33 C 153/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovaným: ; 1. celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa ; 2. celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 758 511,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 568 679,43 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 15 000 Kč splatných vždy nejpozději do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 189 832,14 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 41 177,21 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 56 626,49 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 758 511,57 Kč od 23. 4. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 12,2 % ročně z částky 746 541,57 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání ve vztahu k žalované 2) se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 17. 10. 2022 se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým bude žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 758 511,57 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] (dále jen banka) a žalovanými byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byl žalovaným poskytnut úvěr ve výši 800 000 Kč, a to jednak na úhradu dřívějších závazků žalovaných a jednak neúčelově převodem na běžný účet. Byla sjednána úroková sazba 12,9 %. Žalovaní byli opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek, právní předchůdce žalobce proto úvěr v souladu s oprávněním sjednaným ve smlouvě zesplatnil ke dni 16. 8. 2021. Pohledávka za žalovanými byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 4. 2022 postoupena na žalobce.

2. Podáním ze dne 31. 8. 2023 doplnil žalobce žalobu k výzvě soudu, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaných vycházela banka z údajů poskytnutých žalovanými v žádosti o úvěr, veškeré dostupné informace kontrolovala v interních a externích databázích. Žalovaný 1) doložil potvrzení o příjmu ze dne 14. 3. 2019, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný 1) byl od 2. 1. 2019 zaměstnán jako manipulační dělník ve [právnická osoba] – [právnická osoba], že výše jeho průměrného čistého příjmu za poslední dva měsíce činila 17 703 Kč, výše hrubého příjmu za poslední dva měsíce činila 45 395 Kč, výše jeho čistého měsíčního příjmu za poslední dva měsíce činila 35 405 Kč a že ze mzdy žalovaného 1) nebyly prováděny žádné srážky. Žalovaná 2) uvedla, že je od 7. 11. 2018 zaměstnána na dobu neurčitou jako pracovník v gastronomii ve [právnická osoba] [právnická osoba], že výše jejího průměrného čistého příjmu za poslední tři měsíce činila 11 015 Kč a že z její mzdy nebyly prováděny žádné srážky. Oba žalovaní zároveň uvedli, že celkový čistý příjem domácnosti činí 45 000 Kč a mají vlastní bydlení. Právní předchůdce žalobce porovnával příjem žalovaných a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů banka zjistila, že vůči bance neměli žalovaní v době podání žádosti o úvěr žádné závazky a z externích zdrojů banka zjistila, že žalovaní měli v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 650 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaných banka žádosti žalovaných vyhověla a konsolidovala závazky žalovaných úvěrem 800 000 Kč, když výše nové splátky činila 11 570,36 Kč. Dále žalobce uvedl, že úvěr byl poskytnut ve výši 77 693,24 Kč účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných dříve mezi žalovanými a společností [právnická osoba], ve výši 313 774,76 Kč účelově na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovanými a bankou a ve výši 408 532 Kč neúčelově ve prospěch účtu žalovaných. Žalovaní se zavázali úvěr splatit ve 120 měsíčních splátkách, počínaje dnem 15. 4. 2019. Žalovaní na úvěr uhradili částku 231 320,57 Kč.

3. Žalovaný 1) se k podané žalobě nijak nevyjádřil, k jednání, které by ve věci nařízeno, se bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání k jednání doručeno dle § 46b písm. a) o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu.

4. Žalovaná 2) ve vyjádření k žalobě ze dne 4. 10. 2023 uvedla, že se žalovaným 1) již nežije ve společné domácnosti, měla za to, že úvěr je splácen. Je ochotná a schopná dluh splácet, avšak je na rodičovské dovolené a její příjem činí 11 800 Kč [ulice] se o syny bez výživného od žalovaného 1), začala s brigádou z domova jako operátor chatu, ale zatím z toho nemá výdělek, v pozdější době by měla mít 20 000 Kč měsíčně.

5. U jednání dne 16. 10. 2023 žalovaná 2) uvedla, že si je dluhu vědoma, našla si zaměstnání na home office a bude schopna platit 15 000 Kč měsíčně. Uvedla, že s žalovaným 1) jsou stále manželé, v současné době žije s jiným partnerem, vychovává tři děti, dvě z manželství se žalovaným 1), jedno s partnerem, pobírá rodičovský příspěvek 11 800 Kč a bude mít příjem ze zaměstnání 22 000 Kč. Partner má příjem 30 000 Kč. Pokud je jí známo, žalovaný 1) nemá zaměstnání, má příjem z brigád. Žalovaná 2) bydlí v nájemním bytě, nájemné a platby spojené s bydlením činí měsíčně 21 711 Kč.

6. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Z žádosti o úvěr, konsolidace půjček bylo zjištěno, že žalovaní dne 20. 3. 2019 požádali banku o poskytnutí úvěru ve výši 800 000 Kč, počet měsíčních splátek 120, uvedli, že mají vlastní bydlení, žijí ve společné domácnosti, mají jednu vyživovací povinnost, žalovaný 1) je od 2. 1. 2019 do 30. 6. 2019 zaměstnán na dobu určitou u [právnická osoba] – [právnická osoba], jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil 17 703 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 45 000 Kč, žalovaná 2) je od 7. 11. 2018 zaměstnána na dobu neurčitou průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce 11 015 Kč u zaměstnavatele [anonymizováno] [právnická osoba] Výše současných závazků činí z titulu úvěru u [právnická osoba] 77 693,24 Kč (splátka 2 149 Kč) a z titulu úvěru u [právnická osoba] 317 995,11 Kč (splátka 4 045,78 Kč).

7. Ze smlouvy úvěru s pojištěním schopnosti splácet konsolidace půjček bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [jméno] [příjmení] [jméno], [anonymizováno] a žalovanými dne [datum], jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru 800 000 Kč, byla sjednána měsíční splátka 111 570,36 Kč + úhrada pojištění 1 030 Kč, tj. celkem 12 600,36 Kč, vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 4. 2019, roční úroková sazba 12,2 %. V čl. III. byl sjednán účel poskytnutí úvěru, a to na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovaným 1) a společností [právnická osoba] ve výši 77 693,24 Kč a mezi žalovaným 1) a bankou ve výši 321 175,06 Kč, zbývající část jistiny na účet č. [bankovní účet].

8. Z potvrzení o příjmu žalovaného 1) bylo zjištěno, že žalovaný má u [právnická osoba] – [právnická osoba] průměrný čistý příjem za poslední dva měsíce bez přídavků na vyživované osoby 17 703 Kč, hrubý příjem za poslední dva měsíce (celkem) 45 395 Kč, čistý příjem za poslední dva 35 405 Kč a že ze mzdy žalovaného 1) nebyly prováděny žádné srážky.

9. Z vyjádření banky k posuzování úvěruschopnosti ze dne 27. 7. 2023 bylo zjištěno, že banka uvedla, že úvěruschopnost byla hodnocena individuálně, bylo vycházeno z údajů uvedených v žádosti o konsolidaci, veškeré dostupné informace byly ověřovány v interních a externích databázích. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nař. vl. č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Poskytnutým úvěrem s měsíční splátkou ve výši 11 570,36 Kč byly konsolidovány dosavadní závazky se splátkami ve výši 6 646,78 Kč.

10. Z výpisů z účtu žalovaného 1) č. [bankovní účet] za prosinec 2018 bylo zjištěno, že kreditní obrat na účtu byl 4 500,01 Kč, debetní obrat 4 555,78 Kč, za leden 2019 byl kreditní obrat 4 500,01 Kč, debetní obrat 4 541,37 Kč, za únor 2019 byl kreditní obrat 4 500,01 Kč, debetní obrat 4 500,01 Kč, za březen 2019 byl kreditní obrat 413 032,77 Kč, debetní obrat 166 348,12 Kč.

11. Z platební historie úvěru bylo zjištěno, že úvěr byl čerpán dne 21. 3. 2019, na úvěr bylo zaplaceno celkem 231 320,57 Kč.

12. Dopisem banky ze dne 18. 8. 2021 byl úvěr prohlášen za splatný ke dni 18. 8. 2021, k úhradě dluhu ve výši 815 650,31 Kč byli žalovaní vyzván do 1. 9. 2021.

13. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 4. 2022 byla pohledávka za žalovanými postoupena na žalobce. Žalovaným bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem banky ze dne 26. 4. 2022.

14. Žalovaní byli k zaplacení dluhu vyzváni předžalobní výzvou právního zástupce žalobce ze dne 3. 8. 2022 a 5. 8. 2022.

15. Z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 5. 2022, č. j. 8 Nc 50035/2021-48 bylo zjištěno, že ve věci nezl. [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození] a [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození], dětí žalovaných 1) a 2) rozhodnuto tak, že tito byli svěřeni do péče matky a otci bylo stanoveno výživné.

16. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. <i>17. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>18. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>19. Podle § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>21. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 20. 3. 2019, tj. k datu uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>22. Podle § 87 odst. 2 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> 23. Ve věci není sporu o tom, že žalovaní neuplatnili námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit jejich úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru (zápůjčky) prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaných přihlédne i bez výslovné námitky žalovaných. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

24. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaných splácet úvěr. Tato povinnost je ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

25. Soud poukazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, které byť bylo vydáno ve věci posuzované podle zák. č. 145/2010 Sb., je aplikovatelné i v posuzované věci. Nejvyšší soud vysvětlil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

26. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu se žalovanými jako spotřebiteli uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaní byli schopni poskytnutý úvěr splácet. Žalobce v řízení tvrdil a dokazoval, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaných postupoval právní předchůdce žalobce s odbornou péčí, když především vyšel z údajů od žalovaných, kdy takto získané informace hodnotil tak, že žalovaní mají dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutého úvěru.

27. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce zjistil příjem žalovaného 1) ve výši 17 703 Kč, příjem žalované 2) ve výši 11 015 Kč a celkový čistý příjem domácnosti 45 000 Kč. Z žádosti o úvěr není nijak patrné, na základě čeho byl bankou dovozen čistý příjem domácnosti ve výši 45 000 Kč, je možné, že se tak stalo na základě údaje uvedeného žalovanou 2) u jednání, kdy tato uvedla, že měla příjem ze zaměstnání ve výši 11 015 Kč a vedle toho bokem na ruku 14 – 15 000 Kč měsíčně. Příjmy obou žalovaných byly poměrně nízké, navíc žalovaný 1) byl zaměstnán pouze na dobu určitou do 30. 6. 20219 a pokud měla žalovaná 2) příjem tzv. na ruku, pak rozhodně nejde o příjem, který je možno posuzovat jako příjem pravidelný a dávající záruku příjmu v této výši i do budoucna.

28. Pokud jde o výdaje, pak žalobce ani netvrdil, že by jeho právní předchůdce údaje o výdajích po žalovaných požadoval a že by takto zjištěné údaje jakkoli ověřoval. Bylo zdůrazněno, že žalovaní měli vlastní bydlení, výdaje za bydlení však nebyly nijak zjišťovány, pominuta zůstala skutečnost, že žalovaní měli jednu vyživovací povinnost. Při posuzování výdajů je nepochybně možné využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), avšak tyto je třeba porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud právní předchůdce žalobce po žalovaných nepožadoval další upřesnění a zároveň výdaje žádným způsobem neověřil, nebyla úvěruschopnost žalovaných posouzena řádně.

29. Skutečnost, že žalovaní po nějakou dobu sjednaný úvěr spláceli, o řádném posouzení úvěruschopnosti ničeho nevypovídá, neboť povinností právního předchůdce žalobce bylo posoudit úvěruschopnost žalovaných tak, aby bylo možno učinit závěr, že tito budou schopni hradit sjednané splátky ve výši 11 570,36 Kč po dobu 10 let.

30. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobce porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalovaných nepostupoval v souladu s tímto ustanovením. Úvěrová smlouva je s ohledem na shora uvedené absolutně neplatná, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Protože žalovaní čerpali úvěr ve výši 800 000 Kč, jsou povinni tuto částku podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru žalobci vrátit. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož je ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalovaní dosud na jistinu úvěru zaplatili částku 231 320,57 Kč, bylo žalobě vyhověno co do částky 568 679,43 Kč a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

31. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1346/2021) vyplývá, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013). Nerozhodné je taktéž to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita, jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1904/2018). S ohledem na tyto závěry zavázal soud k plnění oba žalované společně a nerozdílně.

32. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na možnosti a schopnosti žalované 2) popsané žalovanou 2) u jednání dne 16. 10. 2023, bylo žalovaným uloženo plnit ve splátkách ve výši 15 000 Kč měsíčně. Tyto splátky jsou žalovaní povinni platit vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

33. Výrokem III. zamítl soud návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání ve vztahu k žalované 2), neboť z písemného vyjádření žalované 2) ze dne 4. 10. 2023 č. l. 119 nelze dovodit, že by žalovaná nárok žalobce uznala co do důvodu a výše a u jednání dne 16. 10. 2023 nestvrdila žalovaná 2) uznání nároku uplatněného žalobou co do důvodu a výše podpisem protokolu.

34. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesní úspěch žalobce a žalovaných byl se zohledněním příslušenství, které soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, přibližně stejný.