33 C 271/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 25 018,04 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 500 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy nejpozději do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 20 518,04 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 744,03 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 046,46 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 252,78 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 654, 95 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 2. 5. 2023 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 25 018,04 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala právnímu předchůdci žalobce zapůjčené peněžní prostředky vrátit a navíc zaplatit úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč, tj. celkem 27 888 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 5. 2022. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované ke dni 25. 5. 2022 uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ode dne 26. 5. 2022 až do zaplacení dále úrokem ve výši 15 % ročně sjednaným ve smlouvě. Pohledávku vyplývající ze smlouvy právní předchůdce žalobce postoupil na žalobce smlouvou ze dne 21. 11. 2022. Žalobce požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 9 654,95 Kč, úroku za sjednanou dobu trvání úvěru ve výši 597,83 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 582,68 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 869,10 Kč, úhrady za umožnění platit splátky přímo v místě svého bydliště ve výši 1 683,44 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 630,04 Kč, úroku za období od 26. 5. 2022 do 19. 10. 2022 z dlužné jistiny ve výši 1 046,43 Kč a zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 19. 10. 2022 ve výši 744,03 Kč, dále úroků z úvěru ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny úvěru od 20. 10. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 10 252,78 Kč od 29. 10. 2022 do zaplacení. K zaplacení dluhu byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou.

2. K prověření úvěruschopnosti žalované splácet úvěr žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil před poskytnutím úvěru s odbornou péčí schopnost žalované požadovaný úvěr splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr ze dne 25. 3. 2021 a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Doložení příjmů Žadatele“, konkrétně pracovní smlouvou a výplatními páskami. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. Nadto by se žalovaná, v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 trestního zákoníku.

3. Žalovaná se k podané žalobě nijak nevyjádřila, přestože jí žaloba i výzva k vyjádření byly doručeny na adresu místa trvalého pobytu. K jednání, které bylo ve věci nařízeno na 25. 9. 2023, se žalovaná nedostavila.

4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Smlouva o úvěru byla dne 25. 3. 2021 podepsána zástupcem společnosti [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Žalované byl na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná se zavázala vrátit věřiteli jistinu ve výši 15 000 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, úhradu za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč, tj. celkem částku 27 888 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč.

5. Ze žádosti o úvěr ze dne 25. 3. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti uvedla, že k datu uzavření smlouvy žije u rodičů, je ovdovělá, nemá vyživovací povinnosti. Je od 25. 1. 2021 zaměstnaná u [právnická osoba] [anonymizováno], má čistý příjem ve výši 4 700 Kč měsíčně, dále pobírá důchod, sociální dávky ve výši 4 857 Kč měsíčně, tj. má příjem 9 557 Kč měsíčně. Své výdaje žalovaná uvedla ve výši 4 860 Kč měsíčně, a to 1 000 Kč na bydlení a energie, 3 860 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady. Dále žalovaná uvedla, že nemá úvěr u jiné společnosti. Bylo uvedeno, že jako dokumenty k ověření finanční situace žadatele měl právní předchůdce žalobce k dispozici pracovní smlouvu žalované a výplatní pásky žalované, tyto dokumenty k ověření příjmu žalované žalobce nedoložil.

6. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaná na úvěr zaplatila dne 26. 3. 2021 částku 2 000 Kč, dne 14. 5. 2021 částku 1 000 Kč, dne 25. 5. 2021 částku 2 000 Kč, dne 10. 6. 2021 částku 1 000 Kč, dne 12. 7. 2021 částku 1 500 Kč, dne 20. 8. 2021 částku 1 000 Kč a dne 14. 9. 2021 částku 2 000 Kč, tj. celkem 10 500 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 a přílohy k této smlouvě bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Žalované bylo postoupení oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 7. 12. 2022.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu do 12. 4. 2023, odeslání žalobce doložil podacím lístkem ze dne 29. 3. 2022.

9. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. <i>10. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>12. Podle § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>14. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 25. 3. 2021, tj. k datu uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>15. Podle § 87 odst. 2 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> 16. Ve věci není sporu o tom, že žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru (zápůjčky) prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované přihlédne i bez výslovné námitky žalované. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

17. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr. Tato povinnost je ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

18. Soud poukazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, které byť bylo vydáno ve věci posuzované podle zák. č. 145/2010 Sb., je aplikovatelné i v posuzované věci. Nejvyšší soud vysvětlil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

19. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu se žalovanou jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná byla schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalobce v řízení tvrdil a dokazoval, že při posouzení úvěruschopnosti žalované postupoval právní předchůdce žalobce s odbornou péčí, když především vyšel z údajů od žalované, kdy takto získané informace hodnotil tak, že žalovaná má dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutého úvěru. Soud však nemá tvrzení žalobce o dostatečném prověření úvěruschopnosti za v řízení prokázaná. Žalobce v řízení tvrdil, že právní předchůdce žalobce zjišťoval příjmy a výdaje žalované a že tyto příjmy a výdaje ověřil listinami, a to pracovní smlouvou a výplatními páskami žalované. Uvedené listiny však žalobce nedoložil a žalobce tudíž neprokázal, že by příjmy byly skutečně ověřeny. Pokud jde o výdaje, pak právní předchůdce žalobce se spokojil s údaji uvedenými žalovanou, aniž by vyžadoval listiny k jejich ověření. V situaci, kdy příjem žalované činil jen částku 9 557 Kč měsíčně a žalovaná uvedla zjevně nereálné výdaje jen ve výši 4 860 Kč měsíčně, měl právní předchůdce žalobce posuzovat úvěruschopnost žalované s mnohem větší pečlivostí, byť byl poskytnut úvěr jen ve výši 15 000 Kč. Pokud právní předchůdce žalobce nepožadoval další upřesnění a zároveň výdaje žádným způsobem neověřil, nebyla úvěruschopnost žalované posouzena řádně. Na tomto závěru nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že žalovaná uhradila několik splátek úvěru, neboť není známo, z jakých zdrojů tyto splátky hradila, mohla si na tyto splátky půjčit jinde a dostat se do dluhové spirály.

20. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobce porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval v souladu s tímto ustanovením. Úvěrová smlouva je s ohledem na shora uvedené absolutně neplatná, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce převedl ve prospěch žalované 15 000 Kč a žalovaná je povinna podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tuto jistinu úvěru žalobci vrátit. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož je ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalovaná dosud na jistinu úvěru zaplatila 10 500 Kč, byla jí uložena povinnost zaplatit žalobci, jehož aktivní legitimace je dána smlouvou o postoupení pohledávek, částku 4 500 Kč.

21. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Protože žalovaná nebyla schopna plnit ve splátkách sjednaných ve smlouvě ve výši 1 992 Kč měsíčně, a zároveň žalobce nebyl schopen uvést žádná tvrzení o aktuálních schopnostech žalované splácet poskytnutý úvěr, uložil soud žalované povinnost uhradit poskytnutou jistinu úvěru ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně. Výše splátek byla stanovena v souladu s § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran, kdy při procesní pasivitě žalované se jeví jako pravděpodobné, že by žalovaná byla schopna hradit splátky ve výši 500 Kč měsíčně.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesně úspěšnější byla v řízení žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly.