33 C 16/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 40 399 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 749 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení od 8. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení -) částky 37 650 Kč -) kapitalizovaných úroků ve výši 1 691,20 Kč -) kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 745,85 Kč -) 10% zákonného úroku z prodlení z částky 25 330,92 Kč od 30. 11. 2019 do 7. 5. 2020, 10 % zákonného úroku z prodlení z částky 22 581,92 Kč od 8. 5. 2020 do zaplacení -) úroků ve výši 21,27 % z částky 25 330,92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení -) kapitalizovaných úroků ve výši 937,43 Kč -) kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 377,37 Kč -) 9,75 % zákonného úroku z prodlení z částky 4 196,90 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení -) úroků ve výši 23,72 % z částky 4 196,90 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 18. 11. 2020 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 40 399 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným byly ve dvou případech uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě nichž byly žalovanému poskytnuty úvěry, které žalovaný řádně nesplácel. Pohledávky vyplývající ze smluv byly ze strany společnosti [právnická osoba] postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobci, a to s účinností k 29. 11. 2019.

2. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úrok za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 930 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 15 080 Kč Celkem tedy měl zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku 54 810 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 703 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 8. 2019. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 8. 8. 2019 uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ode dne 9. 8. 2019 až do zaplacení dále úrokem ve výši 21,27 % ročně sjednaným v čl. 1 4 smlouvy. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 19 861 Kč. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 34 949 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 25 330,92 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 9 618,08 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 691,20 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 745,85 Kč, úroků ve výši 21,27 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 330,92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 25 330,92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. K zaplacení dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2020.

3. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úrok za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 240 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč Celkem tedy měl zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku 27 840 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 480 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 12. 2018. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 25. 12. 2019 uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ode dne 26. 12. 2018 až do zaplacení dále úrokem ve výši 23,72 % ročně sjednaným v čl. 1 4 smlouvy. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 22 390 Kč. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 5 450 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 4 196,90 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 1 253,10 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 937,43 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 377,37 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 4 196,90 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 4 196,90 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. K zaplacení dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. 4. 2020.

4. K prověření úvěruschopnosti žalovaného splácet úvěr žalobce v obou případech uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil před uzavřením každé smlouvy s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovaný úvěr. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětných smluv o zápůjčce. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Dokumenty k ověření“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva. Tato skutečnost je potvrzena i v samotné předmětné smlouvě, a to v jejím čl. 7 2 a 7. 1 Právní předchůdce žalobce eměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, která jsou zaznamenána v zákaznické kartě, a poctivosti jeho jednání. Dále uvedl, že pro případ, že by soud přes výše uvedené shledal, že žalobce dostatečně neprokázal splnění zákonné povinnosti dle ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poukazuje na to, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (tj. 1. 12. 2016) a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy.

5. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, přestože mu žaloba a výzva k vyjádření k žalobě byly doručeny na adresu místa trvalého pobytu dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Ve věci bylo nařízeno jednání na den 6. 4. 2022, právní zástupce žalobce se z jednání omluvil, přičemž uvedl, že souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

6. Skutková zjištění byla učiněna z provedených listinných důkazů. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne [datum] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit věřiteli jistinu ve výši 16 000 Kč, úrok ve výši 2 240 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, tj. celkem částku 27 840 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 480 Kč.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne [datum] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 29 00 Kč, žalovaný se zavázal vrátit věřiteli jistinu ve výši 29 000 Kč, úrok ve výši 4 930 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 800 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 15 080 Kč, tj. celkem částku 54 810 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 703 Kč, výš poslední splátky 679 Kč.

8. Z karty zákazníka – žádosti o zápůjčku zákaznické karty - žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl: druh bydlení: vlastník, 2 nezaopatřené děti, pracuje jako OSVČ – zedník, čistý příjem 38 800 Kč, měsíční výdaje: výdaje na bydlení – 1 830 Kč, osobní výdaje 3 000 Kč, spoření 1 600 Kč, splátky úvěrů 4 950 Kč, další výdaje 2 000 Kč, tj. celkem výdaje 13 380 Kč. Jako dokumenty k ověření byly předloženy: výpis ze živnostenského rejstříku, daňové přiznání, jiné: faktura.

9. Z karty zákazníka – žádosti o zápůjčku zákaznické karty - žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl: druh bydlení: vlastník, 2 nezaopatřené děti, pracuje jako OSVČ – zedník, čistý příjem 32 450 Kč, měsíční výdaje: výdaje na bydlení – 1 800 Kč, osobní výdaje 6 000 Kč, spoření 0 Kč, splátky úvěrů 3 960 Kč, další výdaje 4 000 Kč, tj. celkem výdaje 15 760 Kč. Jako dokumenty k ověření byly předloženy: výpis ze živnostenského rejstříku, daňové přiznání, jiné: faktura.

10. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný na oba úvěry uhradil celkem 42 251 Kč.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a přílohy č. 1 k této smlouvě bylo zjištěno, že pohledávky za žalovaným byly postoupena na žalobce, žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 29. 11. 2019.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 30. 4. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu ze shora uvedených smluv do 7. 5. 2020.

13. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v ustanovení § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. <i>14. Podle § 84 odst. 2 1 zákona [číslo] S., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>15. Podle § 86 odst. 1 zákona [číslo] S., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>16. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 17. Ve věci není sporu o tom, že žalovaný neuplatnil ani v jenom případě námitku neplatnosti smlouvy z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit jeho úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy o úvěru, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil dostatečně schopnost spotřebitele (úvěrovaného) úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá, že právní závěr o neplatnosti předmětné smlouvy (i bez výslovné námitky žalovaného) z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného je správný a je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

18. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda smlouvy byly platně uzavřeny, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejich uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr s tím, že tato povinnost je ukládána žalobci pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Spotřebitelský úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

19. Zároveň soud poukazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž vyložil, že součástí odborné péče poskytovatele dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).

20. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když ani v jednom případě před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně neprověřil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr ve splátkách, jak měly být dohodnuty v předmětných smlouvách o úvěru, takové smlouvy se žalovaným jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný byl schopen poskytnuté úvěry splácet. Žalobce v řízení tvrdil a dokazoval, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupoval právní předchůdce žalobce s odbornou péčí, když především vyšel z údajů od žalovaného, kdy takto získané informace hodnotil tak, že žalovaný má dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutých zápůjček. Soud však nemá tvrzení žalobce o dostatečném prověření úvěruschopnosti za v řízení prokázaná. Soud ve shodě s výše citovaným ust. § 84 odst. zákona o spotřebitelském úvěru souhlasí s tvrzením žalobce, že spotřebitel – žalovaný má povinnost poskytovat na základě požadavků poskytovatele úvěru (zápůjčky) pravdivé a úplné informace, na druhé straně je i ze znění tohoto ustanovení zákona a ze závěrů Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 zřejmé, že je to především poskytovatel úvěru (zápůjčky), jako osoba znalá v daném oboru, aby po žalovaném vyžadoval poskytnutí relevantních informací, pokud ze zjištěných skutečností či jiných informací má pochybnost o pravdivosti či úplnosti jeho tvrzení, je povinen jej vyzvat k doplnění či upřesnění tvrzených skutečností, případně tyto ověřovat i z jiných zdrojů. Soud má přitom za to, že právní předchůdce žalobce těmto svým povinnostem nedostál, když se spokojil s neúplnými a nedoloženými informacemi od žalovaného, přičemž žalobce neprokázal, že žalovaný tvrzené příjmy a výdaje uváděné v zákaznických kartách doložil. Žalobce tak soudu neprokázal, že by žalovaným v zákaznických kartách tvrzené příjmy a výdaje právní předchůdce žalobce jakýmkoli způsobem prověřoval, když ke svému tvrzení nedoložil jakékoli listinné důkazy uvedené v zákaznických kartách, které by prokázaly, že žalobce výši příjmů a výdajů žalovaného skutečně prověřoval.

21. Závěr o tom, že právní předchůdce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, by byl namístě učinit i tehdy, pokud by právní předchůdce žalobce měl k dispozici listiny uvedené v zákaznických kartách. Právní předchůdce žalobce vycházel při posuzování příjmů z daňového přiznání žalovaného a listiny označené jako faktura. V případě úvěru poskytnuté dne [datum] byl uveden příjem žalovaného ve výši 38 000 Kč, v případě úvěru poskytnuté dne [datum] příjem ve výši 32 450 Kč. Protože označené listiny nebyly v řízení předloženy, nelze dovodit, na základě čeho právní předchůdce žalobce dovodil údaj o příjmu žalovaného, když nepochybně musel v obou případech vycházet ze stejného daňového přiznání (daňového přiznání za stejný rok).

22. Pokud jde o výdaje žalovaného, pak tyto byly ke dni 14. 11. 2017 uvedeny ve výši 13 342 Kč a ke dni 8. 2. 2018 ve výši 15 760 Kč a v obou případech nejsou v dokumentech k ověření uvedeny žádné listiny, z nichž by bylo možno dovodit, že právní předchůdce žalobce jakkoli ověřil údaje o výdajích uvedené žalovaným.

23. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobce porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval v souladu s tímto ustanovením, s odbornou péčí nezjišťoval dostatečně skutečné poměry žalovaného, když jeho tvrzení uvedená v zákaznických kartách neprověřil, resp. neprokázal, že by tvrzení žalovaného prověřoval, nepožadoval po žalovaném upřesnění a doplnění informací, informace se nesnažil získat či prověřit i z jiných zdrojů. Žalobce jako poskytovatel tak v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, poskytl žalovanému opakovaně úvěr, uzavřel s ním předmětné smlouvy, kdy za této situace jsou v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru všechny tři smlouvy o zápůjčce neplatné. Z uzavřených smluv o úvěru tak nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovaný však přijal od právního předchůdce platby, aniž by k tomu existoval nějaký právní důvod, na jeho straně tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. V takovém případě citované ustanovení ukládá tomu, kdo se takto obohatil, vydat ochuzenému to, oč se obohatil.

24. Na základě smlouvy ze dne [datum] přijal žalovaný platbu ve výši 16 000 Kč, na základě smlouvy ze dne [datum] přijal platbu ve výši 29 000 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí částku 45 000 Kč. Protože žalobce na základě předmětných smluv zaplatil částku 42 251 Kč, je povinen vrátit žalobci, jehož aktivní legitimace je dána smlouvou o postoupení pohledávek, zpět částku 2 749 Kč.

25. V prodlení se zaplacením částky 2 749 Kč je žalovaný od 8. 5. 2020, neboť předžalobní výzvou byl vyzván k zaplacení dluhu do 7. 5. 2020. V souladu s § 1970 občanského zákoníku tak soud přiznal žalobci právo na zaplacení úroků z prodlení z částky 2 749 Kč od 8. 5. 2020 do zaplacení. Výše úroků z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2 749 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení od 8. 5. 2020 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl.

27. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když důvody pro stanovení delší lhůty soud neshledal.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v řízení měl větší procesní úspěch žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly.