33 C 233/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení 22 970,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13 073,81 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy nejpozději do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 9 896,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 073,81 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 13 073,81 Kč od 31. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 29. 9. 2022 se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22 970,68 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] (dříve [právnická osoba], [IČO], která k 1. 1. 2022 zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností [právnická osoba]), uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o kontokorentu [číslo] na jejímž základě banka poskytla žalovanému kontokorentní úvěr do limitu 20 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou rovněž Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky a Sazebník poplatků. Kontokorentní úvěr byl žalovanému zřízen k jeho běžnému účtu č. [bankovní účet], přičemž na základě smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky na tomto účtu do debetního zůstatku až do částky 20 000 Kč. Žalovaný nebyl oprávněn čerpat peněžní prostředky nad tento sjednaný limit, přičemž takovéto přečerpání představovalo porušení smlouvy. Žalovaný se dále zavázal splácet bance úvěr dle čl. 4 1 smlouvy tak, že za období přechozích 3 měsíců zajistí na běžném účtu č. [bankovní účet] kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu. Splátky měly být dle smlouvy a čl.

3. Produktových podmínek pro kontokorenty hrazeny formou připsání jakékoliv příchozí (kreditní) transakce na běžném účtu. Mezi bankou a žalovaným bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních prostředků (úvěru – debetního zůstatku kontokorentu), když úroková sazba byla stanovena jako neměnná ve výši 16,9 % ročně. Žalovaný se též zavázal hradit další případné platby (zejména poplatky) dle smlouvy, resp. aktuálního Sazebníku poplatků. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas (tj. nezajistil na běžném účtu [bankovní účet] sjednaný kreditní obrat), případně došlo z jeho strany k přečerpání celkového limitu kontokorentu nad částku 20 000 Kč, banka jej několikrát písemně upozornila, aby tento stav napravil. Následně, v důsledku trvajícího porušení povinností žalovaného ze smlouvy, zejména z důvodu nesplácení kontokorentního úvěru stanoveným způsobem a přečerpání limitu kontokorentu (tj. z důvodů dle čl. 6. písm. (b) a (c) Smlouvy), banka pohledávku žalovaného s účinností ke dni 30. 3. 2020 zesplatnila. Bance tak vzniklo oprávnění požadovat po žalovaném okamžité splacení veškerých závazků vyplývajících ze Smlouvy. Ke dni zesplatnění, tj. 30. 3. 2020, činila dlužná částka na jistině 14 904,25 Kč. Zároveň Banka uplatnila své právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Smluvní pokuta byla sjednána přímo ve Smlouvě, přičemž dle odst. 6.3. písm. (b) smlouvy činila 0,1 % denně z dlužné částky. O těchto skutečnostech byl žalovaný vyrozuměn doporučeným dopisem, ve kterém byl rovněž vyzván k zaplacení zůstatku. Dne 18. 2. 2022 byla pohledávka na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. 2. 2022 postoupena žalobci. Jistina pohledávky ke dni postoupení, tedy k 18. 2. 2022, činila 13 073,81 Kč. Příslušenství pohledávky, které spolu s jistinou úvěru přešlo z banky na žalobce jako nového věřitele, pak tvoří smluvní úrok, úrok z prodlení a smluvní pokuta.

2. K prověření úvěruschopnosti žalovaného splácet úvěr žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil před poskytnutím úvěru s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovaný úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů.

3. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil, přestože mu žaloba i výzva k vyjádření byly doručeny na adresu místa trvalého pobytu. K jednání, která byla ve věci nařízena na 16. 8. 2023 a 25. 9. 2023, se žalovaný nedostavil.

4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Z návrhu žalovaného na uzavření smlouvy a jeho akceptace [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že byla sjednána smlouva o kontokorentu ve výši 20 000 Kč a zápůjční úroková sazba ve výši 16,9 %. Žalovaný se zavázal splácet bance úvěr dle čl. 4 1 smlouvy tak, že za období přechozích 3 měsíců zajistí na běžném účtu č. [bankovní účet] kreditní obrat ve výši 25 % celkové výše kontokorentu.

5. Žalobce doložil listinu nazvanou protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, z níž bylo zjištěno, že žalovaný deklaroval příjem ve výši 21 000 Kč, který byl ověřen s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů. Z důvodu obezřetnosti byly deklarované výdaje oproti údajům uvedeným na žádosti navýšeny. Byly zohledněny výdaje ve výši 18 140 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 13 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, výdaje na živobytí ve výši 3 140 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč. Podle vyhodnocení klientovi na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje zbývalo celkem 2 860 Kč a byl tedy schopen půjčku splácet. Z žádosti žalovaného bylo dále zjištěno, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný, výdaje uvedl ve výši 13 000 Kč na měsíční splátky úvěrů, ve výši 1 000 Kč výdaje na živobytí a ve výši 1 000 Kč další výdaje.

6. Z výpisů z účtu žalovaného za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že v červnu 2019 byla na účet žalovaného připsána mzda od [právnická osoba] ve výši 13 160 Kč, za červenec 2019 ve výši 17 105 Kč, za srpen 2019 ve výši 4 432 Kč, kreditní a debetní obrat na účtu žalovaného byl v těchto měsících téměř totožný.

7. Z přehledu kontraktů žalovaného bylo zjištěno, že k datu uzavření smlouvy bylo evidováno 15 kontraktů, z toho 1 existující, 4 odmítnuté, 2 odvolané, 5 ukončených, 5 ukončených předčasně.

8. Dopisem ze dne 30. 3. 2020 sdělila banka žalovanému, že s ohledem na probíhající exekuční řízení nebude další čerpání kontokorentu možné, zároveň sdělila žalovanému, že aktuálně čerpaný kontokorent ve výši 17 904,25 Kč převedla samostatný technický účet banky a vyzvala žalovaného k jeho úhradě.

9. Z výpisu z účtu žalovaného za březen 2020 bylo zjištěno, že došlo k „ manuálnímu vyúčtování“ částky 17 904,25 Kč – restrukturalizace, převod závazku.

10. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 3. 3. 2022.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 7. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu do 30. 7. 2022, odeslání žalobce doložil podacím lístkem ze dne 15. 7. 2022.

12. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. <i>13. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>15. Podle § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>17. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 9. 9. 2019, tj. k datu uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>18. Podle § 87 odst. 2 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> 19. Ve věci není sporu o tom, že žalovaný neuplatnil námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit jeho úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru (zápůjčky) prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného přihlédne i bez výslovné námitky žalovaného. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

20. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Tato povinnost je ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

21. Soud poukazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, které byť bylo vydáno ve věci posuzované podle zák. č. 145/2010 Sb., je aplikovatelné i v posuzované věci. Nejvyšší soud vysvětlil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

22. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu se žalovaným jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobce v řízení tvrdil a dokazoval, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupoval právní předchůdce žalobce s odbornou péčí, když především vyšel z údajů od žalovaného, kdy takto získané informace hodnotil tak, že žalovaný má dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutého úvěru.

23. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce zjistil příjem žalovaného ve výši 21 000 Kč, není však patrné, z jakých listin byl tento údaj ověřován, a navíc je v rozporu s příjmem zjištěným z výpisů z účtu žalovaného uvedeným v odst. 6 odůvodnění. Pokud jde o výdaje, pak byly uvedeny výdaje na splátky jiných úvěrů ve výši 13 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč a další výdaje ve výši 3 140 Kč. Žalobce ani netvrdil, že by výdaje uvedené žalovaným byly ověřovány, uvedl pouze, že„ z důvodu obezřetnosti byly výdaje oproti výdajům uvedeným v žádosti navýšeny“, tj. výdaje na živobytí byly navýšeny z žalovaným uvedených 1 000 Kč na 3 140 Kč. Při posuzování výdajů je nepochybně možné využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), avšak tyto je třeba porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud právní předchůdce žalobce po žalovaném nepožadoval další upřesnění a zároveň výdaje žádným způsobem neověřil, nebyla úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně. Že žalovaný nebyl schopen úvěr splácet, vyplývá i z toho, že úvěr byl po 6 měsících od uzavření smlouvy pro exekuci vedenou na žalovaného zesplatněn.

24. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobce porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval v souladu s tímto ustanovením. Úvěrová smlouva je s ohledem na shora uvedené absolutně neplatná, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Protože žalovaný čerpal kontokorent ve výši 13 073,81 Kč, je povinen tuto částku podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru žalobci vrátit. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož je ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

25. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Protože žalobce nebyl schopen uvést žádná tvrzení o aktuálních schopnostech žalovaného splácet poskytnutý úvěr, uložil soud žalovanému povinnost uhradit poskytnutou jistinu úvěru ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně. Výše splátek byla stanovena v souladu s § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran, kdy při procesní pasivitě žalovaného se jeví jako pravděpodobné, že by žalovaný byl schopen hradit splátky ve výši 500 Kč měsíčně.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesní úspěch žalobce a žalovaného byl přibližně stejný.