11 C 261/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Šestákovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 518 580,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 484 037,52 Kč, spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky ve výši 194 047,52 Kč, od 1. 11. 2020 do zaplacení, s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky ve výši 164 266 Kč, od 1. 11. 2020 do zaplacení, s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky ve výši 125 724 Kč, od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 34 542,82 Kč, spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky ve výši 16 841,10 Kč, od 1. 11. 2020 do zaplacení, s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky ve výši 11 305,70 Kč, od 1.1 1. 2020 do zaplacení, s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky ve výši 6 396 Kč, od 1. 11. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 68 007,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou, podanou k soudu dne 16. 6. 2022, se právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit mu částku 518 580,32 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. K odůvodnění žaloby právní předchůdce žalobce uvedl, že žalovaný uzavřel s jeho právním předchůdcem, společností [právnická osoba], celkem tři smlouvy o úvěru, a to -) smlouvu o úvěru ze dne [datum] vedenou na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] (dále též„ první smlouva“, případně„ první úvěr“). Na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal platit úrok ve výši 16,99 %. -) smlouvu o úvěru ze dne [datum] vedenou na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] (dále též„ druhá smlouva“, případně„ druhý úvěr“). Na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 166 000 Kč a žalovaný se zavázal platit úrok ve výši 13,99 %. -) smlouvu o úvěru ze dne [datum] vedenou na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] (dále též„ třetí smlouva“, případně„ třetí úvěr“) Na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 127 000 Kč a žalovaný se zavázal platit úrok ve výši 11,99 %. Uzavření všech tří smluv o úvěru předcházelo posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to na základě dostatečných informací získaných z dostupných databází, z vlastních systémů i od žalovaného a s využitím veškerých zdrojů o majetkové situaci žalovaného. V případě všech tří smluv se žalovaný rovněž zavázal platit poplatky související s poskytnutím úvěru a jeho správou a splácet úvěr měsíčními splátkami. Smluvní strany se dále dohodly, že [právnická osoba], je oprávněna připisovat k jistině úroky i ceny za úkony, to vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Při prodlení s placením splátek u každého z úvěrů byla [právnická osoba], oprávněna požadovat okamžité splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení se splácením každého ze tří poskytnutých úvěrů, [právnická osoba], využila svého práva a rozhodla o zesplatnění úvěrů k datu 31. 10. 2020. Dlužnou jistinu v případě první smlouvy vyčíslila na částku 210 888,62 Kč, v případě druhé smlouvy na částku 175 571,70 Kč a v případě třetí smlouvy na částku 132 120 Kč. Po zesplatnění úvěrů žalovaný ani na jednu z dlužných pohledávek ničeho neuhradil. Uplatněné příslušenství u všech tří nároků pak představuje úrok z úvěru ve výši 8,25 % ročně ode dne následujícího po dni zesplatnění (1. 11. 2020) do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění (1. 11. 2020) do zaplacení. Všechny tři nároky byly společností [právnická osoba], postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek na právního předchůdce žalobce.

2. Podáním doručeným soudu dne 12. 12. 2022 žalobce doplnil žalobu. V podání uvedl, že úvěr poskytnutý žalovanému na základě první smlouvy se žalovaný zavázal splatit celkem 105 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 692 Kč (poslední splátka ve výši 3 256 Kč) vždy k 18. dni v měsíci, přičemž první splátka měla být splacena dne 18. 6. 2020 a poslední dne 19. 2. 2029. Dále uvedl, že úvěr poskytnutý žalovanému na základě druhé smlouvy se žalovaný zavázal splatit celkem 96 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 923 Kč (poslední splátka ve výši 2 125 Kč) vždy k 20. dni v měsíci, přičemž první splátka měla být splacena dne 20. 7. 2020 a poslední dne 20. 6. 2028. Úvěr poskytnutý na základě třetí smlouvy pak měl žalovaný splatit celkem 95 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 090 Kč (poslední splátka ve výši 585 Kč) vždy k 18. dni v měsíci, přičemž první splátka měla být splacena dne 20. 7. 2020 a poslední dne 18. 5. 2028. Podmínky splácení všech tří úvěrů byly upraveny v čl. 3 odst. 3.1 příslušné úvěrové smlouvy. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobce u všech tří úvěrů uvedl, že schopnost žalovaného splácet úvěr společnost [právnická osoba], ověřila vyhledáním žalovaného v databázi dlužníků, v insolvenčním rejstříku (se žalovaným nebylo nikdy vedeno insolvenční řízení) a prověřením platnosti občanského průkazu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky (občanský průkaz žalovaného [číslo] nebyl v databázi neplatných dokladů). V případě prvních dvou úvěrů [ulice] spořitelna schopnost žalovaného splácet úvěr ověřila také získáním informací přímo od žalovaného. Žalovaný dle žalobce uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba] na dobu neurčitou, není s ním vedeno jednání o ukončení pracovního poměru a má průměrný měsíční příjem ve výši 12 632 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, dále byly prověřovány pravidelné měsíční platby žalovaného – žalovaný nesplácel výživné, neměl žádné náklady na léky a nájem či jiné povinné výdaje. Žalovaný dále nesplácel úvěr u žádných jiných společností. U prvních dvou úvěrů společnost [právnická osoba], rovněž posuzovala výplatní lístky žalovaného za období únor 2020 až duben 2020, ze kterých plyne průměrný příjem žalovaného ve výši 12 632 Kč, a u všech tří úvěrů byly posuzovány pohyby na bankovním účtu žalovaného, kdy byly prověřovány příjmy žalovaného, přičemž bylo zřejmé, že žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba], od které mu chodí mzda a která při posuzování třetího úvěru činila 14 930 Kč. U všech tří úvěrů společnost [právnická osoba], stanovila životní výdaje žalovaného na základě aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a to v případě prvních dvou úvěrů na částku 5 758 Kč a v případě třetího úvěru na částku 5 896 Kč. Následně celkové náklady na úvěrové splátky (předchozí úvěry zjišťovala z registru CCB) odečetla od průměrného příjmu žalovaného (u prvních dvou úvěrů vycházela z 12 632 Kč, u třetí úvěru pak z částky 14 930 Kč) a výsledek porovnala s jí vypočtenými životními výdaji žalovaného. U všech tří úvěrů dospěla k závěru, že částka, která žalovanému zbude po uhrazení splátek všech úvěrů, dostačuje na úhradu jeho životních výdajů.

3. Žalobce dále v návaznosti na jednání u soudu dne 9. 3. 2023 doplnil žalobu podáním doručeným soudu dne 24. 3. 2023. Uvedl v něm, že k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného nemá další důkazy. Dále uvedl, že všechny tři úvěry žalovaný čerpal v plné výši a na prvním úvěru žalovaný celkem uhradil 5 952,48 Kč, na druhém úvěru celkem uhradil 1 734 Kč a na třetím úvěru pak celkem uhradil 1 276 Kč. V podání dále specifikoval dny a částky jednotlivých úhrad žalovaným.

4. Zdejší soud v dané věci vydal dne 22. 8. 2022, pod č. j. EPR 166555/2022-9, elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Soud proto dříve vydaný elektronický platební rozkaz dle § 173 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušil.

5. Usnesením ze dne 13. 12. 2022, č. j. 11 C 261/2022-103, zdejší soud rozhodl o procesním nástupnictví s tím, že namísto původní žalobkyně, společnosti [právnická osoba], bude v řízení pokračováno se žalobkyní, společností [právnická osoba]

6. Soud v dané věci nařídil ústní jednání. Na ústních jednáních, která byla ve věci nařízena, soud provedl dokazování listinnými důkazy, které měl k dispozici. Z těchto důkazů byl zjištěn následující skutkový stav.

7. Ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne [datum] mezi [právnická osoba], jako úvěrujícím, a žalovaným, jako úvěrovaným, bylo zjištěno, že [právnická osoba], se touto smlouvou zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 200 000 Kč na úvěrový účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být poskytnut nejpozději do 17. 6. 2020 na bankovní účet č. [bankovní účet]. Úvěr s úrokovou sazbou 16,99 % ročně měl být splacen pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 691 Kč (poslední splátka ve výši 3 256 Kč) vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce. První splátka měla být uhrazena 18. 6. 2020, poslední 19. 2. 2029, celkem měla být uhrazena částka 389 224 Kč. Úvěr měl být splacen 105 splátkami inkasem ze stejného účtu, na který byl poskytnut. K úvěru bylo dále sjednáno pojištění proti neschopnosti žalovaného úvěr splácet s měsíčním pojistným ve výši 369 Kč.

8. Ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne [datum] mezi [právnická osoba], jako úvěrujícím, a žalovaným, jako úvěrovaným, bylo zjištěno, že [právnická osoba], se touto smlouvou zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 166 000 Kč na úvěrový účet č. [bankovní účet]. Úvěr s úrokovou sazbou 13,99 % měl být poskytnut nejpozději do 17. 7. 2020 na bankovní účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 926 Kč (poslední splátka ve výši 2 125 Kč) vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. První splátka měla být uhrazena 20. 7. 2020, poslední 20. 6. 2028, celkem měla být uhrazena částka 281 755 Kč. Úvěr měl být splacen 96 splátkami inkasem ze stejného účtu, na který byl poskytnut. K úvěru bylo dále sjednáno pojištění proti neschopnosti žalovaného úvěr splácet s měsíčním pojistným ve výši 248 Kč.

9. Ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne [datum] mezi [právnická osoba], jako úvěrujícím, a žalovaným, jako úvěrovaným, bylo zjištěno, že [právnická osoba], se touto smlouvou zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 127 000 Kč na úvěrový účet č. [bankovní účet]. Úvěr s úrokovou sazbou 11,99 % měl být poskytnut nejpozději do 17. 7. 2020 na bankovní účet č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splacen pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 090 Kč (poslední splátka ve výši 585 Kč) vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce. První splátka měla být uhrazena 20. 7. 2020, poslední 20. 5. 2028, celkem měla být uhrazena částka 198 315 Kč. Úvěr měl být splacen 95 splátkami inkasem ze stejného účtu, na který byl poskytnut. K úvěru bylo dále sjednáno pojištění proti neschopnosti žalovaného úvěr splácet s měsíčním pojistným ve výši 209 Kč.

10. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] soud zjistil, že [právnícká osoba], na něj dne 25. 5. 2020 poskytla částku 200 000 Kč, dne 3. 6. 2020 částku 166 000 Kč a dne 30. 6. 2020 částku 127 000 Kč.

11. Dalšími předloženými důkazy byly listiny označené jako podklady pro súdné konanie, ze který nicméně soud neučil žádné skutkové závěry.

12. Ze dvou žádostí o poskytnutí úvěru (č. l. 100 a 101 spisu), bylo zjištěno, že žalovaný žádal o úvěr 200 000 Kč a úvěr 150 000 Kč. Vyjma výše požadovaného úvěru jsou obě žádosti po obsahové stránce stejné. Žalovaný byl v žádosti identifikován jménem, příjmením, datem narození a rodným číslem, totožnost byla ověřena dle jeho [číslo obč. průkazu]. Dále u žalovaného byla uvedena adresa trvalého pobytu a mobilní telefonní číslo. Bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije u rodičů, jeho domácnost tvoří jedna osoba, hlavním zdrojem jeho příjmů je zaměstnání a má základní vzdělání. Dále bylo uvedeno, že jeho zaměstnavatelem je [právnická osoba], u které je žalovaný zaměstnán od 1. 1. 2020, pracovní poměr není na dobu určitou a jeho měsíční příjem dosahuje částky 12 632 Kč. Měsíční platby domácnosti, zahrnující nájem, ostatní splátky (např. výživné, srážky ze mzdy, léky) a splátky mimo ČS, byly uvedeny v nulové výši, splátky úvěrů v rámci skupiny ČS pak byly uvedeny jako„ započítávané dle aktuálních informací“.

13. Z kopie internetových stránek Neplatné doklady soud zjistil, že občanský průkaz žalovaného [číslo] nebyl nalezen v databázi neplatných dokladů. Předložená kopie internetových stránek byla naposledy aktualizována dne 17. 10. 2022, tedy jedná se o kopii pořízenou až po podání žaloby.

14. Z výplatních lístků soud zjistil, že žalovaný v období od února 2020 do dubna 2020 pobíral mzdu od zaměstnavatele [právnická osoba], která za měsíc únor 2020 činila 5 375 Kč, za měsíc březen 2020 činila 19 184 Kč a za měsíc duben 2020 pak činila 13 337 Kč. Stejná výše příjmů od daného zaměstnavatele plyne i z bankovních výpisů žalovaného. Z bankovních výpisů žalovaného soud dále zjistil, že v měsíci červnu od stejného zaměstnavatele žalovaný obdržel příjem ve výši 12 268 Kč.

15. Z informace z CCB ze dne 25. 5. 2020 soud zjistil, že žalovaný měl u [právnická osoba], kontokorentní úvěr s limitem 1 000 Kč a měsíční splátkou 30 Kč. Z informace z CCB ze dne 30. 6. 2020 soud dále zjistil, že žalovaný měl u [právnická osoba], revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč a měsíční splátkou 150 Kč a osobní úvěr s úvěrovým limitem 200 000 Kč a měsíční splátkou 3 692 Kč.

16. Z žalobních tvrzení žalobce soud zjistil, že žalovaný na prvním úvěru celkem uhradil 5 952,48 Kč, na druhém úvěru celkem uhradil 1 734 Kč a na třetím úvěru pak celkem uhradil 1 276 Kč.

17. Ze tří rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu, všechny tři ze dne 31. 10. 2020, soud zjistil, že všechny tři úvěry se staly v celé zbývající části splatné dne 31. 10. 2020.

18. Aktivní legitimaci žalobce osvědčil u všech tří úvěrů smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], přílohami [číslo] k této smlouvě, ze kterých bylo ověřeno, že pohledávky ze všech tří úvěrů za žalovaným byly na právního předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], postoupeny, oznámení o postoupení všech tří pohledávek ze dne 9. 2. 2021 byla adresovaná žalovanému.

19. Dalšími listinnými důkazy byly tři předžalobní upomínky právního zástupce žalobce ze dne 8. 11. 2021, které byly soudu předloženy rovněž s dokladem o jejich zaslání žalovanému (sledování zásilek).

20. Na zjištěný skutkový stav je možno aplikovat jednak občanský zákoník číslo 89/2012 Sb., dále zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož paragrafu, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů u spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situaci spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

22. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatnou. Spotřebitel může uplatnit námitky neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Dle § 580 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Bylo prokázáno, že [právnická osoba], měla vůli s dlužníkem, co by spotřebitelem, uzavřít tři smlouvy o úvěru, které byly ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelskými úvěry. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 téhož zákona, zabýval tím, zda jednotlivé smlouvy o úvěru byly platně uzavřeny, tedy zda věřitel před jejich uzavřením s náležitou péči posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelské úvěry, porovnal příjmy a výdaje žalovaného. Soud vycházel z konstantní judikatury v obdobných věcech, například rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 217/2018, v němž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost, jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněné informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využít dostupných informací, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

27. Soud tedy v posuzované věci zkoumal (srovnání nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. A pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právnímu subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčuje své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení většího zisku, realizací mnohdy násobeného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru – dlužník, ať už z nevědomosti, či z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

28. V řízení bylo žalobcem tvrzeno a také prokázáno, že věřitel před uzavřením jednotlivých smluv prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, kdy volné zdroje žalovaného byly nejspíše vyhodnoceny jako dostatečné pro splácení jemu poskytnutých úvěrů. Věřitel při žádosti o první dva úvěry vycházel z průměrného měsíčního příjmu žalovaného 12 632 Kč a při žádosti o třetí úvěr vycházel z průměrného měsíčního příjmu žalovaného 14 930 Kč. Uvedené příjmy odpovídají provedeným důkazům – průměrný měsíční příjem 12 632 Kč byl zjištěn z výplatních pásek za měsíce únor 2020 až duben 2020 a průměrný měsíční příjem 14 930 Kč byl zjištěn z výplatních pásek za měsíc březen 2020, duben 2020 a výpisu z účtu za měsíc červen 2020, na který byly připsána mzda za měsíc květen 2020. Žalobce tedy prověřil průměrný měsíční příjem žalovaného, ale další údaje významné pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného již neprověřoval. U prvních dvou úvěrů žalobce vycházel z měsíčních výdajů žalovaného ve výši 5 758 Kč a v případě třetího úvěru ve výši 5 896 Kč. Jedná se o částky nákladů, které dle tvrzení žalobce měly odpovídat aktuálním životním nákladům a normativním nákladům na bydlení, tedy nákladům paušálně stanoveným žalovaným, bez jakéhokoli ověřování skutečných nákladů žalovaného. Vyjma nákladů na nájem a splátky úvěrů a ostatní splátky, které příkladně dle žádosti o úvěr měly zahrnovat výživné, srážky ze mzdy a léky, se věřitel na další náklady žalovaného ani nedotazoval, natož aby je ověřoval. Výši měsíčních nákladů žalovaného, zahrnujících dle tvrzení žalobce aktuální životní náklady a normativní náklady na bydlení, nadto soud považuje za zcela nereálnou, neschopnou pokrýt ani základní životní potřeby žalovaného jako je bydlení, náklady na energie, ošacení, jídlo, léky, natož případné nahodilé výdaje, se kterými je rovněž nutné počítat.

29. Soud zkoumal, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřoval schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splácet řádně. Soud odkazuje v tomto směru i na rozhodnutí – nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že nelze akceptovat, aby případné soudní ochrany se dostávalo subjektům, nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoli zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné, dle Ústavního soudu, považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. As 30/2015-39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří.

30. Soud uzavírá, že všechny tři smlouvy o úvěru jsou smlouvami neplatnými dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 a § 588 o. z. Pokud žalobce na základě neplatných smluv poskytl žalovanému částky ve výši 200 000 Kč, 166 000 Kč a 127 000 Kč, jedná se o plnění bez právního důvodu a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci, jako ochuzenému, vydat. Soud proto zavázal žalovaného k úhradě těch částí poskytnutých finančních prostředků, které ještě neuhradil, přičemž se jednalo o částku 484 037,52 Kč (200 000 Kč + 166 000 Kč + 127 000 Kč - 5 952,48 Kč - 1 734 Kč - 1 276 Kč = 484 037,52 Kč). Vzhledem k tomu, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou peněžitého dluhu vůči žalobci, přiznal soud žalobci rovněž příslušenství jednotlivých pohledávek z poskytnutých prostředků, a to zákonný úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1968 a § 1970 o. z., a to počínaje dnem následujícím po dni, ke kterému věřitel rozhodl o splatnosti celých zbývajících dlužných částek. Zákonný úrok z prodlení soud přiznal ve výši stanovené nařízením vlády číslo 351/2013 Sb. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

31. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil soud ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého více úspěšný žalobce má právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Náklady řízení žalobce spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 20 744 Kč a nákladech právního zastoupení. Náklady právního zastoupení se skládají ze 4 úkonů právní služby á 10 380 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění a spočívají v převzetí a přípravě právního zastoupení, podání žaloby a účasti právního zástupce žalobce u ústního jednání soudu dne 9. 3. 2023 a u ústního jednání soudu dne 13. 4. 2023 a dále v jednom úkonu právní služby ve výši 5 190 Kč dle § 11 odst. 2, písm. h) citované vyhlášky, který spočívá v předžalobní výzvě právního zástupce žalobce. Ke každému úkonu právní služby náleží 1 režijní paušál á 300 Kč dle § 13 citované vyhlášky a náklady právního zastoupení jsou navýšeny o 21 % DPH z výše uvedených částek v celkové výši 10 124,10 Kč. Pokud by tedy žalobce byl stoprocentně úspěšný, měl by nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 79 078,10 Kč. Vzhledem k tomu, že byl jen částečně úspěšný, má nárok na 86 % z této částky, což dosahuje částky 68 007,20 Kč, k jejíž úhradě soud zavázal méně úspěšného žalovaného.

32. Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby spočívající v doplnění žaloby doručené soudu dne 12. 12. 2022 a dne 24. 3. 2023, neboť se jednalo o doplnění náležitostí, které měla žaloba obsahovat již napočátku.

33. Splatnost pohledávky je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.