14 C 102/2020

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Břetislava Cvana a přísedících Mgr. Vladimíra Zatloukala a Ing. Františka Macka v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne datum, doručené žalobci dne datum, je neplatné.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 23 716 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalobce je povinen uhradit České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov náklady řízení ve výši 2 336 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Brno-venkov.

1. Žalobou ze dne datum se žalobce domáhá určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne datum doručené žalovaným žalobci dne datum je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný pracoval pro žalobce v pracovním poměru jako pracovník restauračního provozu na základě pracovní smlouvy ze dne datum. Dne datum byla žalobci doručena listina nadepsaná jako Oznámení o okamžitém ukončení pracovního poměru, a to s odůvodněním, že žalobce nevyplatil žalovanému část mzdy za měsíc měsíc rok. S okamžitým zrušením pracovního poměru ani s jeho odůvodněním žalobce nesouhlasí, považuje je za neplatné, neboť dle jeho názoru bylo vytvořeno účelově s cílem ukončit pracovní poměr okamžitě s představou finančního bonusu ve formě náhrady mzdy ve smyslu § 56 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce tvrdí, že mzda za měsíc měsíc rok byla žalobci vyplacena řádně a včas ve správné výši.

2. Žalovaný prostřednictvím svého zástupce uvedl, že s žalobou nesouhlasí, neboť žalobce jako zaměstnavatel nevyplatil žalovanému za měsíc měsíc mzdu za 2,75 odpracovaných hodin a toto své pochybení se nesnažil napravit ani v následujících měsících. Uvedl, že v podstatě po celou dobu jeho pracovního poměru u žalobce (cca 4 měsíce) docházelo u zaměstnavatele (žalobce) k nepřesné evidenci odpracovaných hodin, a to nejenom u žalovaného. Dokonce za měsíc měsíc rok nebyla žalovanému proplacena mzda za 7,5 hodiny, což žalobce napravil až poté, co žalovaný okamžitě ukončil pracovní poměr.

3. Z pracovní smlouvy ze dne datum soud zjistil, že žalovaný pracoval u žalobce od datum jako pracovník restauračního provozu s pracovním úvazkem 40 hodin týdně. Žalovaný dne datum předal zaměstnavateli (žalobci) listinu – Oznámení o okamžitém ukončení pracovního poměru s odůvodněním, že za měsíc měsíc rok mu nebyla vyplacena část mzdy za 2,75 hodiny. Žalovaný dále uvedl, že na tuto skutečnost již několikrát upozorňoval, avšak bezúspěšně. Dále poukázal na skutečnost, že v měsíci měsíc rok mu nebylo proplaceno odpracovaných celkem 7,5 hodiny. Převzetí této listiny podepsal zaměstnavatel dne datum. Ze mzdového výměru žalovaného bylo zjištěno, že zaměstnavatel stanovil žalovanému hrubou hodinovou mzdou ve výši 113 Kč, termín výplaty mzdy byl v pracovní smlouvě sjednán na 9. den kalendářního měsíce následujícího po výkonu práce (článek 3).

4. Z výplatního lístku žalovaného za měsíc měsíc rok soud zjistil a má za prokázané, že za tento měsíc obdržel žalovaný čistou mzdu 19 320 Kč za celkem 165 odpracovaných hodin. Naproti tomu dle záznamu žalovaného měl být správný počet odpracovaných hodin v tomto měsíci celkem 167,75 hodin. Rozdíl tedy činí 2,75 hodiny.

5. Ze sjetiny z elektronické evidence docházky žalovaného za měsíc rok vyplývá celkem 161,5 odpracovaných hodin v anonymizováno příjmení jméno, přičemž v tomto měsíci žalovaný ještě odpracoval v provozovně anonymizováno obec anonymizováno další 3,5 hodiny, tak jak vyplývá z výplatního lístku (celkem 165 hodin).

6. Dopisem ze dne datum sdělil zaměstnavatel žalovanému, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a důvody v něm uvedené se nezakládají na pravdě.

7. Z výplatního lístku za měsíc rok bylo zjištěno, že v tomto měsíci byla žalovanému doplacena mzda za měsíc měsíc, a to za 7,5 hodiny.

8. Svědek jméno příjmení uvedl, že byl zaměstnancem žalobce od datum na pozici asistent manažera. Počátkem roku rok za ním začali chodit zaměstnanci, že jsou jim dlouhodobě kráceny hodiny a že jejich docházka není správně očipovaná. Rovněž i on zjistil, že jeho evidence docházky neodpovídá skutečnosti. Tvrdil, že špatnou evidenci docházky řešil v období měsíc až měsíc rok se zaměstnanci alespoň desetkrát. Na nesprávně vyplacenou mzdu si mu mimo jiné stěžoval i žalovaný a to nejdříve v měsíci měsíc rok a poté i za další měsíce. Proto mu poradil, aby si docházku zapisoval. Někdy se třeba stávalo, že zaměstnanci byli na pracovišti ještě 2 hodiny po odčipování směny s tím, že„ přece v tom kamarády nenechají“. Když na nesprávnou evidenci pracovní doby upozornil vedení, bylo mu sděleno, že„ takto chodí“. Evidence nebyla nijak chráněna proti změnám, které byly provedeny zpětně. Tvrdil, že na směně dne datum žalovaný byl, neboť tento den si velmi dobře pamatuje, protože měl první velkou inventuru. Pokud se týká směny dne datum, nepamatuje si, zda žalovaný byl na této směně přítomen, neboť tento den se zřejmě nic zvláštního nedělo.

9. Svědek jméno příjmení vypověděl, že je zaměstnancem žalobce od datum a v současné době pracuje ve funkci regionálního manažera. Tvrdil, že si nevybavuje nějaké stížnosti ze strany žalovaného na špatnou evidenci docházky a neproplacení části mzdy. Připustil však, že na konci období měsíc, měsíc rok měl docházkový systém firmy určité problémy. Evidence docházky byla prováděna pomocí čipových karet, která evidovala i přestávky. Když došlo ke ztrátě karty, byla hned nahrazena kartou náhradní. Vše bylo plně automatizované, docházka se nahrála do systému a poté to bylo předáno mzdové účtárně. Každý zaměstnanec má přidělené svoje ID číslo, kterým se prokazuje na jednotlivých provozovnách. Pokud u nějakého zaměstnance byl nesoulad v evidovaných odpracovaných hodinách a v počtu hodin na výplatním lístku, mohlo to vzniknout tím, že zaměstnanci někdy pomáhají i v jiných pobočkách. Pokud se týká směn ve dnech datum a datum, již si nevzpomíná, zda na těchto směnách byl přítomen i žalovaný.

10. Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

11. Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

12. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno včas a rovněž zda žaloba byla podána v dvouměsíční zákonné lhůtě ve smyslu § 72 zákoníku práce. Všechny tyto náležitosti byly splněny. Splatnost mzdy za měsíc měsíc rok nastala na konci měsíc rok podle § 141 odst. 1 zákoníku práce a pokud žalovaný tvrdí, že mu část mzdy nebyla vyplacena ani do 15 dnů po uplynutí období splatnosti, mohl nejdříve zrušit pracovní poměr dne datum, a to ve dvouměsíční lhůtě, tedy do datum. Pokud žalovaný předal zaměstnavateli okamžité zrušení pracovního poměru dne datum, učinil tak v zákonné lhůtě. Rovněž žaloba podaná dne datum není opožděná (dvouměsíční zákonná lhůta k podání žaloby).

13. Soud se tedy v dalším zabýval důvodností okamžitého zrušení pracovního poměru a dospěl k závěru, že rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného tímto způsobem bylo opodstatněné. Zákoník práce v § 56 odst. 1 písm. b) striktně uvádí, že zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr v případě, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jeho část do 15 dnů po uplynutí od doby splatnosti. Žádné další podmínky pro rozvázání pracovního poměru tímto způsobem zákon nestanoví. Je zřejmé, že se jedná o zákonné ustanovení na ochranu zaměstnance, které ho poměrně účinně chrání proti případné svévoli zaměstnavatele ve vyplácení mzdy. V daném případě vytkl žalovaný zaměstnavateli, že mu nevyplatil mzdu za 2,75 hodiny, a to ani do 15 dnů po lhůtě splatnosti, tedy do datum. Nevyplacení mzdy za 2,75 hodiny v měsíci měsíc rok je mezi účastníky nesporné. Žalobce pouze tvrdí, že na tuto mzdu žalovaný nárok neměl, neboť evidence pracovní doby byla vedena řádně a v tomto měsíci žalovaný odpracoval pouze 165 hodin (viz výplatní lístek), nikoli jím uváděných 167,75 hodin. Pokud se týká správnosti evidence pracovní doby za měsíc měsíc rok, vycházel soud při svém rozhodování z výpovědi svědka jméno příjmení, z evidence pracovní doby pořízené žalovaným i z výplatního lístku za měsíc měsíc rok. Takto bylo zjištěno a soud má za prokázané, že u žalobce docházelo poměrně často k nesprávné evidenci docházky, což ve svém důsledku samozřejmě mělo dopad na mzdu, která v tomto případě nebyla vyplacena správně. Svědek jméno příjmení poměrně podrobným způsobem popsal kdy, kolikrát a jakým způsobem docházelo k chybám v evidenci docházky a také, že se toto snažil řešit s vedením firmy, avšak bezúspěšně. Na špatnou evidenci docházky si mu stěžoval i žalovaný jako jeho podřízený. Nakonec i žalobce prostřednictvím svědka jméno příjmení přiznal, že v měsíc a v měsíc rok docházelo k chybám v evidenci docházky, takže nakonec v měsíci měsíc rok bylo žalovanému proplaceno o 7,5 hodiny méně, než mu náleželo. Tato část mzdy byla žalovanému doplacena v měsíci měsíc rok. Nesoulad v evidenci docházky soud zjišťoval i z evidence, kterou si pořizoval osobně žalovaný a napočítal v ní o 2,75 hodiny více (celkem 167,5 hodiny), než je uvedeno v jeho výplatním lístku za měsíc rok, a to pouze 165 hodin.

14. Soud proto na základě tohoto uceleného řetězce důkazů dospěl k závěru, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru – neproplacení mzdy za 2,75 hodiny se zakládá na pravdě, kterážto skutečnost žalovaného opravňovala zcela v souladu se zákoníkem práce okamžitě zrušit pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Výpověď svědka jméno příjmení navrženého žalobcem nic zásadního do shora zjištěného skutkového stavu nepřinesla. Tento svědek potvrdil problémy v evidenci docházky v měsících měsíc a měsíc rok a tvrdil, že si nevybavuje ze strany žalovaného nějaké stížnosti na evidenci docházky.

15. V daném případě není rozhodné, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno pouze za nevyplacení mzdy za 2,75 hodiny, tedy za poměrně bagatelní částku. Zákoník práce uvádí, že okamžité zrušení pracovního poměru je důvodné i v případě nevyplacení jakékoli části mzdy do 15 dnů po uplynutí období splatnosti. Pokud tedy žalovaný jednal tak, jak mu zákon umožňuje, nemůže být toto jednání zároveň považováno za účelové ve snaze dosáhnout rychlého ukončení pracovního poměru s vidinou proplacení náhrady mzdy. Soud by zvažoval žalobě vyhovět pouze v případě, že by se ze strany zaměstnavatele jednalo pouze o chybu, omyl nebo jinou zřejmou nesprávnost, kterou by se snažil bez zbytečného odkladu odstranit. V daném případě se však nic takového nestalo, žalobce dosud část mzdy za měsíc měsíc rok žalovanému nevyplatil a nevyplacenou část mzdy za 7,5 hodiny za měsíc měsíc rok žalovanému zaplatil až po okamžitém zrušení pracovního poměru. Nevyplacení části mzdy za měsíc měsíc rok však není předmětem této žaloby. Nesprávnost evidence v docházce zaměstnanců vyplývá i ze skutečnosti, že v elektronické evidenci docházky je uvedeno, že dne datum žalovaný čerpal dovolenou, nicméně z výpovědi svědka jméno příjmení má soud za prokázané, že tohoto dne byl žalovaný na směně. Naproti tomu směnu dne datum má žalovaný evidovánu jako odpracovanou, přestože tohoto dne byl po celý den doma z důvodu nemoci, tak jak vyplývá z čestného prohlášení jeho přítelkyně jméno příjmení. Touto nesprávnou evidencí došlo k tomu, že žalovaný nedostal za měsíc měsíc rok proplacenou část mzdy za 2,75 hod. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

16. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšnému žalovanému náklady řízení v celkové výši 23 716 Kč. Tato částka představuje odměnu advokáta za 7 úkonů právní služby (1 úkon za 2500 Kč) podle § 9 odst.3, písm.a) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 – převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ve věci, dvakrát účast u soudního jednání přesahující 2 hod, dále 7 paušálních částek 300 Kč podle § 13 odst.3 shora citované vyhlášky a DPH 21 %.

17. Soud dále rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalobce nahradit státu náklady řízení (svědečné jméno příjmení) ve výši 2 336 Kč. Tento svědek je zaměstnán v obec u firmy právnická osoba, ulice a číslo, obec a číslo a předložil soudu jednosměrnou vlakovou jízdenku za částku 269 Kč a jízdenku MHD za částku 32 Kč. Svědkovi tedy náleží cestovné ve výši 2× 269 Kč a 2× 32 Kč, celkem se jedná o částku 602 Kč. Svědek dále uvedl, že požaduje rovněž náhradu mzdy za celkem 8 hodin, neboť se již do zaměstnání nedostaví. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel potvrdil, že jeho hrubá hodinová mzda činí 216,80 Kč, činí náhrada mzdy za 8 hodin celkem částku 1 734 Kč. V daném případě by bylo vůči svědkovi nespravedlivé krátit mu náhradu mzdy pouze za to, že jeho pracovní doba je od 9.00 hodin do 17.30 hodin s tím, že svědek by snad ještě stihl být dvě nebo tři hodiny v zaměstnání. Pro rozhodnutí soudu o výši svědečného bylo především směrodatné to, že podání svědectví jméno příjmení si ve svém souhrnu vyžádalo minimálně 8 až 9 hodin, tedy jednu celou směnu. Doba jízdy vlakem činila minimálně 5 hodin (2× 2 a půl hodiny), doba jízdy MHD minimálně jednu hodinu (2× 30 minut), svědecká výpověď 1 hodina s tím, že k tomuto času je nutno připočítat i nezbytný rezervní čas (čekání na odjezd a podobně). V případě, že by svědek pracoval na noční směně, která většinou končí v 6 hodin ráno, soud je toho názoru, že i v tomto případě být měl svědek nárok na náhradu mzdy. V uvažovaném případě by se totiž svědek musel v době, kdy by měl po směně odpočívat (spát) dopravit k soudu a poté po náročném dni stráveném na cestě a u soudu by v pozdních odpoledních hodinách musel nastoupit na další noční směnu. V tomto případě by tedy bylo zcela na místě mu poskytnout náhradu mzdy, aby na noční směnu chodit nemusel, což by mohlo znamenat i ohrožení jeho zdraví, popřípadě zdraví ostatních lidí (v případě zaměstnání řidiče). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov. Nebudou-li povinnosti dle tohoto rozsudku splněny řádně a včas, lze se jejich splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.