11 C 247/2020

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr Lenkou Šestákovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 45 679 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 45 679 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 36 149 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou k soudu dne 22. 4. 2020 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 45 679 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdil, že na základě Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] byla žalovanému vyplacena dne 9. 1. 2018 zápůjčka ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit žalobci v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou částku 92 403 Kč, když tato částka v sobě zahrnovala zápůjčku ve výši 30 000 Kč a náklady zápůjčky, to je obchodní úrok ve výši 40 803 Kč, administrativní poplatek ve výši 21 600 Kč, a to ve 47 měsíčních splátkách ve výši 1 926 Kč a závěrečné splátce ve výši 1 881 Kč. Splatnost prvé splátky byla dohodnuta dnem 18. 2. 2018. Žalobce tvrdil, že žalovaný uhradil na jistině do zesplatnění částku 4 850 Kč, na obchodních úrocích částku 20 242 Kč a na poplatcích uhradil částku 7 650 Kč. Ke dni zesplatnění dosud neuhrazená jistina zápůjčky činí 25 150 Kč. Na administrativních poplatcích eviduje žalobce pohledávku ve výši 3 150 Kč a na obchodních úrocích eviduje pohledávku ve výši 7 099 Kč. Žalobce v důsledku prodlení žalovaného rovněž požaduje úhradu zákonného úroku z prodlení za dobu do zesplatnění v celkové výši 460,33 Kč a od zesplatnění do 21. 4. 2020 částku ve výši 857,92 Kč. Dále žalobce požaduje, dle článku 13.3 obchodních podmínek ve spojení s ustanovením článku 9 smlouvy o zápůjčce, smluvní pokutu pro případ prodlení se splacením jakékoliv splátky nebo její části, a to ve výši dle Sazebníku. Požaduje tedy po žalovaném uhradit za dobu do zesplatnění smlouvy o zápůjčce smluvní pokutu ve výši 4 633 Kč a za dobu od zesplatnění smlouvy o zápůjčce do dne 21. 4. 2020 smluvní pokutu ve výši 3 578,75 Kč. Rovněž požaduje úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč. Dále žalobce požadoval úrok z prodlení z aktuální výše neuhrazených částí zápůjčky, tedy z částky 36 149 Kč, a to za dobu od 22. 4. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. Veškeré písemnosti byly žalovanému zasílány na evidovanou adresu trvalého pobytu v Centrální evidenci obyvatel.

3. Ke splnění povinnosti věřitele stanovené § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., žalobce tvrdil, že provádí prostřednictvím scoringového systému finanční analýzu příjmů a výdajů klientů, a to především z údajů získaných z výpisů z účtu předloženého žadatelem o úvěr, které jsou podrobné a obsahují, jak běžné měsíční výdaje žalovaného, tak pravidelné platby závazků. Do vyhodnocení výdajů plynoucích z výpisů z účtu dle prokázaných měsíčních výdajů se promítá rovněž řada faktorů statistických a pravděpodobnostních, které přidávají klientovi bonitu. Věřitel obvykle nedisponuje plošnými nástroji pro kontrolu tvrzení klientů ohledně jejich výdajů, například na bydlení, a nejsou-li uvedeny na výpisu z účtu. Z podkladů a informací, které předal žalovaný žalobci, vyhodnotil příjmy žalovaného ve výši cca 18 000 Kč, které byly prokázány předloženým výplatním lístkem a výpisem z jeho účtu. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného žalobce pro výpočet bonity vyhodnotil, soudu předložil výpisy z účtu žalovaného za období od října do prosince 2017, jeho výplatní pásku za listopad 2017, formulář příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr. Dále žalobce předložil informace Ministerstva vnitra ČR vztahující se k platným a neplatným dokladům, lustraci insolvenčního rejstříku a lustraci v registru exekucí.

4. Dle žalobce žalovaný disponoval při zohlednění výše splátky dostačujícím finančním obnosem k pokrytí nutných a běžných výdajů. Žalobce jako nebankovní poskytovatel nadto nemá přístup do bankovních evidencí, ze kterých lze, na základě informací zde uvedených, posoudit bonitu klientů lépe, je odkázán na pravdivost a úplnost poskytnutých informací klienta. Má za to, že postupoval ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a uzavřenou smlouvu má za platnou.

5. Na ústních jednáních, která byla ve věci nařízena, soud věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, kterému byly předvolání doručeny v souladu s ustanovením § 49 odst. 4 o. s. ř.

6. Soud provedl na ústních jednání dokazování listinnými důkazy, které měl k dispozici a ze kterých byl zjištěn následující skutkový stav.

7. Ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] ve spojení s obchodními podmínkami žalobce, splátkovým kalendářem a Sazebníkem žalobce, soud vzal za prokázané, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, která měla být sjednána jako smlouva o spotřebitelském úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb. a dle zákona č. 89/2012 Sb., tedy občanského zákoníku, a to dle § 2390, dne 4. 1. 2018. Žalobce poskytl žalovanému částku 30 000 Kč z účtu žalobce vedeného společností [právnická osoba] [bankovní účet] na účet specifikovaný ve smlouvě, a to č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnutou částku 30 000 Kč a zaplatit žalobci celkové náklady zápůjčky ve výši 62 403 Kč, celkem se zavázal uhradit částku 92 403 Kč ve 48 měsíčních splátkách, přičemž prvních 47 měsíčních splátek činilo výši á 1 926 Kč a poslední 48 splátka dosáhla výše 1 881 Kč. Každá splátka byla splatnou k 18. dni kalendářního měsíce, přičemž první splátka měla být uhrazena dne 18. 2. 2018. Žalovaný prohlásil, že byl seznámen s úrokovou sazbou zápůjčky ve výši 51%, co by pevnou roční úrokovou sazbou a výší RPSN 102% Smlouva prokazuje rovněž tvrzení žalobce o sjednání smluvních pokut pro případ prodlení žalovaného, jakož i oprávnění žalobce prohlásit doposud neuhrazenou jistinu zápůjčky za splatnou, a to včetně příslušenství, pokud žalovaný nesplní povinnost vyplývající ze smlouvy. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, a žalobkyně vyčíslila dluh žalovaného představující nedoplatek na jistině ve výši 25 150 Kč, na obchodním úroku 7 099 Kč a administrativním poplatku ve výši 3 150 Kč. Dále vyčíslila smluvní pokutu, kapitalizovala úroky z prodlení a vyčíslila náklady spojené s upomínáním, tak jak bylo konstatováno výše v odůvodnění tohoto rozsudku.

8. Z výpisu z účtu žalobce vedeného u [anonymizována dvě slova] bylo zjištěno, že částka 30 000 Kč byla žalovanému zaslána na jeho účet dne 9. 1. 2018.

9. Z výzvy k úhradě dlužných splátek ze dne 28. 11. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobcem vyzýván k úhradě dlužné částky a zároveň žalovaný byl žalobcem upozorněn na možnost zesplatnění celé zbylé částky, pokud dluh neuhradí nejpozději ke dni 12. 1. 2020. Dalším listinným důkazem bylo oznámení o zesplatnění zápůjčky ze dne 12. 1. 2020. Konstatovalo trvající prodlení žalovaného s úhradou splátek, opakované porušení smluvních podmínek a oprávnění vyplývající ze smlouvy k zesplatnění zbývající neuhrazené částky z celkové výše zápůjčky. Celkem žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 42 202,85 Kč, která se skládala z dlužné jistiny ve výši 25 150 Kč, dlužných úrokových částí splátek ve výši 7 099 Kč, dlužného administrativního poplatku ve výši 3 150 Kč, zákonného úroku do zesplatnění 420,85 Kč a dlužné smluvní pokuty do zesplatnění ve výši 6 383 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě této částky nejpozději do 3. 2. 2020.

10. Předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce ze dne 11. 2. 2020 byl žalovaný vyzýván k úhradě částky v aktuální výši 43 156,85 Kč, a to nejpozději do 3. 3. 2020 a byl upozorněn na možnost soudního vymáhání této částky.

11. Z výplatního lístku žalovaného soud zjistil, že čistá měsíční mzda žalovaného za listopad 2017 činila 19 130 Kč.

12. Z výpisu z běžného účtu žalovaného vedeného u společnosti [právnická osoba] bylo zjištěno, že se jedná o období říjen až prosinec 2017. Z výpisu z tohoto účtů za říjen 2017 bylo zjištěno, že žalovaný platí nájem ve výši 6 740 Kč a splácí další závazky ([anonymizována dvě slova] [příjmení] [právnická osoba], [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]) a splátku úvěru na účet [bankovní účet] ve výši 5 883,97 Kč. Zůstatek na běžném účtu žalovaného k datu 13. 10. 2017 činil - 3 676,59 Kč, k datu 15. 11. 2017 - 6 499,92 Kč a k datu 15. 12. 2017 zůstatek na účtu žalovaného dosáhl výše + 2 098,21 Kč.

13. Z předloženého formuláře příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr plyne, že příjmy žalovaného činí měsíčně 18 000 Kč, nájemné měsíčně dosahuje 2 000 Kč a pravidelné výdaje, které tvoří splátky spotřebitelských úvěrů, dosahují u žalovaného měsíčně zhruba 4 000 Kč. Žalovaný bydlí v nájmu, s tím, že počet výdělečně činných členů domácnosti dosahuje počtu tří.

14. Z listin předložených žalobcem soud učinil tento závěr o skutkovém stavu.

15. Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o zápůjčce, která měla být sjednána jako smlouva o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce měl žalobce k dispozici účet žalovaného s historií transakcí za říjen až prosinec 2017, z něhož vyplýval zůstatek na účtu v každém z těchto měsíců v minimální výši, dokonce se jednalo i o minusové částky a výdaje přesahující několikanásobně údaje uvedené ve formuláři, tak jak bylo konstatováno výše. Například z výpisu z účtu bylo zjištěno, že nájem u žalovaného nečiní 2 000 Kč, jak bylo uvedeno ve formuláři příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr, ale přes 6 000 Kč a že dále splácí jiné úvěry, přičemž například splátka dne [datum] na účet [bankovní účet] činila 5 883,97 Kč. Kromě toho splácel žalovaný další půjčky, například [právnická osoba] [právnická osoba], či [právnická osoba] [anonymizována tři slova]. Z formuláře vyplynuly splátky dalších úvěrů ve výši 4 000 Kč a vyplynulo, jaké další náklady a výdaje, kromě nákladů na bydlení, žalovaný má. Žalovanému byla žalobcem dne 9. 1. 2018 poskytnuta částka 30 000 Kč na účet žalovaného, kterou se zavázal žalovaný vrátit žalobkyni spolu s celkovými náklady zápůjčky obchodním úrokem a administrativním poplatkem ve výši 62 403 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal vrátit žalobkyni 92 403 Kč ve 48 měsíčních splátkách, ve 47 splátkách ve výši 1 926 Kč a poslední splátce ve výši 1 881 Kč. Žalobce zápůjčku v důsledku prodlení žalovaného zesplatnil, neboť žalovaný nehradil tak, jak se smlouvou zavázal. Žalobce zápůjčku zesplatnil oznámením ze dne 12. 1. 2020 adresovaným žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě. Žalovanému rovněž byla právním zástupcem žalobce zaslána předžalobní upomínka v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř.

16. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení o jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru,„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“.

20. Dle § 580 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Bylo prokázáno, že žalobce měl vůli s žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 téhož zákona zabýval tím, zda tato smlouva byla platně uzavřena, tedy zda žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, porovnal příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 č. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním, sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péči při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

23. Soud tedy v posuzované věci zkoumal (Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

24. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí – Nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015 č. 1 AS 30/2015-39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EGS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřit i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 se předběžně k otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

25. V Nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, tento konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení většího zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru – dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i vlastní nezodpovědnosti i lhostejnosti přistoupil.

26. V řízení bylo žalobcem tvrzeno a prokázáno, že věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, a to řádně a dostatečně. Z předložených listin nicméně tato skutečnost nevyplývá. Z porovnání formuláře vyplněného na základě poskytnutých údajů a účtu žalovaného je zřejmé, že žalovaný splácel jiné úvěry, jeho minimální výdaje posoudil věřitel způsobem zcela jednoznačně formálním, vzhledem k nízkým zůstatkům na účtu žalovaného v průběhu tří měsíců, nezkoumal řádně ani výši pravidelných nákladů, například nákladů na bydlení, dopravu, nekonkretizoval další uvedené závazky. Již tyto údaje byly samy o sobě dle soudu způsobilé vyvolat pochybnosti žalobce o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, nebyl-li žalobce veden při poskytnutí úvěru jinými úmysly, které zmiňuje ve své judikatuře výše označené Ústavní soud. Žalobce ani po předložení výpisu z účtu žalovaného neshledal za nutné, aby informace ze strany žalovaného byly žalovaným dotvrzeny pomocí dalších údajů a dále prověřeny. S ohledem na výdaje žalovaného plynoucí z výpisů z jeho účtu, aniž by byly zjišťovány a ověřeny výdaje žalovaného (například na bydlení, pokrytí běžných výdajů, které se týkají domácnosti, stravy, dopravy a jiných nákladů úvěrovaného), není, dle soudu, zcela dostatečně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost klienta. Úvěr má být věřitelem poskytnut pouze v případě, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky při zohlednění pravidelných výdajů.

27. Smyslem povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti, nedostatečných zkušeností, jakož i z osobních morálních vlastností a životních sociálních poměrů žadatele – spotřebitele, které mohou zásadním způsobem ovlivnit jeho osobní a rodinnou situaci, narušit jeho sociální vztahy. I když uvádí spotřebitel, že nemá téměř žádné výdaje, či má výdaje minimální, nemohou být tyto částky samy o sobě považovány za přiměřené v důsledku možného existenčního strádání.

28. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatnou, a to v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 ve spojení s § 580 o. z. Pokud žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci, jako ochuzenému, vydat. V průběhu dokazování bylo zjištěno, že žalovaný na dlužné částce zaplatil více jak 30 000 Kč, což byla výše představující poskytnutý úvěr. Žalovaný zaplatil žalobci celkem částku ve výši 32 742 Kč. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšný žalovaný měl právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému prokazatelně v průběhu tohoto řízení žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.