29 C 76/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem Mgr. Petrem Ciběnou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně se sídlem Adresa advokátky proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B , bytem Adresa žalované B zastoupeni Jméno žalované C , obecným zmocněncem bytem Anonymizováno o určení vlastnického práva, I. Určuje se, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí, a to: pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří o výměře 361 m2, jehož součástí je stavba rodinného domu s č.p. , Anonymizováno, , stojící na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , v části obce , adresa, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, zahrada o výměře 360 m2, způsob ochrany zemědělský půdní fond, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , katastrálního pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, .II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně vůči žalované 2) domáhá určení, že je výlučným vlastníkem nemovitých věcí, a to: pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří o výměře 361 m2, jehož součástí je stavba rodinného domu s č.p. , Anonymizováno, , stojící na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , v části obce , adresa, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , zahrada o výměře 360 m2, způsob ochrany zemědělský půdní fond, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , katastrálního pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, , zamítá.III. Žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Brno-venkov soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.IV. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 31 145 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky v , Anonymizováno, .V. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 22. 3. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří o výměře 361 m2, jehož součástí je stavba rodinného domu s č.p. , Anonymizováno, , stojící na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , v části obce , adresa, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , zahrada o výměře 360 m2, způsob ochrany zemědělský půdní fond, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , katastrálního pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, pro obec a k. ú. , adresa, . Žalobkyně tvrdila, že darovací smlouva ze dne 31. 10. 2014, na jejímž základě převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na 2) žalovanou (dále jen „žalovaná“), je absolutně neplatná, a stejně tak je neplatná i darovací smlouva ze dne 29. 3. 2021, kterou žalovaná převedla vlastnické právo k daným nemovitostem na 1) žalovaného (dále jen „žalovaný“). Neplatnost darovací smlouvy ze dne 31. 10. 2014 spočívá podle žalobkyně v tom, že v říjnu 2014 žalovaná půjčila žalobkyni částku 320 000 Kč na vyplacení exekucí váznoucích na bytě, ve které bydlela její dcera s dětmi, avšak namísto smlouvy o půjčce nebo zástavní smlouvy požadovala žalovaná uzavření fiktivní darovací smlouvy na veškerý nemovitý majetek žalobkyně zapsaný na LV č. , hodnota, , na kterém vázlo zástavní právo ve prospěch , adresa, , k zajištění dluhu o tehdejší výši zhruba 1,5 milionu Kč, a věcné břemeno užívání jejich bratra , jméno FO, . Tuto darovací smlouvu uzavřela žalobkyně v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek, pod hrozbou exekuce, ale i na základě omylu, do kterého jí žalovaná úmyslně uvedla slibem, že do uhrazení předmětného dluhu bude předmětné nemovitosti se svojí rodinou bezplatně užívat, splácet dál úvěr u , adresa, a následně, že veškeré nemovitosti budou převedeny zpět do vlastnictví žalobkyně. Od zápisu vlastnického práva ve prospěch žalované začali žalovaní činit kroky, aby nemuseli nemovitost žalobkyni vrátit. Nejprve žalovaný bez souhlasu žalobkyně předčasně splatil zbytek úvěru u , adresa, a začal po žalobkyni požadovat nájemné ve výši 15 000 Kč, což žalobkyně odmítla. Následně na ní začali žalovaní útočit, urážet ji a vyzývat k vystěhování se. Půjčku ve výši 320 000 Kč žalobkyně uhradila dne 30. 8. 2017, avšak ke slíbenému převodu nemovitosti zpět na žalobkyni nedošlo. Dne 29. 3. 2021 žalovaná darovala nemovitosti žalovanému, jejímu manželovi. Dne 21. 4. 2021 byla žalobkyně vyzvána k vyklizení nemovitostí do 31. 5. 2021, což neučinila a následně dne 27. 7. 2021 podal žalovaný žalobu na vyklizení nemovitostí, která je vedena u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 229/2021. Darovací smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena pouze fiktivně. tzv. „na oko“, a to za účelem ochránit žalobkyni před exekucí, čímž je podle žalobkyně na straně obou prokázán rozpor mezi jejich vnitřní vůlí a vůlí projevenou na venek. Žalovaná nikdy neměla v úmyslu předmětné nemovitosti vlastnit a nepovažovala se od začátku za vlastnici nemovitostí. Taktéž žalobkyně neměla v úmyslu tyto nemovitosti trvale převést. Takto uzavřená darovací smlouva je tak podle žalobkyně absolutně neplatná, a to pro absenci vůle, jak na straně žalobkyně darovat, tak na straně žalované být obdarována. Na základě této darovací smlouvy tak nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovanou, a ta tedy nemohla následně převést vlastnické právo na žalovaného.

2. Zdejší soud rozsudkem ze dne 5. září 2023, č. j. 29 C 76/2022-130, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba rodinného domu s č. p. , Anonymizováno, , a pozemku p. č. , Anonymizováno, , vše v k. ú. , adresa, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč.

3. Na podkladě odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 4. 2024, č. j. 70 Co 212/2023-147, výše uvedený rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá požadavkům stanoveným právními předpisy a judikaturou. Soud prvního stupně při hodnocení důkazů nedostatečně a nelogicky zohlednil vlastní zjištění vyplývající z dopisů účastníků řízení, konkrétně dopisu druhé žalované ze dne 31. 12. 2014 a dopisů žalovaného ze dnů 19. 11. 2015 a 23. 4. 2017. Tyto dokumenty naznačovaly, že nemovitosti měly být po splacení dluhu převedeny zpět na žalobkyni, případně sloužily jako forma zástavy. Soud však neobjasnil, proč přikládá větší důkazní váhu SMS zprávám žalobkyně ze dne 7. 12. 2014 než těmto dopisům, přestože například dopis druhé žalované výslovně uvádí dohodu o zpětném převodu nemovitosti. Další zásadní pochybení spočívalo v tom, že soud prvního stupně bezdůvodně neprovedl výslechy svědků navržených žalobkyní – konkrétně jejích dcer a zetě. Odůvodnění, že se jedná o osoby blízké žalobkyni a že by jejich výslech byl nadbytečný, odvolací soud označil za nedostatečné. Podle ustálené judikatury lze o věrohodnosti svědecké výpovědi rozhodnout až po jejím provedení, nikoli předem. Navíc nelze považovat výslech za nadbytečný, pokud má sloužit k prokázání skutečností, které soud považuje za neprokázané – v tomto případě údajné dohody o navrácení nemovitostí. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

4. Odvolací soud zdejšímu soudu uložil, aby v dalším řízení řádně provedl a vyhodnotil všechny navržené důkazy a své závěry logicky a srozumitelně odůvodnil. Soud se má zabývat nejen obsahem SMS zpráv žalobkyně, ale také dopisy žalovaných, které naznačují, že převod nemovitostí mohl být pouze dočasným opatřením. Dále soud zavázal k provedení výslechu navržených svědků, jejichž výpovědi mohou objasnit skutečný záměr stran. Na základě všech důkazů má zdejší soud posoudit, zda šlo o trvalý dar nemovitostí, nebo zda šlo jen o dočasné řešení, které mělo zajistit vrácení půjčených peněz, po jejichž splacení měly být nemovitosti převedeny zpět. Při tom má soud zohlednit i to, co jednání předcházelo a jak se strany později chovaly, tedy jaký význam samy svému jednání přikládaly. Soud se má také zabývat možností, že šlo o tzv. zastřený právní úkon – tedy že skutečný záměr stran byl jiný, než jaký formálně uvedly. Pokud by se prokázalo, že šlo o předstírané darování, a ve skutečnosti šlo o zajištění půjčky, musí soud posoudit skutečný právní význam tohoto jednání a případně i jeho platnost.

5. Žalobkyně v rámci závěrečného návrhu uvedla, že darovací smlouva ze dne 31. 10. 2014, na jejímž základě žalovaná nemovitosti nabyla, byla pouze formálním aktem, který měl zastřít skutečnou dohodu o půjčce a zajištění dluhu. Tato smlouva byla podle žalobkyně uzavřena pod nátlakem a v tíživé životní situaci, a proto je neplatná jako zdánlivé právní jednání bez vážné vůle. Žalobkyně prokázala, že půjčku ve výši 320 000 Kč, kterou od žalované obdržela, řádně a včas splatila, čímž měla být naplněna ústně sjednaná rozvazovací podmínka, podle níž měly být nemovitosti převedeny zpět. K tomu však nedošlo, neboť žalovaná nemovitosti následně převedla darovací smlouvou ze dne 29. 3. 2021 na svého manžela, žalovaného. Z důkazů, včetně korespondence a výpovědí účastníků, vyplývá, že původní darovací smlouva byla uzavřena pouze „na oko“ a skutečným úmyslem bylo zajištění půjčky. Žalobkyně se proto dovolává neplatnosti jak původní darovací smlouvy z roku 2014, tak i navazující smlouvy z roku 2021, neboť žalovaná nikdy nebyla pravým vlastníkem nemovitostí. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud určil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť darovací smlouvy jsou neplatné pro absenci vážné vůle a pro rozpor s dobrými mravy a zákonem. Žalovaná byla pouze nepoctivým držitelem a žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo z neplatného právního úkonu.

6. Žalovaní v rámci závěrečného návrhu uvedli, že nadále považují žalobu za nedůvodnou a účelovou, neboť žaloba byla podána až poté, co žalovaný podal proti žalobkyni žalobu na vyklizení předmětné nemovitosti. Žalovaná není ve věci pasivně legitimovaná, neboť má být žalovaná pouze žalovaný jako vlastník nemovitostí zapsaný v katastru nemovitostí. Tvrzení žalobkyně o sjednané rozvazovací podmínce nebylo ničím podloženo. Navrhli proto žalobu zamítnout jako nedůvodnou.

7. Soud v rámci obnoveného řízení provedl výslech navržených svědků, a to , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , dále doplnil dokazování listinnými důkazy a provedl účastnický výslech žalobkyně a žalované. Na základě takto doplněného dokazování dospěl soud k následujícím závěrům o skutkovém stavu:

8. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, , dcery žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyně (její matka) se v tíživé finanční situaci způsobené exekucí obrátila na svou sestru (žalovanou) s žádostí o pomoc. Dohodly se, že žalovaná poskytne žalobkyni půjčku ve výši 320 000 Kč se splatností do tří let. V rámci této dohody žalobkyně převedla nemovitost na žalovanou s tím, že po splacení půjčky bude nemovitost převedena zpět. Peníze byly podle svědkyně skutečně vráceny ve dvou splátkách, ale k převodu nemovitosti zpět nedošlo. Svědkyně uvedla, že byla přítomna ústní dohodě o půjčce a podmínkách vrácení nemovitosti, nikoliv však samotnému podpisu darovací smlouvy. Neviděla ani její text. Potvrdila, že půjčka měla být použita na úhradu dluhu manžela žalobkyně vůči společnosti SIKO. Celá situace se podle ní řešila velmi rychle, pravděpodobně během jednoho dne. Dále svědkyně uvedla, že po splacení půjčky žalobkyně opakovaně žádala o vrácení nemovitosti, a to jak ústně, tak prostřednictvím SMS zpráv. Žalovaná však dům nepřevedla zpět. Svědkyně také zmínila, že žalovaná a její manžel později doplatili další úvěr (tzv. pyramidu) bez souhlasu žalobkyně, což vnímala jako snahu žalobkyni dále zadlužit. Svědkyně potvrdila, že její matka dlouho nechtěla situaci řešit právní cestou, protože nechtěla poškodit vztah se svou sestrou. Věřila, že dojde k dobrovolnému vrácení nemovitosti, jak bylo původně dohodnuto. Nikdy jí neřekla, že by dům vrátit nechtěla. Celkově svědkyně potvrdila, že darovací smlouva byla uzavřena pouze formálně, aby zajistila půjčku, a že skutečným úmyslem bylo, aby se nemovitost po splacení dluhu vrátila zpět žalobkyni.

9. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, , druhé dcery žalobkyně, vyplynulo následující: Svědkyně potvrdila, že její matka (žalobkyně) se ocitla ve finanční tísni a požádala svou sestru, se kterou měla velmi blízký vztah, o půjčku ve výši 320 000 Kč. Tato částka měla být zajištěna převodem domu na žalovanou s tím, že pokud bude půjčka do tří let splacena, dům se vrátí zpět. Žalobkyně půjčku skutečně splatila včas, ale k vrácení nemovitosti nedošlo. Svědkyně nebyla přítomna uzavření darovací smlouvy ani neviděla její text. O celé situaci se dozvěděla z rodinných rozhovorů, které probíhaly opakovaně. Potvrdila, že krátce po poskytnutí půjčky navštěvovala žalovaná žalobkyni a chovala se tak, že to svědkyně vnímala jako psychický nátlak – například plánovala, jak si na zahradě zařídí lavičku, čímž dávala najevo, že s domem počítá jako se svým. Po splacení půjčky žalobkyně doufala, že sestra dodrží původní dohodu, ale vztahy se mezitím zhoršily a komunikace probíhala převážně přes SMS. Žalobkyně opakovaně žádala o vrácení domu, ale bez výsledku. Svědkyně popsala, že její matka byla psychicky vyčerpaná a doufala v dobrovolné řešení. Sama se pokusila situaci řešit osobně – chtěla navštívit žalovanou a domluvit se, ale byla předem varována, že není vítaná, a bylo jí hrubě řečeno, aby se do věci nepletla. Svědkyně výslovně uvedla, že její matka nikdy nezmínila, že by dům vrátit nechtěla. Dále potvrdila, že na domě vázl úvěr, který žalobkyně původně čerpala kvůli péči o nemocného bratra a na opravy domu. Tento úvěr byl později doplacen žalovanou bez vědomí žalobkyně, což podle svědkyně vedlo k dalším problémům a dluhům. Svědkyně je přesvědčena, že její matka by byla schopna úvěr sama splácet, případně by jí s tím pomohly její dcery. Z výpovědi také vyplynulo, že po převodu domu bylo ze strany žalované požadováno nájemné, ale svědkyně si není jistá, zda bylo skutečně něco zaplaceno. Úvěr podle ní nakonec uhradili žalovaní, a to bez jakékoli dohody s žalobkyní. Potvrdila, že původní dohoda mezi sestrami byla o půjčce zajištěné nemovitostí, která měla být po splacení vrácena. Žalobkyně tuto dohodu splnila, ale žalovaná ji nedodržela.

10. Z výpovědi svědka , jméno FO, , zetě žalobkyně, soud zjistil, že mezi žalobkyní a její sestrou došlo k dohodě o půjčce ve výši 320 000 Kč. Podmínkou poskytnutí půjčky bylo, že žalobkyně převede svůj dům na žalovanou, přičemž po splacení půjčky měl být dům převeden zpět. K tomu však nedošlo, a právě z tohoto důvodu je podle svědka veden soudní spor. Svědek nebyl přítomen samotnému jednání o uzavření dohody ani podpisu smlouvy, ale o celé situaci ví z vyprávění své tchyně a švagrové. Text darovací smlouvy viděl až v souvislosti s probíhajícím soudním řízením, nikoliv v době jejího uzavření. Podle svědka se celá dohoda o půjčce a převodu nemovitosti odehrála velmi rychle, pravděpodobně během jednoho dne. Přesný důvod, proč žalobkyně peníze potřebovala, nezná. Uvedl však, že ještě před uplynutím tříleté lhůty, během níž měla být půjčka splacena, byl na žalobkyni vyvíjen tlak, aby peníze vrátila. Tento tlak měl podle něj formu telefonátů a dopisů, které posílal manžel žalované a které byly adresovány i jeho manželce. Obsah těchto dopisů se týkal požadavku na vrácení půjčky. Svědek potvrdil, že pokud by žalobkyně půjčku nesplatila, dům by zůstal žalované. Naopak v případě splacení měla být nemovitost převedena zpět, což se však nestalo. Důvod, proč k převodu zpět nedošlo, nezná a považuje to za otázku na žalovanou. Dále uvedl, že žalobkyně zřejmě dlouho nevěřila, že by sestra dohodu nedodržela, a proto nepodnikla právní kroky ihned. Věřila, že sestra dům vrátí dobrovolně, protože mezi nimi panoval blízký vztah. Právní řešení začala hledat až později, když se ukázalo, že k vrácení nemovitosti nedojde.

11. Z účastnické výpovědi žalobkyně soud zjistil, že v roce 2014 se žalobkyně ocitla v tíživé finanční situaci v důsledku exekuce vedené na jejího manžela, podnikatele v oblasti instalatérství. Potřebovala okamžitě uhradit částku 320 000 Kč, a proto požádala o pomoc svou sestru, se kterou měla do té doby blízký vztah. Podle její výpovědi došlo mezi nimi k ústní dohodě, že sestra jí půjčí požadovanou částku s tím, že žalobkyně na ni dočasně převede svůj dům. Po splacení půjčky do tří let měla být nemovitost převedena zpět. Žalobkyně uvedla, že půjčku skutečně splatila ve dvou splátkách v srpnu 2017, tedy včas a v souladu s dohodou. Přesto k vrácení nemovitosti nedošlo. Naopak, po převodu domu na žalovanou začal být na žalobkyni vyvíjen silný psychický tlak. Žalovaní ji opakovaně navštěvovali, nutili ji podepisovat různé dokumenty, požadovali po ní nájemné ve výši 15 000 Kč měsíčně a úhradu úvěru, který bez jejího vědomí sami doplatili. Dále vypověděla, že po splacení půjčky sestru opakovaně žádala o vrácení domu – telefonicky, prostřednictvím SMS zpráv i při osobních setkáních. Právní cestou začala věc řešit až poté, co zjistila, že sestra převedla nemovitost na svého manžela (žalovaného), a ten jí následně zaslal výzvu k vystěhování. Žalobkyně uvedla, že do té doby věřila, že sestra dohodu dodrží, a proto nepodnikla žádné právní kroky dříve. Žalobkyně také popsala, že původní úvěr na dům splácela částkou 6 000 Kč měsíčně, ale po převodu nemovitosti přestala platit, neboť jí bylo řečeno, že úvěr doplatí žalovaní. Ti po ní následně požadovali úhradu vysokých částek, které si sami vypočítali, a odmítli její návrh na splácení po 6 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že jim třikrát tuto částku zaplatila, ale trvala na tom, aby byla uzavřena písemná dohoda, což žalovaní odmítli. K samotné darovací smlouvě žalobkyně uvedla, že ji připravili žalovaní a přinesli ji k podpisu. Byla v šoku, pod tlakem a věřila, že jde pouze o formální zajištění půjčky. Přítomna byla její dcera, která rovněž neměla k textu smlouvy připomínky, neboť nikdo z rodiny nepředpokládal, že by sestra žalobkyni podvedla. Žalobkyně přiznala, že v prosinci 2014 poslala SMS, ve které uvedla, že o dům nestojí, ale vysvětlila, že šlo o zoufalou reakci na neustálý tlak a manipulaci ze strany žalovaných. Na otázku, proč nebyla dohoda o vrácení domu písemně zachycena, žalobkyně odpověděla, že ji to nenapadlo, protože své sestře důvěřovala. Po splacení půjčky nepřipravila návrh nové darovací smlouvy, neboť věřila, že sestra dostojí ústní dohodě.

12. Z účastnické výpovědi žalované soud zjistil, že v říjnu 2014 poskytla spolu se svým manželem žalobkyni a jejímu manželovi finanční pomoc ve výši 320 000 Kč, a to ve dvou splátkách. Peníze byly určeny na úhradu exekuce, která byla podle jejich tvrzení naléhavá – exekutor měl být přítomen přímo v domě. Jako zajištění této půjčky jim žalobkyně převedla svůj dům, přičemž podle žalované bylo ústně dohodnuto, že po splacení dluhu bude nemovitost převedena zpět. Žalovaná tvrdila, že krátce po uzavření darovací smlouvy žalobkyně změnila postoj, prohlásila, že o dům nestojí, a odmítla splácet jakýkoli dluh. V roce 2015 jí žalovaná nabídla zpětný převod nemovitosti prostřednictvím nové darovací smlouvy, kterou nechali vyhotovit právníkem. Žalobkyně však podle její výpovědi odmítla smlouvu podepsat a vyhodila ji z domu. Žalovaná dále uvedla, že po celou dobu spláceli za žalobkyni hypotéku, daň z nemovitosti i pojištění, a že žalobkyně přestala komunikovat a odmítala jakoukoli spolupráci. Podle žalované se žalobkyně o vrácení domu nikdy oficiálně nehlásila, pouze posílala vulgární SMS zprávy. Tvrdila, že žalobkyně sice půjčku ve výši 320 000 Kč v roce 2017 vrátila, ale neplnila další závazky, zejména nesplácela hypotéku, kterou měla podle dohody převzít. Z tohoto důvodu podle žalované k vrácení nemovitosti nedošlo. Uvedla také, že celkově za žalobkyni uhradili částku přesahující 1,5 milionu Kč, včetně doplacení hypotéky, a že původní dohoda počítala s vrácením domu až po splacení celé částky včetně úroků, které vyčíslili na 100 000 Kč. Žalovaná opakovaně zdůraznila, že původní darovací smlouva byla zvolena jako forma zajištění půjčky, protože zástavní smlouva nebyla možná kvůli existující zástavě Modré pyramidy. Tvrdila, že žalobkyně odmítala písemné dohody, a proto vše probíhalo ústně. Přestože podle ní neměli původně v úmyslu si dům ponechat, změnili postoj poté, co žalobkyně přestala komunikovat a neplnila dohodnuté závazky. Žalovaná také uvedla, že po roce 2018 začal její manžel psát žalobkyni dopisy, ve kterých požadoval nájemné, aby ji přiměl k reakci. Tvrdila, že do té doby žádné nájemné nepožadovali. Vysvětlila také, že nabídky na opravy domu (např. zámková dlažba, garáž) byly míněny jako dar, nikoli jako další finanční požadavky. Závěrem žalovaná uvedla, že celá situace měla negativní dopad i na její zdraví a zdraví jejího manžela, a že žalobkyně nikdy formálně nepožádala o vrácení domu, ani po splacení půjčky. Přestože připravili návrh darovací smlouvy na převod zpět, žalobkyně jej odmítla převzít i podepsat.

13. Soud také doplnil dokazování nepodepsanou darovací smlouvou a nepodepsaným návrhem na vklad ze dne 20. 1. 2015, z těchto důkazů však nebylo zjištěno ničeho relevantního pro věc.

14. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Podle § 555 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“ nebo „občanský zákoník“), právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

16. Podle § 556 OZ co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

17. Podle § 560 OZ písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

18. Podle § 984 odst. 1 OZ není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

19. Podle § 2040 odst. 1 OZ smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo.

20. Podle § 2041 OZ týká-li se zajišťovací převod práva věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká zajištění zápisem do tohoto seznamu; do veřejného seznamu se zapíše i dočasná povaha zajišťovacího převodu práva.

21. Soud při právním posouzení věci vycházel z § 555 a § 556 občanského zákoníku, podle něhož se právní jednání posuzuje podle svého obsahu, a má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné, posoudí se podle jeho pravé povahy. Tento právní názor je ustáleně zastáván i judikaturou Nejvyššího soudu, k tomu viz např. rozsudek ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1042/2023, či obdobně rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících okolností. Skutečnou vůli jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první OZ tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám.

22. Z provedeného dokazování, zejména z výpovědí účastníků řízení a svědků, jakož i z předložených listinných důkazů, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti v souladu s § 132 o. s. ř., soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo v říjnu 2014 k uzavření právního jednání, které bylo formálně označeno jako darovací smlouva, avšak svým obsahem a účelem neodpovídalo skutečnému darování nemovitosti. Naopak, z důkazů jednoznačně vyplynulo, že skutečným úmyslem obou stran bylo zajištění pohledávky žalované vůči žalobkyni, vzniklé v důsledku poskytnutí finanční částky ve výši 320 000 Kč na úhradu exekučně vymáhaného dluhu manžela žalobkyně. Tato skutečnost byla potvrzena nejen výpovědí žalobkyně, která popsala, že převod nemovitosti byl podmínkou poskytnutí půjčky, ale rovněž výpovědí žalované, která uvedla, že na úplném počátku měl převod nemovitosti sloužit jako zajištění půjčky a že po jejím splacení měla být nemovitost převedena zpět. Rovněž svědecké výpovědi dcer žalobkyně a jejího zetě potvrdily, že mezi sestrami existovala ústní dohoda o dočasném převodu nemovitosti s tím, že po splacení půjčky bude dům vrácen. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně půjčku ve výši 320 000 Kč skutečně splatila, a to ve dvou splátkách v srpnu 2017, přesto k vrácení nemovitosti nedošlo. Žalovaná argumentovala tím, že žalobkyně neplnila další závazky, zejména nesplácela hypotéku, kterou měla podle jejich tvrzení převzít. Tvrzení žalované, že vrácení nemovitosti bylo podmíněno i úhradou dalších závazků, však nebylo podloženo žádnou písemnou dohodou. Je zjevné, že obě strany vnímaly převod jako dočasné opatření sloužící k zajištění návratnosti půjčky.

23. Soud proto dospěl k závěru, že mezi účastnicemi došlo k tzv. disimulovanému právnímu jednání, tedy k zastření skutečné povahy právního úkonu. Formálně uzavřená darovací smlouva ve skutečnosti zastírala smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu § 2040 a násl. občanského zákoníku. Podle § 555 odst. 2 občanského zákoníku se právní jednání posuzuje podle své skutečné povahy, pokud má být jiným právním jednáním zastřeno. V daném případě bylo zřejmé, že účelem převodu nemovitosti nebylo bezúplatné obdarování, ale zajištění návratnosti poskytnuté půjčky. Smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo. V tomto případě tak žalobkyně dočasně převedla své vlastnické právo na žalovanou s tím, že jakmile dojde k úhradě poskytnuté zápůjčky, vrátí žalobkyni nemovitost zpět. To, že následné události vedly ke změně postojů kterékoliv ze stran nemá vliv na to, jaký byl záměr účastníků v okamžiku učinění právního jednání, tedy že 31. 10. 2014 chtěli strany uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu práva, avšak z důvodu zástavního práva váznoucího na nemovitosti tak písemně neučinily. Soud proto hodnotil právní jednání mezi žalobkyní a žalovanou podle jeho skutečného obsahu k okamžiku učinění tohoto jednání, tedy jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu § 2040 a násl. občanského zákoníku.

24. Soud se dále zabýval otázkou, zda právní jednání, které mělo být zastřeno – tedy smlouva o zajišťovacím převodu práva – splňovalo v době učinění tohoto jednání zákonné požadavky. Podle § 560 občanského zákoníku musí mít právní jednání, kterým se převádí věcné právo k nemovitosti, písemnou formu. V projednávané věci však žádná písemná smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřena nebyla. Písemně byla zachycena pouze darovací smlouva, která neobsahovala žádné ujednání o zajišťovací funkci převodu. Navíc podle § 2041 občanského zákoníku přechází vlastnické právo na základě zajišťovacího převodu až zápisem do veřejného seznamu. V tomto případě byl do katastru nemovitostí zapsán toliko převod vlastnického práva jako dar, nikoli jako zajišťovací převod práva. Nedodržení zákonných požadavků na formu a zápis má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Absolutní neplatnost znamená, že se k takovému právnímu jednání nepřihlíží a nemá žádné právní účinky od samého počátku (ex tunc), přičemž soud k této neplatnosti přihlíží z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná, vlastnické právo k nemovitostem nikdy právně nepřešlo ze žalobkyně na žalovanou. Žalobkyně tedy zůstala od počátku výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí. Na věci nemůže nic změnit ani skutečnost, že následně došlo k převodu nemovitostí ze žalované na jejího manžela na základě darovací smlouvy ze dne 25. 3. 2021. Podle § 984 občanského zákoníku platí, že zapsaný stav ve veřejném seznamu svědčí ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře. V daném případě však žalovaný nenabyl nemovitost za úplatu, nýbrž na základě daru, a navíc se aktivně účastnil všech předchozích jednání mezi stranami, tudíž nemohl být v dobré víře o oprávněnosti převodu. Soud se proto nezabýval dalšími okolnostmi, jako je výše půjčky, úroky, splácení hypotéky či změna postoje žalobkyně, neboť tyto skutečnosti nemohou zvrátit závěr o absolutní neplatnosti právního jednání. Neplatnost hlavního právního úkonu způsobuje neplatnost i všech navazujících právních jednání. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně je i nadále výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť smlouva, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva, je absolutně neplatná pro nedodržení zákonných požadavků na formu a zápis do katastru nemovitostí.

25. Soud rovněž zohlednil, že žalovaná sama připustila, že původní darovací smlouva měla sloužit jako náhrada za zástavní smlouvu, kterou nebylo možné uzavřít z důvodu existence předchozí zástavy ve prospěch Modré pyramidy. Tímto přiznáním žalovaná fakticky potvrdila, že darovací smlouva byla uzavřena pouze formálně a že skutečným účelem bylo zajištění pohledávky, nikoliv trvalý převod vlastnického práva (což ostatně vyplývá i z jiných provedených důkazů, zejména výpovědí svědků a žalobkyně). Takové jednání je v rozporu se zásadou poctivosti a transparentnosti právních vztahů a nemůže požívat právní ochrany. Soud proto uzavírá, že právní jednání mezi žalobkyní a žalovanou bylo od počátku stiženo vadou, která způsobuje jeho absolutní neplatnost. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nikdy platně nepřevedla své vlastnické právo k nemovitostem, zůstává i nadále jejich výlučnou vlastnicí. Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování právních jednání je třeba vycházet z jejich skutečného obsahu, a nikoliv pouze z jejich formálního označení. Ze všech shora uvedených důvodů proto bylo žalobě vyhověno.

26. Opětovně však soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesprávně žalovala žalovanou, která není pasivně věcně legitimovanou a žaloba vůči ní tak nemohla být z tohoto důvodu úspěšná. Tento závěr zdejší soud vyslovil již v prvním rozhodnutí ve věci ze dne 5. září 2023, které bylo následně zrušeno. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. 30 Cdo 1677/2007 platí, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Nositelem práv a povinností v tomto řízení je totiž pouze ten, kdo požaduje, aby jeho vlastnické právo bylo určeno, tedy žalobkyně, a ten, kdo je veden v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí (tedy pouze žalovaný). Případné rozhodnutí, že tu vlastnické právo je či není, totiž v případě žalované nemá žádný vliv na její právní poměry, neboť již není vlastníkem nemovitosti a její postavení tak dané rozhodnutí nezmění. Z tohoto důvodu byla žaloba vůči žalované zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady řízení.

27. Co se týče náhrady nákladů soudního řízení, soud vzal v úvahu, že žalobkyně byla osvobozena od placení soudních poplatků, proto bylo na místě neúspěšnému účastníku uložit povinnost nahradit náklady za soudní poplatek, který by jinak žalobkyně byla povinna hradit, a to v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla úspěšná pouze z poloviny vůči žalovanému, soud rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit polovinu soudního poplatku, který by žalobkyně hradila, pokud by nebyla osvobozena od soudního poplatku, a to ve výši 5 000 Kč. Pokud by žalobkyně nebyla osvobozena, činil by soudní poplatek za řízení 5 000 Kč a za odvolání rovněž 5 000 Kč, tedy celkem 10 000 Kč.

28. O nákladech řízení žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve úspěch neměl. Žalobě bylo ve vztahu k žalovanému vyhověno, tudíž vůči němu měla žalobkyně plný úspěch. Prokázané náklady řízení žalobkyně spočívají v nákladech na právní zastoupení. Žalobkyně má nárok na náhradu za právní zastoupení za úkony učiněné do 31. 12. 2024 podle § 9 odst. 4 písm. b), § 7 a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif (tarifní hodnota ve výši 50 000 Kč; srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16) za 4 úkony právní služby po á 3 100 Kč/1 úkon (převzetí a příprava právního zastoupení, sepsání žaloby, účast na soudním jednání dne 5. 9. 2023 a sepis odvolání dne 19. 10. 2023), tj. částku 12 400 Kč a dále na režijní paušál za 4 úkony po á 300 Kč/1 úkon, tj. částku 1 200 Kč. Žalobkyně má dále nárok na náhradu za právní zastoupení za úkony učiněné od 1. 1. 2025 podle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 a § 11 advokátního tarifu (tarifní hodnota 113 000 Kč) za 2 úkony právní po á 5 620 Kč/1 úkon (účast na soudním jednání dne 4. 2. 2025 a 10. 4. 2025), tj. částku 11 240 Kč a dále na režijní paušál za 2 úkony po á 450 Kč/1 úkon, tj. částku 900 Kč. Dále má žalobkyně nárok na náhradu DPH z částky 25 740 Kč (12 400 Kč + 1 200 Kč + 11 240 Kč + 900 Kč) ve výši 21 %, tj. částku 5 405 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení vůči žalovanému v rozsahu 100 %, soud jí přiznal na náhradě nákladů řízení částku 31 145 Kč.

29. Pokud jde o náklady žalované, u té soud stanovil výši nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. činí paušální náhrada za každý úkon, Anonymizováno, 300 Kč. Žalovaná ve věci podala vyjádření k žalobě dne 29. 6. 2023, jeho doplnění dne 14. 7. 2024, vyjádření k odvolání dne 28. 11. 2023 a účastnila se soudních jednání dne 5. 9. 2023, 4. 2. 2025 a 10. 4. 2025, při kterých byla zastoupena obecným zmocněncem. Žalované náleží náhrada nákladů řízení za 6 úkonů právní služby, každý ve výši 300 Kč, tedy celkem 1 800 Kč.