72 C 9/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Mgr. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 650 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 16.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ohledně částky 1.650 Kč,kapitalizovaného úroku ve výši 2.466,55 Kč,kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 472,51 Kč,úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 16.000 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení,zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 17.650 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1.831 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, na základě kterého by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 17.650 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že na základě žádosti podané žalovaným došlo mezi stranami k uzavření smlouvy o běžném účtu, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, . Následně dne 16. 7. 2020 byla mezi stranami uzavřena smlouva o povoleném přečerpání běžného účtu do výše úvěrového limitu 8.000 Kč. Dne 14. 9. 2020 byl úvěrový limit navýšen na částku 16.000 Kč. Jelikož žalovaný nepovoleně přečerpal svůj účet a následně svůj dluh řádně a včas nesplácel, porušil tím smluvní podmínky uzavřené smlouvy. Žalobce proto využil svého práva a ke dni 31. 12. 2021 zesplatnil závazky žalovaného. Žalobce tak na základě podané žaloby požaduje zaplacení částky dlužné jistiny ve výši 16.000 Kč spolu s poplatky ve výši 1.650 Kč, společně s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 472,51 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2.466,55 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky od 1. 3. 2020 do zaplacení. Dlužnou částku neuhradil žalovaný ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. , právnická osoba, s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci.

5. Žalovaný uzavřel s žalobcem dne 11. 12. 2018 smlouvu s označením ČSOB Plus konto, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu žalovaného pod č. , č. účtu, . Součástí smlouvy byly mj. podmínky pro běžné účty a sazebník poplatků. Následně na základě žádosti žalovaného č. 012695225R ze dne 16. 7. 2020 byla mezi stranami dne 16. 7. 2020 uzavřena smlouva o úvěru formou povoleného přečerpání účtu prostřednictvím zvláštního úvěrového účtu č. , č. účtu, do výše úvěrového limitu 8.000 Kč. Dne 14. 9. 2020 byl k žádosti žalovaného úvěrový limit navýšen na částku 16.000 Kč. Dle čl. II smlouvy byly čerpané peněžní prostředky při povoleném přečerpání účtu úročeny úrokovou sazbou ve výši 18,90 % p.a. Dle čl. 5.3. obchodních podmínek se žalovaný zavázal zajistit na svém běžném účtu, k němuž je povolené přečerpání poskytnuto, k poslednímu dni kalendářního měsíce dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické úhradě měsíčních splátek úroků včetně úroků z prodlení. Žalovaný tak byl povinen úvěr řádně splácet a nepovoleně nepřekročit čerpání peněžních prostředků na svém účtu formou překročení úvěrového limitu. V případě překročení úvěrového limitu byla částka, o kterou byl úvěrový limit překročen, splatná ihned. Současně dle čl. II smlouvy byl věřitel oprávněn účtovat žalovanému coby klientovi poplatky dle sazebníku poplatků, které se žalovaný zavázal uhradit, včetně poplatku za upomínky v případě vymáhání dluhu ve výši 300 Kč, poplatku za výzvu k úhradě dluhu ve výši 500 Kč a poplatku za výzvu týkající se dodržení podmínky kontokorentu ve výši 150 Kč.

6. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že věřitel aktiva a pasiva žalovaného hodnotil výpisem z vnitřního systému žalobce. Z dokumentu označeného jako „Informace z , právnická osoba, “ ze dne 30. 6. 2020 a navazujících listin vyplývá, že u posuzovaného subjektu (žalovaného) byla evidovaná nesplacená jistina v částce 578.942 Kč (728.061 Kč včetně úroků),týkající se úvěru ze dne 5. 3. 2020 k účtu č. , č. účtu, s úvěrovým limitem 600.000 Kč, kdy konečná splatnost úvěru měla nastat dne 20. 3. 2025 a další měsíční splátka byla stanovena na částku 12.773 Kč. Dále dne 1. 4. 2019 byl žalovanému poskytnut úvěr s limitem 80.000 Kč s výší měsíční splátky po 2.624 Kč. Dne 29. 5. 2020 byl žalovanému poskytnut úvěr s limitem 13.000 Kč k účtu č. , č. účtu, , u kterého byla další měsíční splátka nastavena na 1.759 Kč. Celková výše úvěrových limitů tak dosahovala dle doložených informací částky 93.000 Kč, nesplacená jistina tou dobou celkem 88.532 Kč. Jak soud zjistil ze soudní evidence ISAS, úvěrový limit 13.000 Kč k účtu č. , č. účtu, byl následně od 18. 8. 2020 navýšen na úvěrový limit ve výši 20.000 Kč. Z jiného soudního řízení soud rovněž zjistil, že dne 7. 9. 2020 uzavřel žalovaný smlouvu o úvěru s dalším subjektem co do částky 60.000 Kč. K aktivům a pasivům žalovaného věřitel uvedl, že příjmy zjišťoval prostřednictvím transakcí na běžném účtu, který průměrně dosahoval částky 130.000 Kč měsíčně. Naopak výdaje činily průměrně 75.180,01 Kč měsíčně.

7. Z doložené platební historie soud zjistil, že žalovaný nepovoleně překročil úvěrový limit, čímž porušil sjednané smluvní podmínky smlouvy o úvěru, naposledy se ocitl v prodlení dne 31. 5. 2021. Žalovaný byl opakovaně vyrozuměn o svém dluhu upomínkou ze dne 12. 8. 2021 a následně „poslední výzvou k zaplacení dlužné částky“ ze dne 16. 8. 2021. Žalobce poté v souladu s čl. 9.1. písm. h) podmínek prohlásil pohledávky žalovaného za okamžitě splatné ke dni 31. 12. 2021, což žalovanému oznámil dopisem ze dne 2. 1. 2022. K tomuto dni byl evidován na účtu žalovaného dluh povoleného přečerpání ve výši 19.959,56 Kč (splátka v prodlení včetně úroků, úroků z prodlení a poplatků). Z přehledu stavu dlužné jistiny a příslušenství vyplývá, že ke dni 28. 2. 2022 dlužná jistina dosahovala částky 16.000 Kč, dlužné poplatky částky 1.650 Kč, dlužný kapitalizovaný běžný úrok částky 2.466,55 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení částky 472,51 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu výzvou před podáním žaloby sepsanou již právním zástupcem ze dne 4. 3. 2022, odeslanou žalovanému dne 8. 3. 2022, jak je zřejmé z předmětné výzvy a podacího archu.

8. Věc byla posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).

9. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži.

15. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v nároku týkajícím se zaplacení části jistiny úvěru.

17. Soud se nejdříve zabýval platností předmětné úvěrové smlouvy.

18. Na základě mezi účastníky uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., žalobce poskytl ke dni 16. 7. 2020 žalovanému peněžní prostředky s úvěrovým limitem do částky 8.000 Kč, který byl následně ke dni 14. 9. 2020 navýšen do částky 16.000 Kč, a žalovaný se zavázal tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit tak, že zajistí na svém účtu dostatek disponibilních peněžních prostředků k úhradě měsíčních splátek jistiny včetně naběhlých úroků z prodlení a sjednaných poplatků. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Soud se proto z úřední povinnosti zabýval tím, zda předchůdce žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

19. Žalobce ve věci prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že jeho příjmy zjišťoval prostřednictvím transakcí na běžném účtu, který průměrně dosahoval částky 130.000 Kč měsíčně, naopak výdaje dosahovaly průměrně částky 75.180,01 Kč měsíčně. Z doložených listin je zřejmé, že před poskytnutím úvěru dne 16. 7. 2020 byl žalovanému ze strany věřitele poskytnut dne 5. 3. 2020 jiný úvěr s limitem 600.000 Kč, kdy konečná splatnost úvěru měla nastat dne 20. 3. 2025 a měsíční splátka byla stanovena na částku 12.773 Kč. V té době byla přitom na úvěru evidovaná nesplacená jistina v částce 578.942 Kč, tj. 728.061 Kč včetně úroků, které se žalovaný zavázal uhradit. Současně rovněž před poskytnutím posuzovaného úvěru byl dne 29. 5. 2020 žalovanému poskytnut úvěr s limitem 13.000 Kč k účtu č. , č. účtu, , u kterého byla další měsíční splátka nastavena na 1.759 Kč. Celková výše úvěrových limitů přitom dosahovala dle doložených informací částky 93.000 Kč (dne 1. 4. 2019 poskytnut limit 80.000 Kč), nesplacená jistina tou dobou činila celkem 88.532 Kč. Rovněž soud zjistil, že před navýšením posuzovaného úvěrového limitu na částku 16.000 Kč (14. 9. 2020) byl rovněž navýšen druhý úvěrový limit žalovaného z částky 13.000 Kč na částku 20.000 Kč (18. 8. 2020), také byl žalovanému dne 7. 9. 2020 poskytnut úvěr u jiné společnosti v částce 60.000 Kč.

20. V rámci posouzení, zda předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, dospěl soud k závěru, že věřitel při zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z údajů vyplývajících toliko z výpisu z účtu vedeného u věřitele, aniž by se skutečně dotazoval na majetkové, výdělkové a osobní poměry žalovaného a vyžádal si od něj listinné podklady. Soudu byla doložena toliko krátká historie výpisu z účtu žalovaného vedeného u žalobce a informace ze systému žalobce. Soud má přitom v dané situaci za to, že bez reálného prověření údajů klienta, obvykle jednajícího toliko účelově s cílem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, nelze pouze z údajů dostupných věřiteli vycházet při výpočtu volných měsíčních finančních prostředků žadatele pro účely zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen hradit nastavené splátky úvěru. V daném případě je přitom zjevné, že žalovaný nedoložil poskytovateli úvěru listinné důkazy prokazující jeho osobní aktiva a pasiva (např. další účty, pracovní smlouva, výplatní pásky), výdaje vynaložené na bydlení (např. nájemní smlouva, nastavení záloh, SIPO) či příjem spolubydlící osoby ve společné domácnosti (např. čestné prohlášení), protože i ten je nutný zohlednit při výpočtu obvyklých aktiv/pasiv vynakládaných měsíčně zejména na bydlení, domácnost, jízdné a stravu. Nebyla rovněž zkoumána rodinná situace žalovaného (vyživované osoby), současně není zřejmé, zda byly prováděny lustrace majetkové situace žalovaného ve veřejných rejstřících. Přitom si nelze nevšimnout, že žadatel poskytl žalovanému úvěr, ačkoli ten již splácel jiné závazky u shodného věřitele, současně byl navýšen úvěrový limit žalovaného poté, co byl rovněž u jiného úvěru poskytnutého věřitelem také navýšen úvěrový limit. Mimo to žalovaný v mezidobí uzavřel další úvěrovou smlouvu u jiného poskytovatele úvěrů. Nad to soud ze soudní evidence zjistil, že na osobu žalovaného jsou vedena exekuční řízení. Soud má proto za to, že s ohledem na množství zjištěných závazků měl žalobce konkrétněji zkoumat pasiva a aktiva žadatele a nespokojit se pouze s údaji tvrzenými klientem, který mnohdy, obzvlášť při půjčování většího objemu peněz, jedná účelově a v časové tísni. Dle soudu nelze povinnost žalobce ověřovat s řádnou péčí příjmovou a výdajovou stránku žalovaného nahrazovat obecným statistickým modelem a vycházet pouze z jediného výpisu účtu vedeného u téže společnosti. Postup žalobce tak lze vyhodnotit jako úvěrově benevolentní, vedený pouze snahou o poskytnutí úvěru. Výdajová stránka žalovaného měla být detailněji prověřena a doložena, alespoň tedy co do příjmů ze zaměstnání, nákladů na bydlení a výdajů na domácnost. Postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného byl zcela neodborný a ryze formální, a je proto jej ze strany soudu posoudit jako postup neprofesionální, který nemůže přivodit pro žalobce jen příznivé důsledky ve smyslu respektování všech jím v řízení uplatněných nároků.

21. Z uvedených důkazů proto dospěl soud k závěru, že žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky včetně nepřiměřených poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, a přesto poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

22. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 ZSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrovésmlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

23. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které poskytl žalovanému hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Ve světle uvedeného proto žalobci vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 16.000 Kč, a proto soud v daném rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I).

24. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobci tak vzniklo toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., pak ve zbylém rozsahu nezbylo soudu než žalobu zamítnout (výrok II).

25. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr soudu ve smyslu jud. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZSÚ, z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení § 586 o. z., tedy pouze k námitce dlužníka. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., kdy míra úspěchu žalobce v řízení vzhledem k celkové žalované částce ve výši 17.650 Kč představuje 81,3 %. Náhrada nákladů řízení v daném případě sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 17.650 Kč odpovídající částce 300 Kč za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dále z daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % odpovídající částce 252 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem by tedy plné náklady žalobce činily částku 2.252 Kč a z toho na základě shora uvedeného poměru úspěchu a neúspěchu ve věci vypočtená poměrná část odpovídá přiznané částce 1.830,88, resp. 1.831 Kč. Žalovaný je přitom povinen částku odpovídající náhradě nákladů řízení zaplatit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce. Soud přitom postupoval mimo jiné dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., za splnění podmínek, jež aplikaci tohoto ustanovení umožňují s tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů.