73 C 237/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Lenkou Kovářovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa , obec zastoupeného advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum , bytem adresa , obec o zaplacení částky 28 906,76 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11 733 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 733 Kč za dobu od 23.11.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 17 173,76 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 214 Kč za dobu od 23.11.2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 25.11.2019 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 28 906,76 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Žalobce v návrhu uvedl, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena dne 28.2.2017 smlouva o úvěru, na základě které žalobce žalované poskytl úvěr ve výši 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na běžný účet žalované. Žalovaná se zavázala vrátit žalobci poskytnutý úvěr spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 35 186 Kč, celkem tedy částku 55 186 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 1 533 Kč měsíčně. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, žalobce proto využil svého práva a pohledávku žalované ke dni 18.8.2019 zesplatnil. Ke dni vyčíslení činila celková dlužná částka 28 906,76 Kč, tj. jistina ve výši 11 733 Kč, obchodní úroky ve výši 3 664 Kč, poplatky za správu úvěru ve výši 2 800 Kč, úroky z prodlení ve výši 942,79 Kč, smluvní pokuta do zesplatnění ve výši 7 217 Kč, smluvní pokuta od zesplatnění do vyčíslení ve výši 1 799,97 Kč a náklady s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč. Dopisem ze dne 20.9.2019 byla žalované zasílána předžalobní upomínka.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů 3. Z provedeného dokazování byly zjištěny následující skutečnosti.

4. Ze smlouvy [číslo] ze dne 28.2.2017 a výpisu účtu č. [bankovní účet] bylo zjištěno, že žalovaná s žalobcem uzavřela smlouvu o zápůjčce, kdy se dle jejího obsahu jedná o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výši 35 186 Kč, tedy celkem částku 55 186 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 1 533 Kč. Dle čl. 9 smlouvy bylo ujednáno, že v případě prodlení se splácením jakékoliv splátky nebo její části má žalobce právo účtovat smluvní pokutu dle sazebníku. Dle čl. 10 měl žalobce právo účtovat náklady na vymáhání a zasílání upomínek, jejichž výše je opět stanovena v sazebníku. V čl. 12 pak byla sjednána další smluvní pokuta za každé jednotlivé porušení s tím, že její výši stanoví sazebník. Dle výpisu z účtu pak bylo zjištěno, že žalované byla zaslána částka 20 000 Kč na její účet, který uvedla v rámci sjednané smlouvy.

5. Z přehledu úhrad splátek bylo zjištěno, že žalovaná přestala hradit splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 26.2.2019. Následně žalovaná již ničeho neuhradila.

6. Z vyčíslení pohledávky ke dni 22.11.2019 bylo zjištěno, že žalovaná dlužila celkem částku 28 906,76 Kč, tj. jistina ve výši 11 733 Kč, neuhrazené obchodní úroky ve výši 3 664 Kč, neuhrazené administrativní poplatky ve výši 2 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 942,79 Kč, smluvní pokuta ve výši 9 016,97 Kč a náklady na vymáhání ve výši 750 Kč.

7. Z oznámení o zesplatnění ze dne 18.8.2019 bylo zjištěno, že žalobce pohledávku žalované ke dni 18.8.2018 zesplatnil a vyzval žalovanou k úhradě nejpozději do dne 9.9.2019.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a po právním posouzení soud dospěl k závěru, že žalobní návrh byl podán důvodně jenom částečně. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce dne 28.2.2017, jejímž obsahem však bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru (§ 1824, § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen “obč. zák.“). Na základě takto uzavřené smlouvy poskytl žalobce žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalované s tím, že se žalovaná zavázala tuto částku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru ve výš 35 186 Kč, celkem tedy částku 55 186 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 1 533 Kč. Žalobce uzavřel úvěrovou smlouvu jakožto podnikatel, žalovaná jako spotřebitel (ust. § 1810 obč. zák.). Žalovaná porušila své povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy, když přestala hradit splátky řádně a včas. Žalobce proto využil svého práva a pohledávku žalované zesplatnil. Ke dni vyčíslení pohledávky činila jistina 11 733 Kč, přičemž žalovaná ani v rámci řízení neprokazovala ani netvrdila, že by tuto částku uhradila. Z tohoto hlediska soud považuje za oprávněný nárok žalobce na uhrazení jistiny ve výši 11 733 Kč a dále i na úroky z prodlení v souladu s ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

9. Pokud jde o ujednání o náklady spotřebitelského úvěru představující neuhrazené obchodní úroky ve výši 3 664 Kč, neuhrazené administrativní poplatky ve výši 2 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 942,79 Kč, smluvní pokutu ve výši 9 016,97 Kč a náklady na vymáhání ve výši 750 Kč, soud tyto částky považuje za nepřiměřené ve smyslu ust. § 1813 zákona č. 89/2012 Sb. a ve smyslu směrnice Rady č. 93/13/EHS, kdy tyto žalobci nepřiznal.

10. V projednávané věci se jedná o smlouvu spotřebitelskou, kdy je zřejmé, že žalobce jednal při uzavírání smlouvy v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná nikoliv. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá ani možnost si stanovovat smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní. Pokud poskytovatel požaduje po spotřebiteli náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 35 186 Kč, přičemž tyto svou výši převyšují zapůjčenou jistinu, jsou tato ujednání ve vztahu k celkové poskytnuté částce zcela neadekvátní a proti dobrým mravům.

11. Soud rovněž zohlednil i fakt, že žalobce dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované takové náklady hradit. Již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem stanovená povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovali, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou péčí a objektivitou.

12. Žalobce ke zkoumání úvěruschopnosti předložil soudu formulář příjmů a výdajů, který není podepsán a není z něj zřejmé, kdo tento formulář měl vyplnit. Pokud jde o výpisy z účtu žalované, které měly prokázat pravidelný příjem žalované, z těchto je při jejich projití zřejmé, že žalovaná si opakovaně sjednává úvěry, kdy na konci měsíce je zůstatek na účtu záporný, a to v obou výpisech, které měl žalobce k dispozici. Žalobci tak muselo být zřejmé, že žalovaná nebude schopna poskytnutý úvěr splácet, pokud má na účtu záporné zůstatky. Žalobce své povinnosti posoudit úvěruschopnost tedy dostatečně nedostál, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 13. Na základě výše uvedených skutečností proto soud návrhu vyhověl pouze pokud jde o zbytek jistiny, kterou žalobce žalované prokazatelně poskytnul a žalovaná ve lhůtě splatnosti nevrátila. Pokud jde o ostatní nároky, tyto soud posoudil jako neadekvátní a proti dobrým mravům, kdy žalobce ani dostatečně nezkoumal schopnost žalované těmto požadavkům dostát, a rozhodl o jejich zamítnutí.

14. Výrok o nákladech řízení soud opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

15. V projednávané věci byla procesně úspěšnější žalovaná, která však v průběhu celého řízení zůstala zcela pasivní a dle obsahu spisu jí náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.