11 C 271/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Šestákovou ve věci žalobce: ; název žalobkyně, reg. číslo sídlem adresa žalobkyně zastoupeného anonymizováno jméno příjmení, advokátem AK sídlem adresa, obec část obce proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 11 290,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 11 140,81 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 034,72 Kč od 7. 9. 2019 do 10. 8. 2020 a s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 11 140,81 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 150 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 340,57 Kč od 23. 11. 2015 do 6. 9. 2019, kapitalizovaného úroku ve výši 1 104,12 Kč a úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 11 290,81 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9 899,20 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou, podanou k soudu dne 9. 9. 2020, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit mu částku 11 290,81 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. K odůvodnění žaloby uvedl, že uzavřel s žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru„ anonymizována dvě slova“ číslo anonymizována dvě slova 23. 11. 2015. Žalovaný byl zároveň seznámen s podmínkami poskytování hotovostních úvěrů v mBank, Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob a Sazebníkem bankovních poplatků, přičemž se je zavázal dodržet dle odst. 8.2 smlouvy, což stvrdil svým podpisem. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalovaného v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami. Zadáním autorizačního kódu žalovaný potvrdil svůj souhlas s uzavřením smlouvy o hotovostním úvěru, přičemž autorizační kód nahrazuje fyzický podpis žalovaného. Dle smlouvy, výše jistiny úvěru činila 30 000 Kč a žalovaný se zavázal dle smlouvy tento úvěr splácet formou 60 měsíčních splátek ve výši 635,94 Kč splatných vždy k 23. dni v měsíci. Dle odst. 5.1 smlouvy, byly též sjednány smluvní úroky ve výši 9,9 % ročně z dosud nesplacené částky čerpané jistiny. Dle odst. 7.1.1 podmínek je žalobce oprávněn odstoupit od smlouvy, pokud je žalovaný v prodlení se splácením více než dvou splátek nebo jedné splátky déle než 3 měsíce. Podmínky smlouvy žalovaný neplnil a došlo k porušení smlouvy, neboť neuhradil žádnou splátku za měsíc květen, červen, červenec 2019. Vzhledem k dané situaci využil žalobce svého práva dle podmínek a odstoupil od smlouvy, a to dopisem ze dne 23. 7. 2019, čímž se stal celý dluh splatný ke dni 6. 9. 2019. Ode dne prodlení žalovaného se splácením úročí žalobce veškeré splátky po splatnosti v souladu s platnými právními předpisy nadále smluvním úrokem z prodlení dle smlouvy a dále úrokem z prodlení v zákonné výši, přičemž tyto sazby sečetl v položce kapitalizovaný úrok dohromady. Žalovaný tak nadále dluží na jistině částku 11 140,81 Kč, poplatky ve výši 150 Kč, neuhrazený úrok dle smlouvy z jednotlivých anuitních splátek dle harmonogramu splátek do dne jejich splatnosti zkapitalizovaný ke dni splatnosti pohledávky na výši 340,57 Kč a neuhrazený úrok z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti za období zkapitalizovaný ke dni 10. 8. 2020 na výši 2 138,84 Kč, spolu s úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 11 290,81 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 8. 2020 do zaplacení. Naposledy byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, dlužnou částku však neuhradil.

2. V dané věci byl Obvodním soudem pro Prahu 1, kde byl návrh původně žalobcem podán, ze dne 14. 9. 2020, č. j. EPR 230954/2020-5 vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Proto byl tento elektronický platební rozkaz v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 o.s.ř., ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. zrušen a usnesením výše uvedeného soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 54 C 224/2020-22 byla vyslovena místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc postoupena Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu příslušnému.

3. Na ústním jednání, které bylo ve věci nařízeno, soud provedl dokazování listinnými důkazy, které měl k dispozici. Žalovaný, ač řádně předvolán, se k ústnímu jednání nedostavil. Soud proto jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř., když z důkazů, které měl k dispozici, zjistil následující skutkový stav.

4. Ze smlouvy o hotovostním úvěru„ anonymizována dvě slova“ číslo anonymizováno bylo zjištěno, že tato měla být uzavřena mezi žalobcem jako bankou – úvěrujícím a žalovaným. Touto smlouvou se žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento splatit nejpozději do 23. 11. 2020, a to v 60 měsíčních splátkách, splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce, přičemž výše každé měsíční splátky činila 635,94 Kč. Úroková sazba činila 9,9 % ročně. Soudu byly předloženy podmínky pro poskytování hotovostních úvěrů mBank. Z bodu 7 odst. číslo těchto podmínek bylo zjištěno, že anonymizováno je oprávněna odstoupit od smlouvy s okamžitou účinností, pokud klient je v prodlení se splacením více než dvou měsíčních splátek úvěru nebo jedné měsíční splátky úvěru déle než 3 měsíce. Soudu byl předložen i Sazebník poplatků platný od 25. 2. 2019. Z transakční historie účtu číslo bankovní účet, jejímž majitelem je žalovaný, bylo zjištěno, že úvěr ve výši 30 000 Kč byl žalovanému vyplacen dne 23. 11. 2015. Z této transakční historie bylo dále zjištěno, že žalovaný hradil další úvěry, neboť z položky úvěr – úhrada splátky k datu 26. 10. 2015 (anonymizováno bankovní účet) bylo zjištěno, že zaplatil splátku ve výši 727,95 Kč, tentýž den zaplatil splátku na úvěr číslu anonymizováno bankovní účet ve výši 582,36 Kč a téhož dne uhradil další splátku na další úvěr číslo anonymizováno bankovní účet ve výši 565,78 Kč. Z transakce číslo 1925 s datem 5. 10. 2015 bylo ověřeno, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč pod číslem anonymizováno bankovní účet. Dalším listinným důkazem, který byl soudu předložen, byla poslední výzva k uhrazení dlužné částky ze dne 23. 7. 2019 zasílána žalovanému vzhledem k dluhu v celkové výši 1 298,01 Kč a k úhradě poplatku ve výši 150 Kč a dalším listinným důkazem bylo oznámení o právním zastoupení a výzva k úhradě dluhu ze dne 12. 8. 2020, kterou právní zástupce žalobce vyzýval žalovaného k úhradě celkového dluhu ve výši 13 770 Kč. Jednalo se o předžalobní výzvu zaslanou v souladu s ustanovením § 142a o.s.ř. Soudu byl předložen i doklad o doručování této výzvy žalovanému (poštovní podací arch).

5. K poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., nechť k prokázání, že byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, označí, případně předloží důkazy, a dále nechť doplní skutková tvrzení, jakým způsobem žalobce prověřoval před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a k tomuto rovněž označí důkazy, právní zástupce uvedl, že smlouva byla uzavřena přes internetové bankovnictví, do kterého měl přístup žalovaný a v tomto internetovém bankovnictví zadáním autorizačního kódu potvrdil svůj souhlas s uzavřením smlouvy tohoto úvěru. Uzavření smlouvy vyplývá také z předložené sjetiny historie položky, kde je speciální číslo uzavřené smlouvy a ve sjetině jsou uvedena data ze systému banky, která prokazují, k jakým výpočetním operacím v internetovém bankovnictví došlo a že smlouva byla uzavřena (soud k tomuto uvádí, že tuto sjetinu měl k dispozici, nekonstatoval jí k důkazům, neboť nebyla čitelnou). To, že smlouva byla mezi účastníky uzavřena, dokladuje i to, že dne 23. 10. 2015 byla částka představující úvěr připsána na běžný účet žalovaného. Pokud se jedná o prověřování úvěruschopnosti, žalovaný byl dlouholetým klientem. Dlouhodobě měl vedený běžný účet, takže banka měla přehled o jeho příjmech a výdajích s tím, že předchozí 3 měsíce před tím, než byl žalovanému poskytnut úvěr, měl žalovaný příjem 16 000 Kč čistého měsíčně s tím, že bylo zjištěno, že žalovaný neměl jiné závazky, jiné půjčky. Takže banka vyhodnotila úvěr, kde byly dohodnuty splátky 635 Kč měsíčně, za úvěr, který je schopen žalovaný hradit a provedla lustraci v bankovních registrech, ze kterých bylo ověřeno, že nemá žalovaný další závazky. V bankovních registrech neměl žádné negativní záznamy.

6. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Dle § 580 o.z., neplatná jsou právní jednání, která se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, která odporují zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Bylo prokázáno, že žalobce měl vůli s žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 3 zákona č. 145/2010 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda tato smlouva byla platně uzavřena, tedy zda žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, porovnal příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury obdobných věcí (k tomu srovnání například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posouzení splnění uvedené podmínky v platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Zásadní závěr k této problematice zmínil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

10. Nejvyšší soud mimo jiné v těchto rozsudcích konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativnímu sociálnímu důsledku předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do zveřejněné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěry snižuje i riziko u věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka a jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákonů o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzení od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využít veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými, nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Soud proto v posuzované věci v souladu s nyní již četnou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zkoumal (srovnání i Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru řádně a s odbornou péčí pověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, přičemž pokud by tak soud neučinil, zasáhl by dle Ústavního soudu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

12. Taktéž soud vzal při rozhodování do úvahy i další judikaturu ústavního soudu, a to například Nález sp. zn. I. US 199/11 a sp. zn. III. US 4084/12, kdy ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochraně dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytujícímu úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval již v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015-39. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je dle soudu taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale i to řádně prověří. Ústavní soud považoval výklad přijatý nejvyšším správním soudem za konvenující interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

13. V posuzované věci bylo žalobcem tvrzeno, že věřitel před uzavřením smlouvy měl snahu úvěruschopnost prověřit. Nicméně nejednalo se o postup, který by osvědčoval skutečně řádnou a odbornou péčí žalobce, což dokládá to, že žalobce víceméně spoléhal na informace, které získal z výpisů z běžného účtu žalovaného, a to na jeho pravidelné příjmy z jeho pracovní činnosti, kdy právní zástupce žalobce uváděl, že se jednalo o částku 16 000 Kč měsíčně. Nadto bylo ověřeno, i když žalobce ústy právního zástupce mluvil o opaku, že žalovaný splácí další úvěry, má tedy další dluhy, a to z výše konstatované transakční historie. Tedy žalobce prověřoval pouze příjmy, ale doklady o tom, že prověřoval osobní poměry žalovaného s tím, že byly prověřovány výdaje žalovaného, například s nájmem, inkasem, nákupem životních potřeb atd., nebyly soudu předloženy. S ohledem na výše uvedené, s ohledem na nezjištění výdajů žalovaného a neověření jeho osobních poměrů, věřitel svou povinnost vyplývající z § 9 zákona o spotřebitelském úvěru řádně nesplnil, neboť si neučinil odpovídající komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a neposoudil řádně jeho schopnost úvěr splácet (srovnání rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, na který navázal Ústavní soud ve svém Nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce se tedy spokojil s pouze neúplnými údaji, neměl k dispozici doklady o výdajích žalovaného, a proto nelze jeho postup při posouzení úvěruschopnosti žalovaného označit za řádný, neboť rozhodně nevyhodnotil výdaje a příjmy žalovaného, a to za žádné období tak, aby měl skutečně reálný obraz o faktické situaci spotřebitele.

14. Neověření skutečných nákladů na bydlení či kalkulace s normativními náklady na bydlení a výší životního minima, implikuje účelovost jednání ze strany žalobce, a to snahu v hodnocení uvést pouze ty údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž kdy byla patrná skutečná snaha poskytovatele úvěru o zjištění a posouzení reálné životní situace klienta.

15. Soudu tedy nezbývá, než z úřední povinnosti uzavřít, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná.

16. Pokud žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o.z.), a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci, jako ochuzenému, vydat (§ 2991 odst. 1 o.z.)

17. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal bezhotovostně převodem na účet od žalobce částku 30 000 Kč a neuhradil na jistině částku 11 140,81 Kč, soud žalobě výrokem 1 vyhověl a zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 11 140,81 Kč s příslušenstvím, které představuje zákonný úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1968 a § 1970 o.z., ve výši stanovené nařízením vlády číslo 351/2013 Sb.

18. Ve zbývající části soud žalobu výrokem II. zamítl z důvodu výše uvedených, neboť z neplatné smlouvy nevznikly žalobci žádné další nároky se smlouvou spojené, které v žalobě vyčíslil.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto výrokem III. dle § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy převážně úspěšnému žalobci přiznal soud náhradu nákladů řízení ze 100 %. Jednalo se o zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení se skládaly ze 4 úkonů právní služby á 1 580 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, které spočívaly v převzetí a přípravě právního zastoupení, předžalobní výzvě, žalobě a účastí právního zástupce žalobce u ústního jednání soudu. Náklady právního zastoupení byly dále navýšeny o 4 režijní paušály á 300 Kč dle § 13 citované vyhlášky a 21 % DPH ve výši 1 579,20 Kč, neboť právní zástupce žalobce osvědčil, že je jejím plátcem (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) Celkem náklady řízení převážně úspěšného žalobce dosáhly výše 9 899,20 Kč, k jejichž úhradě soud zavázal převážně neúspěšného žalovaného.

20. Splatnost pohledávky je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.