500 Kč, která měla být splacena v navýšení o 53.574,69 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.

19. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Jelikož soud vzhledem ke shora uvedenému uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná, tak žalobci vzniklo, resp. bylo mu postoupeno, toliko právo ve smyslu § 2991 o. z., na vydání toho, oč se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Žalovaný na poskytnuté prostředky v hodnotě 52.500 Kč částečně uhradil částku 46.638,97 Kč, proto žalobci náleží právo na vrácení částky jistiny tvořící rozdíl ve výši 5.861,03 Kč (výrok I.).

21. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku, když zamítl nárok na požadované příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy s ohledem na posouzení míry úspěchu žalobce v řízení vzhledem k celkové žalované částce (včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku) byl žalobce v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného. Za neúspěch je z pohledu procesního předpisu dle § 146 odst. 2 považováno i v předmětné věci učiněné zpětvzetí žaloby žalobcem, když v řízení nedošlo ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného, např. s ohledem na zaplacení dluhu. Vzhledem k tomu, že žalovaného žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.