17 C 240/2018

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhela a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobců: a) celé jméno žalobkyně , datum narození b) celé jméno žalobce , datum narození oba bytem adresa žalovaného, žalované, žalobce a žalobkyně oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození 2. celé jméno žalovaného , datum narození oba bytem adresa žalovaného, žalované, žalobce a žalobkyně o určení obsahu budoucí smlouvy, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze 17. 5. 2021, č. j. 17 C 240/2018-150,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uzavření darovací smlouvy, jíž žalovaní jako dárci převedou na žalobce jako obdarované (bytovou) jednotku [číslo] v budově [adresa] na pozemku parc. [číslo] v kat. území [obec] na [anonymizováno], přičemž podíl na společných částech budovy a pozemku činí [číslo] (výrok I), a nájemní smlouvy, jíž žalobci jako pronajímatelé přenechají žalovaným jako nájemcům tuto (bytovou) jednotku do„ dočasného užívání“, a to na dobu neurčitou, za nájemné [částka] měsíčně (výrok II), a zavázal žalobce společně a nerozdílně zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok III).

2. Proti rozsudku podali odvolání žalobci, kteří navrhli jeho změnu tak, že jejich žalobě bude vyhověno.

3. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců důvodné není.

5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě na vydání rozhodnutí podle § 1787 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) na určení obsahu budoucích smluv darovací a nájemní, tedy na uzavření těchto smluv podle smlouvy o smlouvě budoucí podle § 1785 o. z., která měla být podle žalobců mezi účastníky uzavřena a v níž měl být ujednán obsah budoucích smluv alespoň obecným způsobem. Taková smlouva je podle žalobců obsažená v textu nijak nenazvané listiny z [datum], v níž se měli žalobci zavázat doplatit za žalované úvěr [částka] a žalovaní převést po doplacení úvěru na žalobce shora uvedenou bytovou jednotku (dále jen„ předmětný byt“) darovací smlouvou, a dále mělo dojít k dohodě, že žalovaní by v bytě dále bydleli za nájemné [částka] měsíčně. Soud I. stupně provedl důkaz především touto listinou z [datum], z níž učinil správné zjištění o jejím obsahu tak, jak je uvedeno v odstavci 6 odůvodnění napadeného rozsudku, a závěry o projevené vůli účastníků učinil na základě výkladových pravidel § 555 a následujících a § 553 odst. 1 o. z.

6. Dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětnému bytu mělo být převedeno nikoliv bezúplatně, ale za částku [částka], na níž jako na kupní cenu mělo být započteno jednak to, co žalovaní žalobcům dlužili z předchozích půjček uzavřených mezi nimi ([částka]), a to, co za žalované zaplatí do března [rok] na jejich úvěr ([částka]), a jednak i nájemné [částka] měsíčně za dobu již od sepsání listiny, kdy ještě vlastníky předmětného bytu nemohli být žalobci, neboť k převodu vlastnického práva na ně mělo dojít až v březnu [rok] po doplacení uvedeného úvěru. Tento rozpor nelze podle soudu I. stupně vyjasnit ani pomocí shora uvedených zákonných výkladových pravidel, a to právě proto, že z textu celé takovéto listiny obsahující vůli účastníků není zřejmé, zda budoucí smlouva, k níž se měli žalovaní touto listinou zavázat, má být smlouvu darovací či kupní. I kdyby nebylo toto ujednání nesrozumitelné, nemají žalobci podle soudu I. stupně dosud nárok na nájemné, který by si mohli započíst na úhradu kupní ceny, která tedy nebyla uhrazena a v důsledku toho„ žalobní petit nezohledňuje a neupravuje vypořádání úhrady kupní ceny“. Soud I. stupně hodnotí vyhotovení této listiny, kterou podepsali oba žalovaní a žalobkyně [celé jméno žalobkyně], nikoli jako právní jednání, které mělo vyvolat právní následky, čímž se bránili žalovaní a co podle soudu I. stupně vyplývá i z tvrzení žalobkyně, která připustila, že účastníci měli v úmyslu uzavřít poté„ pořádnou“ smlouvu, k čemuž nedošlo. Tento postoj stran svědčí podle soudu I. stupně o tom, že podle účastníků byla listina z [datum] spíše zamýšlena jako záznam z jednání či deklarace záměru, což vede k závěru, že takto jednající osoby neměly v úmyslu, aby tato listina vyvolala právní následky ve smyslu § 545 o.z., a to i s ohledem na výzvy žalobců žalovaným z [anonymizováno] a [datum], v níž vyzývají žalované k „ finalizaci textu darovací smlouvy a řešení úpravy budoucího užívání bytu“ aniž odkazují na údajně uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí. Proto podle soudu I. stupně nejde o smlouvu o smlouvě budoucí (respektive o smlouvách budoucích, a to darovací a nájemní) a žalobci se nemohou domáhat určení jejich obsahu dle § 1787 odst. 1 o. z.

7. Žalobci proti těmto závěrům soudu I. stupně namítají, že jsou v rozporu s publikovanou výkladovou judikaturu k ustanovení § 1787 o. z., se zjištěními soudu I. stupně z provedeného dokazování i z tvrzení samotných účastníků řízení. Žalobci poukazují na vyjádření žalovaných, že měli v úmyslu předmětný byt převést, když za ně žalobci uhradí jejich úvěr, a to se zohledněním staršího dluhu žalovaných u žalobců, že po celou dobu splácení úvěru žalovanými nevznikla jediná pochybnost, že by žalovaní dohodu z [datum] nepovažovali za závaznou, neboť obě strany se podle ní chovali, že oběma stranám této dohody byla tato dohoda srozumitelná a nebylo v ní nic nejasného, ale žalovaní tuto dohodu nesplnili, čímž zmařili splnění podmínky této dohody podle § 549 odst. 2 o. z., proto by tato podmínka měla být považována za splněnou. Žalobci poukázali na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 72/2021, dle něhož smlouva o smlouvě budoucí nemusí mít obligatorní písemnou formu ani v případě, že předmětem budoucího plnění má být movitá věc, tudíž s tímto pohledem na zdejší případ je evidentní, že předložená písemná listina a podpisy smluvních stran na ní stvrzovali dohodu stran o tom, jakým způsobem budou řešeny jejich vzájemné vztahy, tedy, že ze strany žalobců dojde k doplacení úvěru žalovaných a po doplacení dojde ze strany žalovaných k převodu předmětného bytu do vlastnictví žalobců. Žalobci poukázali i na otázku dobrých mravů, kterou se soud I. stupně nezabýval, neboť účastníci jsou blízcí příbuzní a žalovaní se rozhodli nedodržel dohodu z [datum], smlouvu porušili a byt na žalobce nepřevedli. Důvod, pro který žalovaní od této dohody údajně odstoupili, prokázán nebyl a byl druhým žalovaným tvrzen nepravdivě, stejně jako bylo nepravdivé tvrzení, že k obdobné situaci mělo dojít již dříve a že by od takové předchozí dohody odstoupila naopak žalobkyně, což žalobci popírají.

8. Podle ustanovení § 1785 o. z. se smlouvou o smlouvě budoucí nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v uvedené lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem. Podle § 1786 o. z. zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí. Podle § 1787 odst. 1 a 2 o. z. nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana navrhnout, aby ji určil soud. Obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány.

9. Závěry soudu I. stupně, že nedošlo k uzavření platné smlouvy o smlouvě budoucí podle § 1785 o. z. a že žalobcům nesvědčí nárok na určení obsahu darovací smlouvy a nájemní smlouvy podle § 1787 o. z. je podle odvolacího soudu správný a odvolací námitky žalobců proti němu důvodné nejsou.

10. Kromě shora uvedených zjištění o obsahu předmětné listiny z [datum] učinil soud I. stupně zjištění i o skutečnostech mezi účastníky nesporných, že splácení úvěru žalovaných u [právnická osoba] převzali žalobci od října [rok] včetně, a to po [částka] měsíčně, k čemuž zaplatili [datum] i jednu mimořádnou splátky [částka], že v listopadu [rok] došlo k „ překvalifikaci úvěru“ ze strany žalovaných, žalobcům bylo znemožněno pokračování splácení úvěru a následně byly splátky prováděny již žalovanými, že k úplnému splacení úvěru došlo [datum] a že tedy žalobci bylo na úvěr žalovaných zaplaceno od října [rok] do listopadu [rok] celkem [částka] ([anonymizováno] splátek po [částka] + [částka]). Dále soud I. stupně správně zjistil, že žalovaní poté, co převzali splacení svého úvěru, zaslali žalobcům [datum] na bankovní účet žalobkyně [celé jméno žalobkyně] částku [částka] představující veškeré platby poskytnuté žalovaným na úvěr žalobců v částce [částka] a částku [částka] představující dluh žalovaných u žalobců z předchozích půjček, kterou zohledňovala i předmětná listina z [datum], přičemž žalobci si obdrženou částku neponechali a [datum] ji zaslali žalobcům zpět na bankovní účet druhého žalovaného.

11. Odvolací soud především považuje za správný základní závěr soudu I. stupně, že text listiny z [datum] nesplňuje požadavky alespoň základní určitosti smluvního ujednání o budoucích smlouvách, které mají být mezi účastníky uzavřeny. Žalobci sice důvodně poukazují na vůli žalovaných převést žalobcům předmětný byt za podmínky doplacení svého úvěru ze strany žalobců při zohlednění staršího dluhu žalovaných u žalobců, a to včetně toho, že žalobci chtěli v převáděném bytě„ dožít“, což žalobci při jednání s žalovanými údajně respektovali. Tomuto původnímu záměru žalovaných, kteří od něj podle vlastního tvrzení opravdu až později ustoupili, by odpovídalo uzavření kupní smlouvy, při níž by na sjednanou kupní cenu bylo započteno to, co žalovaní jako prodávající žalobcům jako kupujícím dluží (resp. budou dlužit po doplacení úvěru). Požadavku žalovaných na dožití v předmětném bytě by zase odpovídalo spíše zřízení věcného břemene zatěžujícího nemovitost (resp. práva takovému věcnému břemenu odpovídajícího), jak zmiňovali i žalobci ve výzvách žalovaným k vytvoření těchto smluv, z nichž ta druhá může být nájemní nebo o věcném břemenu. Ovšem text listiny z [datum] obsahuje slovo„ nájemné“ a údaj, že obžalovaní si mají určitou částku v bytě„ odbydlet“, což vede k závěru o nájemní smlouvě, jejíhož uzavření se žalobci nakonec domáhají, jak sjednaného ve smlouvě o budoucí smlouvě. Primární je však žalobci tvrzený závazek žalovaných uzavřít převodní smlouvu ohledně předmětného bytu, na níž teprve by uzavření nájemní smlouvy (či smlouvy o zřízení věcného břemene) záviselo, a v tom se odvolací zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že záznam vůle účastníků na předmětné listině je neurčitý v tom, zda budoucí smlouvou, k jejímuž uzavření má vůle účastníků směřovat, má být smlouva kupní či darovací. Pro případný závazek k darování by bylo zcela bezvýznamné zohledňovat to, co je uvedeno v úvodní a obsahově převážné části této listiny, tedy hodnotu předmětného bytu [částka] jako kupní cenu, proti níž mají být započteny další pohledávky, a to včetně údajné pohledávky žalobců na nájemné proti žalovaným za období, kdy k převodu bytu ještě nemělo dojít. Bez ohledu na to, zda by taková kupní smlouva mohla být platná, vytvářejí tyto zásadní rozpory neurčitost tohoto projevu vůle účastníků jako sjednání smlouvy o budoucí převodní smlouvě. Ať už byl tehdejší úmysl žalovaných k převodu předmětného bytu jakýkoli, nebyl tento projev vůle v této dohodě vyjádřen tak, aby bylo zřejmé, že má jít o uzavření kupní smlouvy za uvedenou kupní cenu, na níž mají být započteny vymezené částky tvořící vzájemné závazky účastníků (existující i budoucí), pokud je v témže projevu vůle uvedeno výslovně, že převodem má být„ darovací smlouva“.

12. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, na které poukazují žalobci v odvolání, že smlouva o smlouvě budoucí podle § 1785 o. z. nemusí mít obligatorně písemnou formu ani v případě, že předmětem budoucího plnění má být nemovitá věc, což nic nemění na tom, že zde posuzované jednání účastníků má písemnou formu a jeho obsah je vnitřně rozporný. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na tu část odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v níž je uvedeno, že podle § 1787 odst. 2 o. z. nemusí tato„ přípravná“ smlouva obsahovat podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy, nýbrž její obsah má být určen„ alespoň obecným způsobem“ - tzn. takovým způsobem, aby právní jednání představující smlouvu o smlouvě budoucí kupní nemovitosti vyžadovalo požadavkům na určitost právního jednání. Odvolací soud se ztotožňuje i s názorem vyplývajícím z odborné literatury a výkladové judikatury k ustanovení § 1787 odst. 1 o. z., že tato právní úprava účinná od [datum] je zcela obdobná ustanovení § 289 odst. 1 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. účinného do 31. 12. 2013, podle něhož subjekty obchodního práva mohly již tehdy uzavřít smlouvu o budoucí smlouvě s předmětem určeným pouze„ alespoň obecným způsobem“. Pro řešení otázky, nakolik málo určitý a jen obecný může takový způsob být, aby taková smlouva byla alespoň v základních náležitostech určitá, lze podle odvolacího soudu vyjít z tehdy publikovaných výkladových rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2637/2010 či 32 Odo 557/2006. První obsahuje závěr, že významem takové smlouvy je zachytit v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu, jejímž předmětem ještě není konkrétní plní, avšak určení musí být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám daného případu, a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazku ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Až bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy může být ponecháno na jednání o uzavření této smlouvy (stejně, jak je to stanoveno v dnešním ust. § 1781 a 2 o. z. Druhé uvedené rozhodnutí akceptuje tutéž právní argumentaci a vychází dále z toho, že obsah smlouvy o uzavření budoucí smlouvy musí odpovídat„ požadavkům a nárokům vyplývajícím z právní úpravy té smlouvy, která má být na jejím základě uzavřena“.

13. Proto ani při„ benevolentním“ výkladu ustanovení § 1785 a § 1787 odst. 1 a 2 o. z. nelze dospět k závěru, že obsah budoucí smlouvy lze v budoucnu určit i v tom, zda má jít smlouvu kupní nebo darovací. To není pouze„ bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy“, které může být ponecháno až na určení obsahu smlouvy při jejím uzavření, ale základní identifikační parametr budoucí smlouvy, k jejímuž uzavření se měli účastníci zavázat.

14. Podle § 574 o.z. je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, podle § 575 o. z. má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle § 545 o. z. právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran, podle § 553 odst. 1 o.z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

15. Z důvodu nejasnosti právního jednání účastníků v tom, zda jde o budoucí smlouvu darovací nebo kupní, nelze dospět k závěru o základních náležitostech kterékoli z obou těchto smluv a nelze na něj hledět jako na spíše platné než neplatné. Proto toto právní jednání nevyvolalo právní následky, neboť ty v něm nejsou pro jeho neurčitost vyjádřeny. Ostatně případný výklad, že by toto jednání mělo vyvolat právní následky„ plynoucí ze zavedené praxe stran“, je v rozporu i s tím, že dosavadní vzájemná právní jednání účastníků byla nejen písemná ale dostatečně určitá ve správně označených a formalizovaných smlouvách, tedy takových, k jaké měli účastníci úmysl (podle jejich shodného tvrzení) přistoupit i zde jako k „ řádné“ smlouvě o smlouvách budoucích.

16. Nad rámec těchto závěrů považuje odvolací soud za vhodné vyjádřit se k právnímu hodnocení zjištěné skutečnosti, že žalobci nakonec nedoplatili za žalované úvěr v původně předpokládané částce [částka], ale pouze v částce [částka], a že v březnu [rok], kdy mělo dojít k převodu předmětného bytu na žalobce, ještě nebyl úvěr doplacen, neboť již samotní žalovaní jej doplatili až později a v částce o něco vyšší. V této souvislosti se odvolací soud se neztotožňuje s odvolací námitkou žalobců, že žalovaní se jednáním, jímž znemožnili úplné splacení svého úvěru žalobci, dopustili porušení smluvní podmínky ve smyslu § 549 odst. 2 o. z., v důsledku čehož by tato„ podmínka“ měla být považována za splněnou. Odvolací soud se naopak ztotožňuje s obranou žalovaných, že po změně jejich záměru převést byt na žalobce (ať už z jakýchkoliv důvodů, které nejsou zde významné) byli oprávněni svůj úvěr doplatit sami a v důsledku toho (kdyby smlouva o budoucí převodní smlouvě byla uzavřena) pak byt na žalobce nepřevést. Odvolací soud tuto skutečnost zohledňuje ve smyslu § 1788 odst. 2 o. z. jako změnu okolností, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí vycházely, v jejímž důsledku nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, proto i v případě, že by smlouva o budoucí smlouvě byla uzavřena, by povinnost žalovaných smlouvu uzavřít zanikla. Pokud vůle žalovaných byla motivována jejich tehdejší neschopností splatit vlastní úvěr, v důsledku čehož byli ochotni za podmínky, že jej za ně splatí žalobci, převést jim svůj byt, neshledává odvolací soud v jednání žalovaných, pokud později byli schopni a ochotni svůj úvěr sami doplatit, porušení smluvní podmínky ze smlouvy o smlouvě budoucí (i kdyby byla uzavřena), ale naopak změnou okolností, pro kterou již není důvodné, aby svůj byt na žalobce převedli, zvlášť pokud žalovaným vrátili veškeré finanční prostředky, které dle zjištění v tomto řízení žalobcům dlužili, tedy jak částku [částka] dluženou z předchozích půjček (a zohledněnou ve sporné listině z [datum]), tak částku [částka], kterou žalobci za žalované skutečně zaplatili. Skutečnost, že žalobci tuto částku nepřijali, resp. vrátili ji žalovaným zpět, již nemá vliv na závěr, že žalovaní tímto způsobem upravili vzájemná práva účastníků týkající tak, že nedošlo k naplnění podmínky pro původně zamýšlený převod předmětného bytu na žalobce, jíž bylo doplacení úvěru v částce [částka] do března [rok], po kterém teprve měli žalovaní byt na žalobce údajně převést, k čemuž nakonec došlo až v květnu [rok] a v částce o něco vyšší částečně doplacené samotnými žalovanými.

17. Primárně významný je ale shora uvedený správný závěr soudu I. stupně, že k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o převodu předmětného bytu nedošlo, neboť ani za pomoci zákonných výkladových pravidel nelze z předmětné listiny z [datum] dovodit vůli účastníků na uzavření budoucí kupní nebo budoucí darovací smlouvy. Proto je bezvýznamný závěr o tom, zda se účastníci dohodli na uzavření budoucí smlouvy o nájmu na dobu neurčitou, pokud vůle žalobců podle žalobních tvrzení i podle výzev před podáním žaloby svědčí také pro možnost uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene, která by odpovídala obecně formulovanému požadavku žalovaných, aby v převáděném bytě mohli„ dožít“. Pro shora uvedený závěr pak není významný ani ten správný závěr soudu I. stupně, že absence podpisu žalobce [celé jméno žalobce] na uvedené listině by tuto smlouvu, byla-li by platně uzavřena, neplatnou nečinila, neboť žalobce potvrdil svůj souhlas s takovou smlouvou, proto její uzavření jen jedním z manželů, do jejichž společného jmění má být majetek nabyt, nepůsobí neplatnost nabývací smlouvy.

18. Z výše uvedených důvodů je rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé ve výrocích I a II jeho rozsudku věcně správné a odvolací soud jako takové potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

19. Výrok II napadeného rozsudku o nákladech řízení, který je na napadeném výroku I o věci samé závislý, je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a plným úspěchem žalovaných v řízení, jimž proto přísluší náhrada nákladů, které vznikly za jejich zastoupení (dnes již ukončené) advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že bez ohledu na to, zda by mohla bývalá advokátka žalovaných požadovat za poskytnuté právní služby vyšší částku, než kterou žalovaným sama vyúčtovala, je třeba vyjít z požadavku žalovaných na nahrazení nákladů řízení právě v této částce, kterou své advokátce byli povinni zaplatit. Proto je i toto rozhodnutí soudu I. stupně správné, a odvolací soud i je jako takové potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

20. Výrok II tohoto rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je také odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., a to pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a plným úspěchem žalovaných v odvolacím řízení, v němž jim však žádné náklady již nevznikly.