33 C 177/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 16 050 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 8 450 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy nejpozději do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se v části, kde se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 800 Kč, zastavuje.

III. Žaloba se v části, kde se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 6 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 213,64 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 250 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 4. 11. 2022 domáhal vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 16 050 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 105,53 Kč za období od 17. 10. 2022 do 1. 11. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 050 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení. V žalobě uvedl, že dne [datum] uzavřel se žalovanou úvěrovou smlouvu prostřednictvím internetových stránek žalobce [webová adresa], a to v chráněném prostředí, které je přístupné jen na základě zvoleného hesla nebo v mobilní aplikaci žalobce k tomu určené. Proces uzavírání smlouvy probíhá tak, že zájemce o úvěr vyplní požadované údaje, poté probíhá automatizovaný schvalovací proces. V případě schválení úvěru se žadateli zobrazí text smlouvy, k podpisu dojde zadáním SMS kódu zaslaného na mobilní číslo uvedené v žádosti. Po podpisu je smlouva rovněž zasílána na e-mail žadatele, přičemž je mu k dispozici též v mobilní aplikaci. Žalobce vyhodnotil schopnost žalované splácet úvěr, žalobce vždy zkoumá, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, dále zjišťuje, zda má nějaké jiné závazky a zda tyto hradí, taktéž podrobuje klienty důslednému credit scoringu, posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku a dále přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav a jiné. Na základě úvěrové smlouvy byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, žalovaná se zavázala vrátit žalobci poskytnutou částku a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, úvěr byl sjednán na dobu 24 měsíců. Žalovaná hradila platby za účelem prodloužení splatnosti, a to dne 12. 3. 2022 částku 1 Kč a dne 13. 4. 2022 částku 1 Kč. Žalovaná vedle plateb za účelem prodloužení splatnosti na dluh zaplatila dne 11. 2. 2022 částku 747 Kč a dne 13. 5. 2022 částku 1 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dluhu, načež byla žalobcem vyzývána k jeho úhradě, ke dni 5. 8. 2022 byl úvěr zesplatněn. Žalovaná dluží celkem částku 16 050 Kč, z toho neuhrazená jistina činí 9 581 Kč, poplatky za prodloužení splatnosti 1 979 Kč, úroky 1 960 Kč, účelně vynaložené náklady 1 030 Kč a smluvní pokuty 1 500 Kč. Žalovaná dluh nezaplatila ani na základě předžalobní výzvy.

2. Podáním ze dne 13. 9. 2023 doplnil žalobce, že tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získal informace o schopnosti žalované splácet úvěr, jsou obsažena v přílohách žaloby, jimiž jsou Metodika posouzení úvěruschopnosti klienta a Karta klienta. Uvedl, že zjistil příjem žalované ve výši 13 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 4 381 Kč a životní minimum domácnosti ve výši 3 800 Kč. Provedl lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Dále vzal žalobce podáním ze dne 13. 9. 2023 žalobu co do částky 800 Kč zpět s tím, že žalovaná zaplatila dne 18. 4. 2023 na dluh částku 800 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě písemně nevyjádřila. Jednání ve věci bylo nařízeno na den 18. 9. 2023. Do spisu byl založen úřední záznam o tom, že dne 18. 9. 2023 se měla žalovaná telefonicky omluvit z účasti u jednání s tím, že zároveň měla uvést, že dluh uznává. Žalobce následně navrhl ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, soud však nemohl jeho návrhu vyhovět, neboť k uznání nedošlo některým ze způsobů stanovených v § 42 zák. č.99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a nebyly tak splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Z úvěrové smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, roční úroková sazba 49,20 %, celková částka, kterou byla žalovaná povinna zaplatit 13 760 Kč, poplatek za korunový odklad (tj. posunutí splatnosti jedné splátky o jeden měsíc) 990 Kč Žalovaná se zavázala úvěr splácet v 24 měsíčních splátkách, a to první splátku ve výši 747 Kč dne 11. 2. 2022, dalších 7 splátek po 907 Kč vždy ke každému 11. dni v měsíci počínaje dnem 11. 3. 2022 a konče dnem 11. 8. 2022, dalších 16 splátek po 417 Kč vždy ke každému 11. v měsíci počínaje dnem 11. 10. 2022 a konče dnem 11. 12. 2022 a poslední splátku ve výši 409 Kč dne 11. 1. 2024. V čl. nazvaném Ukončení smlouvy z naší strany byla sjednána možnost zesplatnění, mj. pro případ prodlení se dvěma a více splátkami. V čl. nazvaném Náklady úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč pro případ prodlení s úhradou splátky.

5. Úvěr byl žalované vyplacen dne 11. 1. 2022 ve výši 10 000 Kč na účet č. [bankovní účet], jak vyplývá z výpisu proplacení smlouvy. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaná na úvěr zaplatila dne 11. 2. 2022 částku 747 Kč, dne 12. 3 2022 částku 1 Kč, dne 13. 4. 2022 částku 1 Kč a dne 13. 5. 2022 částku 1 Kč.

6. Výzvou ze dne 20. 6. 2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve výši 5 393 Kč. Dopisem žalobce ze dne 5. 8. 2022 byl úvěr zesplatněn. Dopisem právní zástupce žalobce ze dne 16. 9. 2022 byla žalované zaslána předžalobní výzva, která byla na adresu žalované odeslána dne 19. 9. 2022, jak vyplývá z předloženého poštovního podacího archu.

7. Z listiny nazvané úvěrová zpráva bylo zjištěno, že žalobce evidoval 1 žádost žalované o poskytnutí splátkového kontraktu a 8 žádostí o kreditní karty.

8. U jednání dne 18. 9. 2023 uvedl žalobce, že listiny Metodika posouzení úvěruschopnosti klienta a Karta klienta nebyly nedopatřením připojeny k žalobě a požádal o poskytnutí lhůty za účelem jejich předložení, lhůta poskytnuta nebyla, neboť i pokud by žalobce dodatečně tyto listiny doložil, nic by se nezměnilo na tom, že soud shledal důvody při zamítnutí žaloby, jak bude uvedeno níže.

9. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. <i>10. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>12. Podle § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>14. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 11. 1. 2022, tj. k datu uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>15. Podle § 87 odst. 2 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> 16. Ve věci není sporu o tom, že žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru (zápůjčky) prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované přihlédne i bez výslovné námitky žalované. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

17. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva platně uzavřena, tedy zda žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr. Tato povinnost je ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

18. Soud poukazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, které byť bylo vydáno ve věci posuzované podle zák. č. 145/2010 Sb., je aplikovatelné i v posuzované věci. Nejvyšší soud vysvětlil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

19. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu se žalovanou jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobce v řízení tvrdil a dokazoval, že při posouzení úvěruschopnosti žalované postupoval s odbornou péčí, když úvěruschopnost žalované hodnotil způsobem popsaným v odst. 1 a 2 odůvodnění rozsudku. Žalobce uvedl, že zjistil příjem žalované ve výši 13 000 Kč s tím, že zjištěné výdaje ve výši 8 241 Kč (4 381 Kč na bydlení a 3 860 Kč životní minimum domácnosti) umožňovaly hradit splátky sjednaného úvěru. Pokud jde o výdaje, žalobce žádným způsobem nezjišťoval skutečné výdaje žalované, spokojil se pouze s tím, že byl uveden výdaj ve výši 3 860 Kč odpovídající životnímu minimu a výdaj na bydlení byl uveden ve výši 4 381 Kč, aniž by bylo zjevné, co konkrétně tento výdaj představuje. Při posuzování výdajů je nepochybně možné využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), avšak tyto je třeba porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Zároveň nelze přehlédnout, že sám žalobce uvedl, že žalovaná měla v době uzavření smlouvy 8 žádostí o poskytnutí kreditní karty, což je nepochybně významná indicie vyžadující, aby žalobce po žalované vyžadoval upřesnění a doložení tvrzených výdajů. Pokud žalobce nepožadoval další upřesnění a zároveň výdaje žádným způsobem neověřil, nebyla úvěruschopnost žalované posouzena řádně. To, že žalovaná nebyla schopna úvěr splácet, vyplývá i z toho, že řádně uhradila jen jednu splátku a následně dvakrát požádala o tzv. korunový odklad.

20. Soud tedy shrnuje, že žalobce porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval v souladu s tímto ustanovením. Úvěrová smlouva je s ohledem na shora uvedené absolutně neplatná, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. V řízení bylo prokázáno, že žalobce převedl ve prospěch žalované částku 10 000 Kč, žalovaná je povinna podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tuto jistinu úvěru žalobci vrátit. Dosud žalovaná zaplatila žalobci částku 1 550 Kč (750 Kč + 1 Kč + 1 Kč + 1 Kč + 800 Kč), je proto povinna zaplatit žalobci částku 8 450 Kč a ohledně této částky tak bylo žalobě vyhověno. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož je ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Protože žalobce nebyl schopen uvést žádná tvrzení o aktuálních schopnostech žalované splácet poskytnutý úvěr, uložil soud žalované povinnost uhradit poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu úvěru ve výši 8 450 Kč ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně. Výše splátek byla stanovena v souladu s § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran, kdy při procesní pasivitě žalované se jeví jako pravděpodobné, že by žalovaná byla schopna hradit splátky ve výši 500 Kč měsíčně.

22. Výrokem II. bylo podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. v souladu s částečným zpětvzetím žaloby rozhodnuto o zastavení řízení ohledně částky 800 Kč, kterou žalovaná zaplatila po zahájení řízení.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesní úspěch žalobce a žalované byl přibližně stejný.