11 C 118/2026

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Šestákovou ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta. sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 46 411,89 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 43.000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 3.411,89 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5.851,77 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7.853,28 Kč, 12,75 % úroku z prodlení ročně z částky ve výši 46.411,89 Kč od 22.10.2022 do zaplacení, s 12,75 % úroku ročně z částky ve výši 46.411,89 Kč od 22.10.2022 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2.499,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce Anonymizováno, tituly za jménem 1. Žalobou podanou k soudu dne 23. 3. 2026 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit mu částku ve výši 46 411,89 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. K odůvodnění žaloby uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba (dále jen „právní předchůdce“) a žalovaným došlo dne 30. 1. 2023 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Právní předchůdce jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Uvedené údaje byly zaznamenány do zákaznické karty a ověřeny na základě dokladů v této uvedených. Žalovaný následně ve smlouvě prohlásil, že poskytl právnímu předchůdci úplné a pravdivé informace, a že si je vědom, že právní předchůdce zkoumal majetkové poměry žalovaného. Na základě uzavřené smlouvy právní předchůdce poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 49 000 Kč. Žalovaný se zavázal právnímu předchůdci uhradit poskytnutou částku a částku 46 765 Kč, skládající se z kapitalizovaných úroků a poplatků, a to ve formě 21 měsíčních splátek po 4 561 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, přičemž poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne 9. 11. 2023. Právní předchůdce dlužnou částku vyčíslil ke dni 8. 4. 2024 na jistinu ve výši 46 411,89 Kč a poplatek ve výši 42 438,49 Kč. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil právnímu předchůdci částku 6 000 Kč, po postoupení pohledávky nebylo žalovaným ničeho uhrazeno. Pohledávky za žalovaným byla právním předchůdcem postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025. Dlužná částka nebyla žalovaným uhrazena ani přes zaslanou předžalobní upomínku.

2. Na ústním jednání, které bylo nařízeno na den 18. 6. 2026 soud provedl dokazování listinnými důkazy, které měl k dispozici. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil. Žalobce se k jednání řádně dostavil. Soud proto jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného, když z důkazů, které měl k dispozici zjistil následující skutkový stav.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota soud zjistil, že mezi právním předchůdcem a žalovaným byla dne 30. 1. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 49 000 Kč, přičemž v částce 17 009 Kč byl poskytnutý úvěr použit na refinancování zůstatku dalšího úvěru žalovaného u právního předchůdce, žalovanému tak byl v hotovosti vyplacen úvěr v částce 31 991 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr právnímu předchůdci vrátit společně s poplatkem v celkové výši 46 765 Kč, z toho 36 518 Kč za úrok, v částce 1 500 Kč za poplatek za zpracování úvěru a v částce 8 747 Kč za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit právnímu předchůdci ve formě měsíčních splátek po 4 561 Kč.

4. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný žádal o poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč, přičemž uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, účel úvěru je refinancování, má 1 vyživovanou osobu, není majitelem auta a je nezaměstnaný. Ohledně příjmu žalovaný uvedl, že má příjem ve výši 16 420 Kč, další příjmy domácnosti dosahují částky 12 500 Kč. Ve věci výdajů žalovaný uvedl odhadovanou částku 4 800 Kč, v zákaznické kartě nebylo specifikováno, na základě čeho byly příjmy a výdaje žalovaného ověřeny.

5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný uhradil na smlouvu o úvěru částku v celkové výši 6 000 Kč.

6. Další listinné důkazy se týkaly aktivní legitimace žalobce. Jednalo se o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 uzavřenou mezi právním předchůdcem jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem, která soudu byla předložena spolu se seznamem postoupených pohledávek, ze kterého bylo ověřeno, že i pohledávka za žalovaným byla na žalobce postoupena. Soudu bylo předloženo i oznámení o postoupení pohledávek, které sepsal právní předchůdce žalobce dne 21. 10. 2025 a zároveň výzvu k úhradě před podáním žaloby z téhož dne.

7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož paragrafu, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelskému úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situaci spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

8. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatnou. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Dle § 580 o.z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Dle ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Bylo prokázáno, že žalobce, respektive právní předchůdce, měl vůli s dlužníkem, co by spotřebitelem, uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 téhož zákona zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda věřitel před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, porovnal příjmy a výdaje žalovaného. Soud vycházel z konstantní judikatury v obdobných věcech, například rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 217/2018, v němž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, atd. V neposlední řadě chrání pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využít veřejně dostupných informací, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., o průměrných výdajích obyvatelstvu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Soud tedy v posuzované věci zkoumal (srovnání nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právnímu subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčuje svoje peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení většího zisku, realizací mnohdy násobeného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru – dlužník, ať už z nevědomosti, či z bezvýchodnosti aktuální životní situace, nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti, přistoupil.

13. V řízení bylo žalobcem tvrzeno, že před uzavřením úvěrové smlouvy prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, kdy volné zdroje žalovaného byly žalobcem nejspíše vyhodnoceny jako dostatečné pro splácení jemu poskytnutého úvěru. Soudu nebyl předložen jediný důkaz ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného předtím, než uzavřel výše označenou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Soud dal žalobci poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. u ústního jednání, v rámci kterého žalobce vyzval k předložení důkazů, k jeho tvrzení, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce byla skutečně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Žalobce a jeho právní zástupce následně soudu sdělili, že žádné další důkazy k ověřování úvěruschopnosti žalovaného, nemají od právního předchůdce k dispozici. Žalobce nežádal o poskytnutí lhůty k jejich doplnění. Soud tak neměl důvod jednání odročovat, přičemž žalobce nenavrhoval doplnění dokazování.

14. V průběhu dokazování bylo prokázáno, že žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 49 000 Kč, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy žalovaný svým podpisem smlouvy stvrdil, že mu byly poskytnuty v hotovosti předmětné finanční prostředky. Bylo prokázáno, že žalovaný následně žalobci, respektive právnímu předchůdci, vrátil poskytnutou částku pouze co do částky 6 000 Kč. Soud proto zavázal žalovaného k úhradě nevrácené zápůjčky co do částky 43 000 Kč, kterou prokazatelně čerpal a nebyla žalovaným vrácena. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, žalobu zamítl i pokud se jedná o zákonný úrok z prodlení z dlužné částky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021, publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pd č. R 11/2026 civ.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodňuje soud ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy ve věci byl úspěšnějším účastníkem žalobce, který měl ve věci převažující úspěch, a má tak právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Náhrady nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku v celkové výši 2 321 Kč. Náklady právního zastoupení se skládají ze 3 úkonů právní služby á 700 Kč dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění a spočívají v převzetí a přípravě právního zastoupení, předžalobní výzvě a podané žalobě, dále z jednoho úkonu právní služby á 2 980 Kč, spočívající v účasti na jednání soudu dne 18. 6. 2026 dle § 7 bod 5 ve spojení s § 14b odst. 4 výše uvedené vyhlášky. Náklady právního zastoupení jsou dále navýšeny o 3 režijní paušály á 100 Kč dle § 14b odst. 6, písm. a) a o 1 režijní paušál á 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) ve spojení s § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21 % DPH ve výši 1 224, 30 Kč, neboť právní zástupce žalobce osvědčil, že je jejím plátcem (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Míře úspěchu žalobce odpovídá částka ve výši 2 499,50 Kč, tj. 26,66 %, která byla žalobci přiznána výrokem III.

16. Splatnost pohledávky je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov Nesplní-li povinná strana dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.