94 C 81/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Vymětalovou ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený, IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobce zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovaným: název žalované , IČO sídlem adresa žalované zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa , obec a číslo ; 2. název žalované , reg.č.: číslo sídlem adresa , anonymizována čtyři slova příjmení jméno zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa , obec , země o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byl nahrazen souhlas žalované 1. a žalované 2. s vydáním částky 93 758 Kč, představující splátku za měsíc leden 2015 dle smlouvy o úvěru ze dne 21.9.2010, [číslo] složené do soudní úschovy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 100 Sd 18/2015, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1. na náhradě nákladů řízení částku 23 631,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 1.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů řízení částku 23 164,47 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 2.

1. Žalobce se žalobou soudu doručenou dne 14.4.2022, 12: 13:34 hodin, domáhal nahrazení souhlasu žalovaných s vydáním částky 93 758 Kč, kterou žalobce složil do soudní úschovy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 100 Sd 18/2015, kdy tato částka představovala splátku za měsíc leden 2015 dle smlouvy o úvěru ze dne 21.9.2010, [číslo].

2. Žalobce uvedl, že uzavřel s žalovanou 1. smlouvu o úvěru, který řádně splácel. Následně však mezi žalovanou 1. a žalovanou 2. vznikl spor o to, zda úvěrová pohledávka za žalobcem byla z žalované 1. postoupena na žalovanou 2. Žalobce tak měl pochybnosti o tom, jaké osobě má svůj dluh splácet, a úvěrové splátky, mj. také žalovanou splátku za leden 2015, začal skládat do soudní úschovy. Splátka nebyla v zákonné tříleté lhůtě vydána z úschovy ani jedné z žalovaných a hrozilo tedy propadnutí splátky státu. Vzhledem k tomu, že ani jedna z žalovaných nesouhlasí s vydáním složené splátky zpět žalobci, domáhá se žalobce toho, aby souhlas žalovaných s vydáním splátky žalobci byl nahrazen soudním rozhodnutím.

3. Žalovaná 1. se bránila tím, že smlouva o postoupení pohledávek nebyla uzavřena. Nebyla tedy ani sjednána rozhodčí doložka pro případné spory žalovaných. Sám rozhodčí soud shledal v řízení o stanovení ceny postoupených pohledávek nedostatek své pravomoci. Žalovaná 1. se stále považuje za věřitele z žalovaného úvěru. Složením splátky do soudní úschovy došlo k zániku úvěrového závazku žalobce, a to bez ohledu na to, zda věřitel plnění skutečně převzal.

4. Žalovaná 2. se bránila tím, že na základě původní rámcové smlouvy o finanční spolupráci sjednané v roce 2002 mezi žalovanými včetně následného dodatku a následného uplatnění opčního práva, mj. také na pohledávku žalované 1. za žalobcem, došlo postoupení pohledávek na žalovanou 2. Mezi žalovanými byla v rámci dohody o postoupení sjednána také rozhodčí doložka svěřující případné spory ohledně postoupení pohledávek rozhodcům zapsaným v seznamu Hospodářské a agrární komory, doc. Kindl a Mgr. Kuželovi. V rámci rozhodčího řízení žalovaná 1. ani nevznesla námitky vůči rozhodcům ani vůči pravosti listin, učinila tak až v rámci soudního řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Smysl soudní úschovy byl naplněn již přijetím splátky do soudní úschovy. Není žádný právní důvod, pro který by měla být splátka vrácena žalobci. <b>5. Soud zjistil tyto skutečnosti:</b> 6. Z rozhodčího nálezu ze dne 2.6.2014, Rsp 286/14 (č.l. 97) vyplývá, že mezi žalovanou 1. a žalovanou 2. (dříve jiného obchodního jména [anonymizována dvě slova], shodného reg. [číslo]), měla být již v roce 2002 uzavřena smlouva označená jako„ Agreement on Professional Asistence and Financial Assurance“, ve které se žalované dohodly na postoupení pohledávek za podmínky, že dojde ke zhoršení nebo ohrožení jejich dobytnosti a strana smlouvy uplatní opční právo na koupi, prodej konkrétní pohledávky. Současně měla být pro řešení sporů žalovaných z této smlouvy sjednána pravomoc rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2021, sp. zn. 6 To 12/2021 (č.l. 140), pak vyplývá, že tato Smlouva o odborné spolupráci a finanční záruce ze dne 20.11.2002, uzavřená mezi žalovanými, měla tři dodatky, a to dodatek č. 1 ze dne 4.11.2005, č. 2 ze dne 28.1.2008 a č. 3 ze dne 2.12.2009 Vrchní soud zde pak v rámci trestního řízení uvádí, že z dosavadních skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení vyplývá důvodné podezření, že dodatky ke smlouvě z roku 2002, uzavřené mezi žalovanými, byly antedatovány resp. podepsány neoprávněnými osobami, tzn. že v souvislost s možným neoprávněným vyvedením majetku z žalované 1. ve prospěch žalované 2. mohl být spáchán trestný čin podvodu, příp. zpronevěry.

7. Mezi účastníky nebylo sporné a ze smlouvy o úvěru ze dne 21.9.2010, [číslo] (č.l. 114) včetně splátkového kalendáře (č.l. 55) vyplývá, že žalovaná 1. se s žalobcem dohodli, že žalovaná 1. poskytne žalobci úvěr ve výši 22 mil. Kč, který bude zajištěn zástavami bytů a domů v [obec], [obec] a [obec]. Žalobce se zavázal vyčerpat úvěr do 31.10.2010 a následně jej splácet v měsíčních splátkách ve výši 93 758 Kč, kdy poslední splátka byla splatná zhruba za 15 let - dne 30.4.2025.

8. Pohledávka žalované 1. z této smlouvy o úvěru měla být dle tvrzení žalované 2. na základě původní rámcové smlouvy o finanční spolupráci resp. jednoho z jejích dodatků, postoupena na žalovanou 2., tím že žalovaná 2. uplatnila v květnu 2013 konkrétní listinou opční právo ve vztahu k 150 pohledávkám, mj. také k pohledávce žalobce. Sjednání původní smlouvy o postoupení, dodatku a tedy i rozhodčí doložky je však sporné jak pro žalobce tak pro žalovanou 1. Soud se prokazováním těchto skutečností dále nezabýval, neboť to pro právní posouzení věci nebylo rozhodné.

9. Mezi účastníky však nebylo sporné zásadní tvrzení, že mezi žalovanými vznikl spor o tom, zda pohledávka za žalobcem byla platně postoupena z žalované 1. na žalovanou 2. že tento spor byl řešen jak v rámci rozhodčího tak soudního řízení.

10. Z rozhodčího nálezu ze dne 2.6.2014, Rsp 286/14 (č.l. 97) vyplývá, že Česká národní banka měla rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 15.5.2013, č.j. 2013/5637/570, zakázat žalované 1. nakládat se svým majetkem.

11. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že žalovaná 1. v rámci rozhodčího řízení nevznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodce.

12. Z rozhodčí nálezu dále vyplývá, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky měl smlouvu o postoupení pohledávek za uzavřenou, podmínku ohrožení dobytnosti pohledávky měl za určitou a její naplnění mezi žalovanými za nesporné. Rozhodčí soud tak měl žalovanou oprávněnou z práv představujících zajištění pohledávek i za oprávněnou k držení listin představujících zajištění pohledávek, a uložil proto žalované 1. poskytnout žalované 2. součinnost v souvislosti s provedením zápisu změn věcných a jiných práv souvisejících s pohledávkami do veřejného rejstříku či jiné zákonné evidence. Rozhodčí soud se nezabýval tím, zda žalovaná 2. žalované 1. za postoupené pohledávky zaplatila jejich cenu ve výši 2% ceny jednotlivých pohledávek, což bylo sporné, neboť zaplacení ceny za postoupení, neměl pro účinnost převodu pohledávek na žalovanou 2. za rozhodné.

13. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.7.2014, č.j. 65 C 101/2014-22 (č.l. 129) vyplývá, že soud v řízení o zrušení uvedeného rozhodčího nálezu odložil vykonatelnost rozhodčího nálezu, neboť podaný návrh na zrušení rozhodčího nálezu má za předběžně důvodný, neboť rozhodčí nález měl být vydán ve věci, o níž nelze uzavřít smír a současně ukládá žalované 1. nemožné plnění (§ 31 písm. a), f) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).

14. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2014, č.j. 65 C 101/2014-199 (č.l. 133) vyplývá, že soud předběžným opatřením uložil žalované 2. zdržet se jednání, kterým by jakkoli nakládala s pohledávkami, které jí náleží.

15. Mezi účastníky pak nebylo sporné, že řízení o zrušení rozhodčího nálezu je nyní vedeno před odvolacím soudem, poté co Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu o vedlejším účastenství České národní banky (potvrzení Obvodního soudu Praha 1 na č.l. 104).

16. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalované v rámci rozhodčího řízení vedly spor o cenu postoupených pohledávek, kdy žaloby byly podány v jednom sporu vzájemně, kdy rozhodčí soud nakonec neshledal svoji pravomoc.

17. Mezi účastníky tedy nebyla sporná zásadní skutečnost, která také vyplývá z výše uvedených důkazů, a to že žalobce měl pochybnosti o tom, jaké osobě má svůj dluh z žalované úvěrové smlouvy splácet, neboť žalované vedly spor o tom, komu žalovaná pohledávka náleží (námitky vůči pravomoci rozhodců a pravosti listin) a jaké je její cena.

18. Z potvrzení o splacení úvěru ze dne 15.4.2016 (č.l. 59) vyplývá, že žalovaná 1. žalobci dne 15.4.2016 potvrdila, že úvěr poskytnutý žalobci považuje za splacený. Žalobce měl platit splátky žalované 1. až do uvedeného rozhodčího nálezu, kterým byla za věřitele označena žalovaná 2. Následné měly být splátky za leden 2014 až leden 2016 hrazeny do soudní úschovy. Dále byla dne 2.2.2016 žalovanou 1. vyčíslena nesplacená část úvěru na částku 6 983 097,94 Kč, kterou žalobce dne 2.2.2016 složil do soudní úschovy.

19. Z usnesení Policie české republiky ze dne 7.9.2016 (č.l. 69) vyplývá, že policejní orgán vycházel z toho, že žalobce žalovaný úvěr splatil.

20. Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7.9.2018, sp. zn. 72 C 93/2017-213 (č.l. 51), který nabyl právní moci dne 13.11.2018, vyplývá, že soud v řízení o určení neexistence zástavního práva určil, že zástavní právo, které zajištovalo žalovaný úvěr, tu není, neboť zástavní právo zaniklo splněním dluhu – složením částky 6 983 097,94 Kč dne 2.2.2016 do soudní úschovy.

21. Soud má tedy za to, že žalovaný úvěr byl již zcela splacen, přestože původně byla poslední splátka splatná až dne 30.4.2025.

22. Mezi účastníky pak nebylo sporné, že dosud tak nedošlo k výmazu zástavního práva, které zajišťovalo žalovanou úvěrovou smlouvu z katastru nemovitostí. Žalobce toto zdůvodňuje tím, že se mu nedaří získat potvrzení o zaplacení dluhu od žalované 2.

23. Mezi účastníky pak nebylo sporné, že žalobce složil dne 10.2.2015 mj. žalovanou splátku za leden 2015, splatnou do 31.1.2015, do soudní úschovy, kdy soud tuto částku dne 5.3.2015 přijal. Tato nesporná tvrzení je v souladu s listinnými důkazy - návrhem ze dne 18.1.2015 (č.l. 126), usnesením ze dne 20.1.2015, č.j. 100 Sd 18/2015-12 (č.l. 10), ze dne 20.1.2015, č.j. 100 Sd 18/2015-14 (č.l. 11), ze dne 5.3.2015, č.j. 100 Sd 18/2015-19 (č.l. 12).

24. Z usnesení ze dne 16.9.2021, č.j. 100 Sd 18/2015-59 (č.l. 13) vyplývá, že o složenou splátku se nikdo nepřihlásil, a soud proto upozornil žalobce a žalované, že jestliže se někdo nepřihlásí do jednoho roku ode dne vyhlášení tohoto usnesení nebo jestliže pravomocným usnesením nebude vyhověno žádosti o vydání předmětu úschovy podané v této lhůtě, připadne složená splátka státu. Stanovená jednoroční lhůta tak měla uplynout dne 16.9.2022.

25. Mezi účastníky nebylo sporné, že o vydání splátky požádali všichni účastníci, žádostí ze dne 4.1.2022 žalobce, ze dne 13.9.2022 žalovaná 1. a ze dne 14.9.2022 žalovaná 2. Z důvodu nesouhlasu žalovaných nebyla žalovaná splátka žalobci vydána. O žádosti žalovaných dosud nebylo rozhodnuto. Tato nesporná tvrzení je v souladu s listinnými důkazy - žádost žalobce o vydání ze dne 4.1.2022 (č.l. 151), usnesení ze dne 10.1.2022, č.j. 100 Sd 18/2015-64 (č.l. 14), nesouhlas žalované 1. a 2., usnesení ze dne 17.2.2022, č.j. 100 Sd 18/2015-72 (č.l. 15), žádost žalované 1. o vydání ze dne 13.9.2022 (č.l. 158), žádost žalované 2. o vydání ze dne 14.9.2022 (č.l. 162), výzva na souhlasy pro více řízení (č.l. 164), nesouhlas žalované 1. ze dne 27.10.2022 (č.l. 167).

26. Žalovaná 2. podala žalobu o nahrazení souhlasu s vydáním splátky ze soudní úschovy její osobě, která je vedena pod sp.zn. 37 C 169/2022.

27. Z notářského zápisu ze dne 9.1.2014, N 12/2014, NZ 8/ 2014 (č.l. 63), ze dne 5.2.2014, č.j. 81/2014, NZ 64/014 (č.l. 60), plné moci ze dne 16.6.2014 (č.l. 68) soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci. <b>28. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:</b> 29. Žalobce si s žalovanou 1. sjednal dne 21.9.2010 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovaná 1. poskytla žalobci úvěr ve výši 22 mil. Kč, který se žalobce zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 93 758 Kč, a to až do 30.4.2025. V letech 2013 až 2014 vznikl mezi žalovanou 1. a žalovanou 2. spor o to, zda úvěrová pohledávka za žalobcem byla v květnu 2013 z žalované 1. postoupena na žalovanou 2. Žalobce tak měl pochybnosti o tom, jaké osobě má svůj dluh splácet a žalovanou splátku za leden 2015 složil dne 10.2.2015 do soudní úschovy, kdy soud tuto splátku dne 5.3.2015 přijal. Usnesením ze dne 16.9.2021, č.j 100 Sd 18/2015-59 (č.l. 13) byly účastníci upozorněni na to, že složená splátka připadne státu, jestliže o její vydání nebude požádáno do 16.9.2022 O vydání žalované splátky požádali ve lhůtě všichni účastníci. Z důvodu nesouhlasu žalovaných nebyla žalovaná splátka žalobci vydána. O žádosti žalovaných dosud nebylo rozhodnuto. <b>30. Právním posouzením věci dospěl soud k těmto závěrům:</b> 31. Žalovaná 1. jakožto věřitel uzavřela s žalobcem jakožto dlužníkem smlouvu o úvěru, z níž žalované 1. vyplývala povinnost poskytnout žalobci peněžní prostředky-úvěr, žalobci pak povinnost ve sjednaných měsíčních splátkách úvěr spolu se smluvními úroky z úvěru splácet, a to až do 30.4.2025 (§ 497 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Úvěrová pohledávka žalované 1. byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech žalobce (§ 152 an. zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku). Žalovaná 1. své povinnosti splnila, když žalobci sjednaný úvěr poskytla.

32. Žalobce své smluvní povinnosti také dodržoval, když měsíční úvěrové splátky věřiteli řádně a včas poskytoval. Od počátku až do prosince 2013 tak činil k rukám žalované 1.

33. V květnu 2013 měla být pohledávka za žalobcem postoupena z žalované 1. jakožto postupitele na žalovanou 2. jakožto postupníka (§ 524 občanského zákoníku). Mezi postupitelem a postupníkem však bylo sporné, zda pohledávka byla postoupena platně. Prvním důvodem neplatnosti postoupení byly pochybnosti o tom, zda smlouvu o postoupení a uzavřely osoby vůbec oprávněné jednat za žalovanou 1. (§ 13 obchodního zákoníku, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.3.2021, sp. zn. 6 To 12/2021 na č.l. 140). Další důvod neplatnosti smlouvy o postoupení může spočívat v ujednání nemožného plnění (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.7.2014, č.j. 65 C 101/2014-22 na č.l. 129), neboť úvěrová pohledávka žalované 1. nebyla věcí v právním smyslu ale právem, a žalovaná tak nemohla mít k této pohledávce za účinností právní úpravy účinné do 31.12.2013 vlastnické právo a nemohla ji tedy ani platně postoupit. V neposlední řadě pak je mezi postupitel a postupníkem sporná otázka naplnění odkládací podmínky (§ 36 odst. 2 občanského zákoníku, zhoršení či ohrožení dobytnosti pohledávky), která měla být rozhodná pro vznik práva postupníka na uplatnění opčního práva na postoupení konkrétních pohledávek, mj. pohledávky za žalobcem.

34. Vzhledem k tomu, že spory postupitele a postupníka o tom, kdo bude věřitelem žalovaného úvěru, přerostly v rozhodčí i soudní řízení, má soud subjektivní pochybnosti dlužníka o tom, kdo je tedy věřitelem úvěrové pohledávky, za důvodné také objektivně. Případ, kdy postupník prokazuje postoupení a postupitel je popírá, jakožto důvodné pochybnosti označuje i literatura (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1953).

35. Zákon v situaci, kdy je dlužník v nejistotě, kdo je věřitelem, dává dlužníkovi právo tzv. náhradního plnění, tzn. že dlužník má složit předmět plnění do soudní úschovy (1953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Žalobce tak důvodně jakožto složitel za účelem splnění svého úvěrového závazku navrhl zahájení řízení o přijetí peněz - splátky úvěru do soudní úschovy (§ 290, 291 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), kdy jeho návrh obsahoval také prohlášení složitele, že závazek, jehož předmětem jsou peníze skládané do úschovy, nelze splnit, protože složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (§ 291 odst. 2 z.ř.s.). Na výzvu soudu pak složitel peníze do soudní úschovy skutečně složil a soud tento předmět do úschovy usnesením ze dne 5.3.2015, č.j. 100 Sd 18/2015-19 přijal. Rozhodnutí o přijetí do úschovy má právní účinky k okamžiku, kdy byl předmět do úschovy složen. To znamená, že k tomuto okamžiku závazek dlužníka zaniká, a to bez ohledu na to, zda věřitel plnění skutečně převzal (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2844/2015 (Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.:. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721-2520, relativní majetková práva 1. část). Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2014, k § 1953). Okamžikem složení peněz do soudní úschovy tak závazek žalobce poskytnout věřiteli žalovanou splátku úvěru zanikl splněním, bez ohledu na to, zda plnění bylo následně vydáno věřiteli.

36. Předmět plnění tak již za této situace nemůže být žalobci vrácen. K vrácení předmětu plnění může dojít pouze, byl-li návrh na přijetí do úschovy byl zamítnut, například proto, že předmět plnění nebyl vhodný k úschově nebo že složitel nezaplatil zálohu na náklady, účinky splnění se ruší a závazek trvá nadále (komentář Švestka a kol. k § 1953). Soud má za podstatné i to, že předmětem úschovy byly peníze nikoli věc movitá, u které přichází v úvahu nabytí vlastnického práva až převzetím věci. V nyní souzené věci však nešlo o předání věci ale o zaplacení dluhu, kterým závazek bez dalšího zanikl. Obdobně má literatura za to, že ani v případě, že předmětem úschovy je movitá věc, a příjemce prohlásí, že předmět úschovy nepřijímá, vydá soud předmět úschovy na žádost složitele složiteli (§ 298 odst. 3 písm. b) z.ř.s.). Věřitel by pak neměl mít možnost věc po dlužníkovi požadovat vydat, vindikovat. Účelem soudní úschovy je totiž umožnit dlužníkovi zprostit se svého dluhu, nikoli chránit věřitele, který odmítl plnění převzít nebo je neznámý apod. Pokud věřitel odmítne převzít plnění i z úschovy, není důvod, proč konstruovat jeho oprávnění domáhat se vydání tohoto předmětu (komentář Švestka a kol. k § 1953).

37. Vzhledem k tomu, že v tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy se o předmět úschovy nikdo nepřihlásil, rozhodl soud usnesením ze dne 16.9.2021, č.j. 100 Sd 18/2015-59 (č.l. 13) o tom, že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do jednoho roku ode dne vyhlášení tohoto rozhodnutí, tj. v tzv. kaduční lhůtě (§ 301 odst. 1 z.ř.s.). Na základě tohoto upozornění soudu se o vydání žalované splátky v jednoleté lhůtě, která uplynula dne 16.9.2022, přihlásili všichni účastníci. K vydání úschovy složiteli, žalobci však nedošlo, neboť ostatní účastníci řízení (§ 292 z.ř.s.) – příjemci, žalované – s vydáním předmětu úschovy žalobci nesouhlasili (§ 298 odst. 3 písm. a) z.ř.s.).

38. Složitel tedy pro odepření souhlasu příjemců podal žalobu o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy (§ 299 odst. 1 z.ř.s.), a to řádně ještě před uplynutím kaduční lhůty dne 14.4.2022. Pouze pro úplnost soud uvádí, že k tomu, aby předmět úschovy nebyl vydán, postačuje již samotné podání žalobu o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy (Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 1156 s. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4677/2010 a sp. zn. 21 Cdo 1196/2011).

39. Soud tedy nyní posuzuje, zda rozhodne, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli. Otázka neuděleného souhlasu se tak přesunula z nesporného řízení o úschovách do řízení sporného, ve kterém se již soud bude zabývat existencí tvrzených nároků účastníků řízení vztahujících se k předmětu úschovy, a tudíž důvodností odepření souhlasu s jeho vydáním. Podaří-li se žalujícímu žadateli prokázat, že je nositelem hmotněprávního nároku, v souladu s nímž mu předmět úschovy po právu náleží, rozhodne soud o podané žalobě tak, že jí vyhoví a nahradí (neexistující) souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy žadateli svým rozhodnutím (Jirsa, J. aj. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2019, k § 299). Vzhledem k tomu, že závazek dlužníka, žalobce poskytnout věřiteli žalovanou splátku složením do soudní úschovy zanikl, není žadatel o vydání, žalobce nositelem žádné hmotněprávního nároku a předmět úschovy mu tedy nemůže být vydán, souhlas příjemců s takovýmto vydání tak nemůže být soudem nahrazen. Vzhledem k tomu, že není dán již samotný hmotněprávní nárok žalobce na vydání předmětu úschovy, nezabýval se soud tím, zda příjemci odmítli souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci důvodně, tzn. zda a který příjemce je věřitelem žalované pohledávky, tj. zda došlo k postoupení žalované pohledávky z žalované 1. na žalovanou 2. Soud odkazuje také na výše uvedený účel řízení o soudní úschově, které má umožnit dlužníkovi zprostit se svého dluhu nikoli chránit věřitele. Řízení o soudní úschově tak má sloužit ke splnění dluhu (a umožnit tak dlužníkovi vyhnout se např. následkům prodlení se splněním dluhu), nikoli k ochraně, ať už složitele či příjemců, před připadnutím předmětu úschovy státu. Soud proto žalobu výrokem I. zamítl.

40. Pro úplnost soud uvádí, že skutečnost, že o žádostech žalovaných o vydání předmětu úschovy dosud nebylo rozhodnuto, není pro posouzení věci zásadně podstatná. Je však zřejmé, že pokud by dluh, splněný žalobcem, měl být někomu vydáván, mělo by se přednostně jednat o osobu věřitele.

41. Pro úplnost soud uvádí, že do úschovy byly plněny splátky v období ledna 2014 až leden 2016 hrazeny do soudní úschovy, následné splátky již dlužník složil do soudní úschovy jednorázově dne 2.2.2016. Celý úvěrový dluh žalobce tak již byl splněn.

42. Procesně plně úspěšné žalované 1. přiznal soud výrokem II. (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 25.8.2022, účast u jednání dne 8.11.2022) ve výši 14 580 Kč (sazba odměny za jeden úkon činí 4 860 Kč, § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby ve výši 900 Kč (režijní paušál za jeden úkon činí 300 Kč, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), paušální náhrada za promeškaný čas, strávený cestou k jednání (cesta autem Praha Brno a zpět, 9 půlhodin) ve výši 900 Kč (režijní paušál za započatou půlhodinu činí 100 Kč, § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhrada za cestovné ve výši 3 150 Kč (cesta autem Praha Brno a zpět, 420 km, průměrná spotřeba 6,4 l /100 km, cena nafty 44,50 Kč, sazba základní náhrady 4,7) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4 101,30 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 23 631,30 Kč, uložil soud zaplatit žalobci, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce žalované 1. (§ 149 odst. 1 o.s.ř).

43. Procesně plně úspěšné žalované 2. přiznal soud výrokem III. (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří odměna za zastupování za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 29.8.2022, účast u jednání dne 8.11.2022) ve výši 14 580 Kč (sazba odměny za jeden úkon činí 4 860 Kč, § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby ve výši 900 Kč (režijní paušál za jeden úkon činí 300 Kč, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), paušální náhrada za promeškaný čas, strávený cestou k jednání (cesta autem Praha Brno a zpět, 8 půlhodin) ve výši 800 Kč (režijní paušál za započatou půlhodinu činí 100 Kč, § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhrada za cestovné ve výši 2 864,19 Kč (cesta autem Praha Brno a zpět, 420 km, průměrná spotřeba 4,5 l /100 km, cena nafty 44,50 Kč, sazba základní náhrady 4,7) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4 020,29 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 23 164,47 Kč, uložil soud zaplatit žalobci, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce žalované 2. (§ 149 odst. 1 o.s.ř).

44. Soud se k návrhu žalobce zabýval také tím, zda by důsledná aplikace zásady úspěchu ve věci a tedy přiznání práva na náhradu nákladů žalovaným nevedla k nepřiměřeným tvrdostem, zda nejsou ve věci dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (§ 150 o.s.ř.). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Žalobce žádné nedostatky ve svých majetkových poměrech netvrdil, soud je vzhledem k tomu, že žalobce disponuje řadou nemovitostí, ani nepředpokládal. Dále se zohledňuje postoj účastníků v průběhu řízení příp. morální důvody, kdy jde např. o spory mezi příbuznými, v nichž bude uplatněný nárok po právu, avšak z hlediska mravnosti a vyšších principů by bylo přiznání náhrady nákladů příliš tvrdé (Jirsa J. a kolektiv. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. Vydání třetí, aktualizované a doplněné. Praha Wolters Kluwer ČR, a.s., 2019, k § 150). Pokud se týká postoje žalobce v řízení, tak tento i poté, co mu soud v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí předestřel své právní závěry a odkázal na rozhodnou literaturu a judikaturu, nadále na podané žalobě trval. Ohledně morálních důvodů pak soud uvádí, že žalobce v rámci řízení o úschově plnil na svůj nesporný úvěrový dluh, na čemž není nic nemorálního. Otázka toho, zda i žalované v rámci sporného postoupení pohledávky za žalobcem postupovaly nejen v souladu se zákonem ale také mravně, byla pro rozhodnutí věci bez významu. Soud tak důvody hodné zvláštního zřetele neshledal, své moderační právo nevyužil a oběma žalovaným přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení.