16 C 152/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní Mgr Marií Indriškovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 435.532,05 Kč s příslušenstvím, Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 435.532,05 Kč, úrok 17,9% ročně z částky 369.387,53 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 369.387,53 Kč od 31. 3. 2021 do zaplacení ve výši 10% ročně a náhradu nákladů řízení ve výši 15.976 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 10.000 Kč se splatností vždy do 20. dne příslušného kalendářního měsíce, přičemž splatnost první splátky nastává k 20. dni měsíce následujícího po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.

1. Žalobou podanou u zdejšího osudu dne 30. 3. 2020 a doplněnou dne 12. 8. 2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 435.532,05 Kč, úrok 17,9% ročně z částky 369.387,53 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 369.387,53 Kč od 31. 3. 2021 do zaplacení ve výši 10% ročně, a to z titulu smlouvy o úvěru ze dne 6. 2. 2017, na základě které žalobce žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 391.215 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku a sjednaný úrok ve výši 17,9% ročně splácet pravidelnými měsíčními splátkami po 7.424 Kč splatnými k 20. dni kalendářního měsíce. Žalovaný celkově na svůj dluh ze smlouvy uhradil 201.985,16 Kč. Žalovaná částka 369.387,53 Kč představuje jistinu, částka 46.956,95 Kč úrok a částka 19.187,57 Kč úrok z prodlení.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že u [žalobce] [anonymizováno] měl pouze jeden úvěr asi ve výši 200.000 Kč, který si bral v roce 2017 nebo 2018 na auto, a potom si ho asi o 100.000 Kč navýšil, protože v určité době skončil v práci v [obec] a neměl na splátky. Má za to, že to byl jeden úvěr jenom navýšený. Má ukončené základní vzdělání. Na učňák chodil asi rok, nedokončil ho. Pak chodil po brigádách. V [anonymizována dvě slova] ve [obec] měl asi do 10.000 Kč měsíčně. Pak čerstvě po 18. narozeninách šel do [obec], kde u [anonymizováno] společnosti pracoval jako dělník a tam vydělával 17.000 Kč – 18.000 Kč čistého. Dělal tam necelé 4 roky. V té době, když jsem si půjčoval těch 200.000 Kč tak žádný byt nevlastnil, ani žádnou nemovitost, ani podíl k ní, bydlel tehdy v [obec] v nájemním bytě se spolubydlícím, kde platil do 4.000 Kč měsíčně. Žalovaný dále sám uvedl, že pokud si peníze půjčil, tak je mu jasné, že je musí žalobci uhradit a že musí zaplatit i smluvený úrok. Zároveň uvedl, že by byl ochoten zaplatit žalobci svůj dluh ve splátkách po 10.000 Kč měsíčně.

3. Žalobce k tomuto uvedl, že se jedná o novou úvěrovou smlouvu, nicméně, běžně je vnímána klienty tak, že se jedná o navýšení jejich původního úvěru, který však musí být řádně splácen, aby žalobce uzavřel takovou novou smlouvu o úvěru. V tomto případě chtěl žalovaný navýšit svůj původní úvěr. Jeho žádost, která byla uplatněna elektronicky v rámci [anonymizována dvě slova], byla posuzována v systému, kdy byly hodnoceny různé parametry, které jsou posuzovány pro poskytnutí úvěru. Není to tak, že by ten úvěr posuzovala jedna konkrétní fyzická osoba. V tomto případě vyšel žalovaný ze systému jako vhodný pro poskytnutí uvedeného úvěru, kdy ještě sám žalobce žalovaným uvedené náklady 3.500 Kč korigoval na 8.000 Kč a i za takových okolností považoval žádost žalovaného za přijatelnou. Takový postup není nijak výjimečný, lidé to běžně používají, jedná se o tzv. konsolidaci úvěrů a není to pro klienty pouze nevýhodné, ba právě naopak.

4. Soud ve věci provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti. Dne 6. 2. 2017 uzavřeli žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru, a to jako spotřebitelský úvěr, neúčelový a nezajištěný, na základě které poskytl žalobce žalovanému částku 391.215 Kč, přičemž částka 301.513,60 Kč byla dne [datum] použita na splacení dluhů žalovaného vyplývajících z poskytnutí úvěru, který žalobce vedl na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], a částka 89.701,40 Kč byla dne [datum] poukázána na osobní účet žalovaného č. [bankovní účet] vedeného žalobcem. Žalovaný se zavázal za tento úvěr zaplatit žalobci úrok ve výši 17,9% ročně a půjčenou částku i sjednaný úrok zaplatit žalobci v pravidelných měsíčních splátkách po 7.424 Kč vždy do každého 20. dne v měsíci, kdy první splátka měla být uhrazena 20. 3. 2017 a poslední splátka měla být uhrazena nejpozději do 20. 2. 2026. Zároveň bylo ujednáno, že žalobce si bude strhávat jednotlivé splátky z účtu č. [bankovní účet]. Na uvedeném účtu žalovaného byl ke dni 1. 2. 2017 zůstatek ve výši 1.723 Kč. V červnu 2016 byla na tento účet připsána žalovanému mzda ve výši 18.142 Kč, v červenci 2016 ve výši 17.753 Kč, v srpnu 2016 ve výši 12.215 Kč, v září 2016 ve výši 20.124 Kč, v říjnu 2016 ve výši 16.511 Kč, v listopadu 2016 ve výši 18.509 Kč, prosinci 2016 ve výši 18.911 Kč, v lednu 2017 ve výši 14.524 Kč a v únoru 2017 ve výši 11.997 Kč i v uvedených měsících se zůstatky na tomto osobním účtu žalovaného pohybovaly kolem 1.000 Kč případně byly i záporné, přičemž v říjnu 2016 byla na tento účet poukázána ze strany žalobce částka 180.000 Kč a v prosinci roku 2016 byla na tento účet poukázána ze strany žalobce částka 114.422 Kč (zjištěno z označené úvěrové smlouvy, z výpisu z označeného úvěrového účtu žalovaného za leden 2017 a z výpisů z uvedeného osobního účtu žalovaného za uvedená období) Dne 2. 6. 2019 žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve výši 16.748 Kč s upozorněním, že jinak bude požadovat okamžité splacení celého úvěru. (zjištěno z uvedené výzvy a z poštovního podacího archu) Dne 6. 7. 2019 žalobce rozhodl o okamžité splatnosti celkového dluhu ve výši 371.727 Kč z uvedené smlouvy o úvěru ke dni 4. 7. 2019 (zjištěno z označeného rozhodnutí a z poštovního podacího archu) Výzvou ze dne 25. 2. 2020 žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 420.591,43 Kč (zjištěno z uvedené výzvy a kopie obálky poštovní zásilky) Z předloženého dokladu o předpisech a úhradách jednotlivých částek na úvěr [číslo] označeného jako„ podklady pre súdne konanie“ soud zjistil, jakým způsobem žalobce předepisoval žalovanému jednotlivé splátky jistiny a úroku z prodlení a jak započítával platby žalovaného, že nebylo pravidelně hrazeno (respektive inkasováno) 7.424 Kč měsíčně z osobního účtu žalobce, a to již od října 2017, a že žalobce ke dni 30. 3. 2020 vedl pohledávku z uvedeného úvěru ve výši 435.532,05 Kč, z čehož na jistině 369.387,53 Kč a na řádném úroku 46.956,95 Kč a na úroku z prodlení 19.187,57 Kč. Předloženými printscreeny výstupů z databáze žalobce k žádosti žalovaného o úvěr, výpisem z mezibankovního registru, výpisy z osobního účtu žalovaného za období červen 2016 až únor 2017, žalobce dokládal, že prověřoval úvěruschopnost žalovaného a že jím zjištěné měsíční zatížení žalovaného činilo 4.531 Kč, což byla splátka na první úvěr žalovaného u žalobce.

5. Na základě uvedených zjištění soud dospěl k závěru, že v tomto případě je předmětem řízení nárok úvěrujícího, kdy úvěrujícím je banka, vůči úvěrovanému na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a na zaplacení sjednaného úroku na základě smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ OZ“), jako spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSÚ“). Podle § 2395 OZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle něhož výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

6. Podle § 86 odst.1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 3 odst. 2 písm. d) OZ soukromé právo spočívá zejména mimo jiné i na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny. Podle § 4 odst.1 OZ má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst.1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 odst.1 OZ, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle § 586 odst. 2 OZ nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle § 6 odst.1 OZ každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle §6 odst.2 OZ nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

8. Podle § 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ o.s.ř.“), občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

9. Na základě učiněných zjištění a s ohledem na citovaná ustanovení právních předpisů má soud za prokázané, že žalobce žalovanému poskytl na základě uvedené smlouvy o úvěru částku 391.215 Kč, že žalovaný měl tuto částku zároveň s úrokem v sazbě 17,9% ročně splatit žalobci v pravidelných měsíčních splátkách po 7.424 Kč po dobu 9 let, se splatností první splátky 20. 3. 2017 a poslední do 20. 2. 2026. Žalobce tvrdil, že žalovaný zaplatil na uvedenou úvěrovou smlouvu pouze 201.985,16 Kč, a žalovaný netvrdil, že by zaplatil víc. Soud má za prokázané, že úvěr nebyl řádně splácen, že ke dni 4. 7. 2019 jej žalobce zesplatnil a že ke dni podání žaloby dluh žalovaného z tohoto úvěru na jistině činil 369.387,53 Kč, na řádném úroku 46.956,95 Kč a na úroku z prodlení 19.187,57 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný po podání žaloby na tuto pohledávku cokoliv zaplatil. Žalobce tak prokázal existenci své tvrzené pohledávky vůči žalovanému z předmětné smlouvy o úvěru.

10. Podle stávající judikatury vyšších soudů (např. I. ÚS 3308/16, IV.ÚS 702/20) je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně prověřoval úvěruschopnost žalovaného a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr žalobce, že žalovaný bude schopen řádně splácet sjednaný úvěr. Soud se proto zabýval těmito otázkami a dospěl k závěru, že okolnosti na straně žalovaného, kterému bylo v době uzavření úvěru pouhých 18 a půl roku, který již měl v té době u žalobce nesplacený úvěr ve výši cca 300.000 Kč, který byl povinen splácet po částkách 4.531 Kč měsíčně, na osobním účtu vedeném žalobcem měl žalovaný k počátku měsíce, v němž byl úvěr poskytnut, zůstatek kolem 1.700 Kč a v předchozích měsících to bylo podobné, nevlastnil žádný majetek, a jeho průměrná mzda se pohybovala kolem 16.500 Kč čistého měsíčně, neodůvodňovaly závěr, že žalovaný bude poskytnutý úvěr řádně splácet, proto podle ustanovení § 86 a § 87 ZSÚ by byla předmětná smlouva o úvěru neplatná a, pokud by její neplatnost žalovaný namítal, soud by mohl žalobci přiznat pouze nárok na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a na úrok z prodlení. S ohledem na ustanovení druhé věty § 87 ZSÚ, podle níž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, však má soud za to, že tato neplatnost právního jednání je stanovena na ochranu zájmu spotřebitele ve smyslu § 583 OZ, a žalovaný se jí musí dovolat. Jelikož žalovaný neplatnost předmětné smlouvy o úvěru nenamítal a naopak uznal svou povinnost vrátit žalobci poskytnuté prostředky a zaplatit mu sjednaný úrok a soud považuje uplatněný nárok žalobce za prokázaný a neshledal, že by tento nárok byl v rozporu s dobrými mravy, a ani jiné důvody, pro které by předmětná smlouva byla neplatná, soud žalobě jako důvodné v celém rozsahu vyhověl. A byť má soud za to, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 86 ZSÚ pro uzavření předmětné smlouvy o úvěru týkající se úvěruschopnosti žalovaného, pak jiný postup než plné vyhovění žalobě v tomto konkrétním případě soud považuje za jdoucí proti zásadě soukromého práva, že smlouvy se mají plnit, pokud nejsou v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy, a rovněž proti smyslu občanského soudního řízení, kterým je mimo jiné výchova k dodržování smluv a zákonů a k čestnému plnění povinností. Soud pak umožnil žalovanému dle § 160 o. s. ř., s ohledem na jeho majetkovou a příjmovou situaci a na jeho čestné chování ohledně přiznání závazku vrátit poskytnutou částku žalobci a zaplatit za to sjednaný úrok, uloženou povinnost plnit ve splátkách po 10.000 Kč měsíčně splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce se splatností první splátky k 20. dni měsíce následujícího po měsíci, v něž tento rozsudkem nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že v případě prodlení žalovaného byť s jedinou splátkou, stává se celý zbytek přiznané pohledávky žalobce vymahatelným, a žalobce může podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na exekuci.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst.1 o.s.ř., podle něhož soud přizná právo na náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Plně úspěšným byl v tomto řízení žalobce, proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 15.976 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 14.776 Kč a v paušálních nákladech advokátem nezastoupeného účastníka ve výši 1.200 Kč dle §151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 4 úkony po 300 Kč (výzva k plnění, podání žaloby, účast u dvou jednání). Rovněž náhradu nákladů řízení soud umožnil žalovanému zaplatit žalobci ve výše specifikovaných splátkách, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, a to z důvodů uvedených v odůvodnění lhůty pro plnění žalovaného nároku.