10 C 51/2021

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované adresa pro doručování: adresa žalované o 44.486,84 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zčásti zastavuje co do nároku žalobce na zaplacení úroku ve výši 75,91 % ročně z částky 34.677,47 Kč od 31. 7. 2020 do 23. 9. 2020.

II. Žaloba se zčásti zamítá co do nároku žalobce na zaplacení částky 29.593,84 Kč s úrokem ve výši 20 % ročně z částky 34.677,47 Kč od 31. 7. 2020 do 23. 9. 2020, úrokem ve výši 10 % ročně z částky 34.677,47 Kč od 24. 9. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 31. 7. 2020 dosáhne částky 165.254 Kč, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39.435 Kč od 1. 11. 2020 do 10. 2. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35.935 Kč od 11. 2. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14.893 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 14. 6. 2021, která byla soudu doručena dne 15. 6. 2021, se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 47.986,84 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaná podepsala dne 5. 9. 2019.

2. Žalobce tvrdil, že mezi ním a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byla žalované poskytnuta na účet uvedený ve smlouvě částka 35.000 Kč dne 9. 9. 2019 a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit spolu s úroky ve výši efektivní úrokové sazby 151,61 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po částce 2.869 Kč počínaje měsícem říjen 2019. Žalovaná následně z důvodu pracovní neschopnosti požádala o odklad splátek, po dobu od 25. 2. 2020 do 24. 5. 2020 tedy neběžel úrok za poskytnutí úvěru. Žalobce tvrdil, že žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, proto má právo na zaplacení celkové dlužné částky. Žalobce rovněž v žalobě tvrdil, že posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to zhodnocením informací od žalovaného, posouzením databází, i z jiných zdrojů (doklady o příjmech aj.).

3. Žalobce rovněž uvedl, že žalovaná na předmětnou pohledávku uhradila dne 29. 11 2019 částku 2.869 Kč, dne 16. 12. 2019 částku 3.000 Kč, dne 3. 2. 2020 částku 5.378 Kč, dne 21. 8. 2020 částku 3.000 Kč, dne 23. 9. 2020 částku 2.000 Kč a dne 10. 2. 2022 částku 3.500 Kč.

4. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila. Soud pokračoval v řízení v souladu s § 101 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Žalobce ani jeho zástupce se k jednání nařízenému na den 15. 11. 2022 a na den 9. 5. 2023 nedostavili, svou neúčast na jednání omluvili, souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. K jednání dne 15. 11. 2022 se dostavila žalovaná, která uvedla, že půjčku od žalobce potřebovala k úhradě nájemného, již předtím měla půjčku u jiné společnosti, celkově z různých smluv čerpala částku asi 200.000 Kč. Žalobci uhradila asi před sedmi měsíci další splátku ve výši 3.000 Kč.

6. K jednání nařízenému na den 9. 5. 2023 se nedostavil žádný z účastníků, přičemž svou neúčast omluvili, souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Soud tedy jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

7. Žalovaná při svém účastnickém výslechu dne 15. 11. 2022 uvedla, že v době čerpání úvěru byla vdaná, měla vyživovací povinnost k dceři, na kterou její otec přispíval výživným ve výši 500 Kč měsíčně. S manželem nemají společné děti, manžel má ve výhradní péči dvě nezletilé děti, které s nimi bydlí ve společné domácnosti. Dále má stanoveno výživné na nejstarší dceru z předchozího vztahu, na výživné byla asi před čtyřmi lety nařízena exekuce, kterou manžel splatil asi před dvěma měsíci. V době čerpání úvěru byla zaměstnána jako servírka s příjmem cca 13.000 Kč, od jara 2020 byla evidována jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce. Nyní je zaměstnána s příjmem asi 14.000 Kč. V době čerpání úvěru hradili společně s manželem na bydlení v nájemním bytě částku 10.000 Kč měsíčně včetně energií. V době čerpání úvěru u žalobce měla další půjčku ve výši asi 15.000 Kč. Její manžel má ještě další půjčky z předchozího manželství, ale o nich neměla povědomí.

8. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 11. 2022, č. j. 10 C 51/2022-94, které nabylo právní moci dnem 13. 1. 2023 bylo řízení částečně zastaveno a nebyl schválen smír navržený účastníky.

9. Podáním ze dne 27. 12. 2022 vzal žalobce žalobu zčásti zpět co do úroku ve výši 75,91 % ročně z částky 34.677,47 Kč od 31. 7. 2020 do 23. 9. 2020, soud proto postupoval v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. a řízení v této části ve výroku I. zčásti zastavil.

10. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

11. Ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 9. 2019 a z oznámení o schválení úvěru má soud za prokázané, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 35.000 Kč, žalovaná měla na úvěr celkově uhradit částku 137.712 Kč, a to ve 48 měsíčních splátkách po částce 2.869 Kč, zápůjční úroková sazba byla dohodnuta jako pevná ve výši 151,61 % ročně, RPSN bylo ve výši 142,22 %, resp. 151,61 %.

12. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná první splátku uhradila dne 29. 11. 2019, celkem na úvěr uhradila částku 16.607 Kč, poslední splátka byla uhrazena 23. 9. 2020.

13. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel z jejího čistého měsíčního příjmu ve výši 12.533 Kč a výdaji ve výši 3.410 Kč (životní minimum), výdaji na jedno dítě ve výši 2.000 Kč, výdajů na bydlení ve výši 1.800 Kč a ostatních výdajích ve výši 100 Kč. Žádné další příjmy ani výdaje nebyly uvedeny, bylo pouze uvedeno, že žalovaná je vdaná a bydlí v družstevním bytě. Žalobce dále předložil kopii pracovní smlouvy žalované včetně dodatku.

14. Z výplatní pásky bylo zjištěno, že žalovaná měla v červenci a srpnu 2019 čistý měsíční příjem cca 12.550 Kč.

15. Z dokladu o vyplacení má soud za prokázané, že žalobce poukázal žalované na její účet č. [bankovní účet] dne 9. 9. 2019 částku 35.000 Kč.

16. Z výpisu z nebankovního registru bylo zjištěno, že smlouva žalované byla dle CBS skóre hodnocena jako špatná s negativním příznakem.

17. Oznámením ze dne 24. 3. 2020 byla žalované schválena její žádost o odklad 3 splátek z důvodu dlouhodobé nemoci. Zároveň jí byl zaslán upravený splátkový kalendář.

18. Žalovaná byla dopisem ze dne 25. 11. 2019, 27. 1. 2020, 25. 6. 2020 a 27. 7. 2020 upozorněna na možnost zesplatnění úvěru, dopisem žalobce ze dne 29. 7. 2020 došlo k zesplatnění poskytnutého úvěru z důvodu prodlení žalované ve splátkách.

19. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 5. 2021 spolu s poštovním podacím archem má soud za prokázané zaslání předžalobní výzvy žalované.

20. Z ostatních listin nevyplynulo již nic významného pro posouzení věci.

21. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

26. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

27. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

28. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

30. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

31. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

32. V projednávané věci se tedy soud nejprve zabýval okolnostmi uzavírání předmětné smlouvy o úvěru, zejména zda žalobce splnil své zákonné povinnosti a řádně prověřil a přezkoumal úvěruschopnost žalované a dospěl k závěru, že nikoli. Bylo zjištěno a mezi účastníky ani není sporu o tom, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne 5. 9. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce převedl na účet žalované částku 35.000 Kč a žalovaná v této výši úvěr čerpala. Soud posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele, ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a listin předložených žalobcem, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost řádně, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce zcela rezignoval na řádné vyplnění a zhodnocení majetkové situace žalované, z předložených listin není zřejmé, jak žalobce hodnotil její osobní poměry, z jakých skutečností vycházel při posuzování výdajů na bydlení žalované a její rodiny, atd. Ve formuláři je uveden příjem žalované ve výši 12.533 Kč, výdaje ve výši normativní částky životního minima 3.410 Kč, výdaje na jedno dítě ve výši 2.000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 1.800 Kč a ostatní výdaje ve výši 100 Kč. Dále bylo uvedeno, že žalovaná je vdaná a bydlí v družstevním bytě. Žádné další významné skutečnosti pro posouzení žalované (vyjma informací z registrů nebyly žalobcem předloženy a nejsou ani ze strany žalobce tvrzeny). Soud má tedy za to, že žalobce porušil svou zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. Soud má však za to, že žalobce v tomto směru postupoval velmi ledabyle za situace, kdy z hodnocení klienta sice vyplývá, že žalovaná bydlela v družstevním bytě, ale není nikde uvedeno, natož zkoumáno, zda žalovanou tvrzené náklady na bydlení sestávají ze záloh na nájemné, či zda se jedná o zálohy na energie, přičemž žalovaná ve formuláři tvrdila, že na bydlení vynakládá toliko částku 1.800 Kč (což je dle nalézacího soudu částka, která ani nemůže odpovídat zálohám na energie), avšak při jednání uvedla, že náklady na bydlení byly v dané době 10.000 Kč (pozn. soudu: s ohledem na znalost místního prostředí má soud za to, že na bydlení rodina žalované vynaložila spíše částku 10.000 Kč), nebyly nijak zkoumány a zohledněny případně další půjčky žalované či jejího manžela, nikde v hodnocení nebyl zaznamenán celkový počet osob žijících v rodině a vyživovaných dětí. Žádné další výdaje vyjma normativní částky na živobytí, částky 2.000 Kč na jedno dítě a dalších výdajů ve výši 100 Kč žalobce nezohlednil.

33. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

34. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

35. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

36. Soud tedy s ohledem na citovaný text zákona a uvedenou judikaturu uzavírá, že z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, kdy žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z tohoto důvodu ani neschválil smír navrhovaný účastníky řízení (toto usnesení je pravomocné). Vzhledem k výše uvedenému se soud již nezabýval zkoumáním a posuzováním sjednané výše úrokové sazby a sjednané smluvní pokuty, neboť by to na rozhodnutí nemělo žádný vliv.

37. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalovanému úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

38. Žalobce sám uvedl, že žalovaná na předmětnou úvěrovou smlouvu uhradila částku v celkové výši 20.107 Kč. Žalované byla poskytnuta částka 35.000 Kč, soud tedy žalobci přiznal právo na zaplacení částky 14.893 Kč, tj. ve výši bezdůvodného obohacení. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta.

39. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., s ohledem na charakter jednotlivých nároků nelze konkrétně určit poměr úspěchu a neúspěchu ve věci, nadto žalované žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.