33 C 4/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem datum , PSČ obec o zaplacení 44 760,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 34 760,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 18 640,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 49 % ročně z částky 18 640,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 16. 6. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 44 760,25 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že žalovaná uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba] smlouvu [číslo] s produktovým názvem [anonymizováno 5 slov] [rok], jejíž nedílnou součástí jsou též smluvní podmínky. Před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru žalované byla její schopnost splácet poskytnutý úvěr ze strany postupitele posouzena s odbornou péčí v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, postupitel dospěl k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet. Na základě smlouvy byla postupitelem žalované poskytnuta bezhotovostní zápůjčka ve výši 24 000 Kč. Za poskytnutí a spravování zápůjčky se žalovaná zavázala ve smlouvě postupiteli zaplatit přesně předem vyčíslený a neměnný poplatek v částce 23 711 Kč. Celkovou částka ve výši 47 711 Kč se žalovaná se zavázala postupiteli zaplatit v 24 měsíčních, přičemž výše každé měsíční splátky činila 1 988 Kč (poslední splátka činila 1 987 Kč). Žalovaná následně na pohledávku postupitele uhradila celkem částku ve výši 14 000 Kč, a to dne 20. 12. 2019 2 000 Kč, dne 20. 1. 2020 100 Kč, dne 3. 2. 2020 2 000 Kč, dne 17. 2. 2020 2 000 Kč, dne 16. 3. 2020 částku 2 000 Kč, dne 18. 4. 2020 částku 1 900 Kč, dne 13. 5. 2020 částku 2 000 Kč a dne 15. 7. 2020 2 000 Kč. Uhrazené platby byly započteny ve výši 5 359,22 Kč na jistinu 24 000 Kč, která tak byla ponížena na 18 640,78 Kč, další uhrazené platby ve výši 8 640,78 Kč byly započteny na výše specifikované poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru ve výši 23 711 Kč, které byly poníženy na 15 070,22 Kč. Žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy řádně a včas, když nehradila předepsané splátky. V důsledku prodlení žalované s placením jednotlivých splátek vzniklo žalobkyni právo na uhrazení smluvní pokuty v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně nichž byla žalovaná v prodlení (tato denní smluvní pokuta v sazbě 0,1 % byla kapitalizována na částku dle přiloženého výpočtu ke dni 1. 2. 2022, přičemž je po žalované požadována pouze v částce 11 049,25 Kč). Dne 28. 1. 2022 uzavřel postupitel se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, kterou mj. postoupil žalobkyni postoupil pohledávku z titulu předmětné smlouvy. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022. K tomuto dni byla pohledávka postupitele kapitalizována na částku ve výši 44 760,25 Kč, která je složena z jistiny 18 640,78 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 15 070,22 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 11 049,25 Kč. Společně s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 byla zároveň stejnou poštovní zásilkou žalované dne 10. 2. 2022 odeslána výzva k okamžitému splacení dluhu. V této výzvě byla žalovaná vyzvána, aby dlužnou částku ve výši 44 760,25 Kč uhradila nejpozději do 17. 3. 2022. Jako příslušenství pohledávky pak dále žalobkyně za žalovanou uplatňuje smluvní úrok ve výši 49 % p. a. z jistiny 18 640,78 Kč jdoucí ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % p. a. jdoucí z jistiny 18 640,78 Kč ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 7. 2. 2023 doplnila žalobkyně svá tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované s tím, že právní předchůdce žalobkyně jakožto přední nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů si je vědom své zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a tuto svou povinnost v každém jednotlivém případě naplňuje. Vycházel zejména z informací, které si sám aktivně zjišťoval a ověřoval ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli. Prověřil výši závazků a platební morálku žalované nejdříve z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované (BRKI, NRKI, SOLUS) a dalších informačních zdrojů nezávislých na žalovaném (interní databáze právního předchůdce žalobkyně, insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, neplatné doklady, evidence adres obecních, městských úřadů), následně přistoupil ke komplexnímu vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného s ohledem na jeho příjem a provedl také vyhodnocení rozhodných výdajů žalované, kdy posuzoval nejen výdaje sdělené a doložené žalovanou, ale konfrontoval je také s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat.

3. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, přestože jí žaloba a výzva k vyjádření k žalobě byly doručeny na adresu místa trvalého pobytu dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Ve věci bylo nařízeno jednání na den 27. 2. 2023, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalované. Skutková zjištění byla učiněna z provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena [datum] mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Žalované byl na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli poplatek ve výši 23 711 Kč, a to úrok ve výši 14 101 Kč (s tím, že úroková sazba činí 49 % a je pevná po celou dobu trvání smlouvy) a částku 9 610 Kč jako částku za zpracování spotřebitelského úvěru. Celkovou dlužnou částku ve výši 47 711 Kč se žalovaná zavázala zaplatit v 24 měsíčních splátkách po 1 988 Kč, poslední splátka ve výši 1 987 Kč. V čl. 6 1. smluvních podmínek smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně pro případ prodlení se zaplacením celkové dlužné částky. V čl. 9 1. smluvních podmínek bylo sjednáno, že smlouva je uzavřena na dobu určitou a její účinnost trvá ode dne podpisu této smlouvy oběma stranami do dne splatnosti poslední splátky celkové dlužné splátky.

5. Ze zákaznické karty ze dne 27. 11. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti uvedla, že k datu uzavření smlouvy žije s rodiči, má partnera, je na mateřské/rodičovské dovolené, má 1 vyživovací povinnost, úvěr potřebuje na neočekávané výdaje. Dále uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 6 111 Kč (k tomu doložila rozhodnutí o přiznání dávky ze dne 10. 11. 2019), další čisté příjmy domácnosti činí 29 850 Kč, tj. celkem příjmy 35 961 Kč. Pokud jde o výdaje, pak platí interní splátky věřiteli ve výši 2 691 Kč, celkové odhadované měsíční výdaje činí 3 500 Kč. V žádosti není uvedeno, že by žalovaná vyjma rozhodnutí o přiznání dávky předkládala nějaké listiny.

6. Z výpisu ze seznamu exekucí ze dne 30. 1. 2023 soud zjistil, že proti žalované byly vedeny tři exekuce, z nichž jedna byla zahájena před uzavřením úvěrové smlouvy.

7. Z žaloby podané žalobkyní proti žalované ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 330/2022 bylo zjištěno, že dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba] a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, žalovaná se zavázala vedle jistiny zaplati poplatek ve výši 22 522 Kč, a to 18 splátkami ve výši 2 641 Kč měsíčně (poslední 2 625 Kč), vždy ke každému 21. dni v měsíci, v prosinci 2019 splátku nezaplatila.

8. Z tabulky předložené žalobkyní soud zjistil, že žalovaná byla povinna hradit splátky ve výši 1 988 Kč tak, že první splátka byla splatná dne 27. 12. 2019, poslední splátka ve výši 1 987 Kč byla splatná dne 27. 11. 2021 a dále, že žalovaný na dluh uhradila celkem částku ve výši 14 000 Kč, a to dne 20. 12. 2019 2 000 Kč, dne 20. 1. 2020 100 Kč, dne 3. 2. 2020 2 000 Kč, dne 17. 2. 2020 2 000 Kč, dne 16. 3. 2020 částku 2 000 Kč, dne 18. 4. 2020 částku 1 900 Kč, dne 13. 5. 2020 částku 2 000 Kč a dne 15. 7. 2020 2 000 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Žalované bylo postoupení oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 1. 2. 2022.

10. Z výzvy k okamžitému zaplacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu ze shora uvedené smlouvy do 17. 3. 2022, k zaplacení dluhu před podáním žaloby byla vyzván předžalobní upomínkou právního zástupce žalobkyně ze dne 20. 5. 2022.

11. Žalobkyní navržený výslech svědkyně [jméno] [příjmení] soud pro nadbytečnost neprovedl, neboť v řízení nevyšlo najevo nic, co by zpochybňovalo pravdivost údajů uvedených v zákaznické kartě žalované. <i>12. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>14. Podle § 84 odst. 2 1 zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>16. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 17. Ve věci není sporu o tom, že žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit jeho úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětných smluv z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného přihlédne i bez výslovné námitky žalovaného. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru v platném znění je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

18. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr. Tato povinnost je ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

19. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti dané mu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu se žalovanou jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná byla schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně v řízení tvrdila a dokazovala, že při posouzení úvěruschopnosti žalované postupoval právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí, když vycházel jak z informací, které si sám aktivně zjišťoval a ověřoval, tak z údajů zjištěných od žalované, kdy vyhodnotil jak údaje zjištěné o příjmu, tak údaje o výdajích.

20. Soud uzavřel, že na základě údajů, které měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici, nebylo možno učinit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr. Předně je třeba zdůraznit, že z žádosti o poskytnutí úvěru bylo zjištěno, že žalovaná byla k datu 27. 11. 2019 na mateřské/rodičovské dovolené a její příjem představovaly jen dávky ve výši 6 111 Kč. Z žádosti není nijak patrné, co představuje„ další čistý příjem domácnosti“ ve výši 29 850 Kč, ale ať už šlo o příjem rodičů žalované (s nimiž žalovaná bydlela), nebo partnera žalované, nejde o částku, kterou by bylo možno zohlednit jako příjem žalované. Pokud jde o výdaje, pak je nereálné, že by žalovaná měla výdaje pouze ve výši 3 500 Kč měsíčně, vedle toho je zjevné, že splácela další úvěr poskytnutý právním předchůdcem žalobkyně, a to splátkami ve výši 2 641 Kč, přičemž ani tento úvěr nesplácela řádně. Za tohoto stavu nebylo možno důvodně předpokládat, že bude schopna po dobu dvou let hradit poměrně vysoké měsíční splátky ve výši 1 988 Kč po dobu dvou let. Z žalobkyní uvedeného přehledu plateb je také patrné, že tyto splátky přestala od srpna 2020 hradit.

21. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobkyně porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval v souladu s tímto ustanovením, smlouva je proto v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná. Z uzavřené smlouvy o úvěru tak nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva.

22. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je v daném případě nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 24 000 Kč a žalovaná dosud uhradila 14 000 Kč, pak má žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dána smlouvou o postoupení pohledávek, nárok na zaplacení částky 10 000 Kč (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

23. Pro úplnost soud poukazuje na skutečnost, že i pokud by měla být smlouva považována za platně uzavřenou, pak je nedůvodným požadavek žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 49 % ročně z částky 18 640,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že ve smlouvě bylo sjednáno právo na zaplacení úroků ve výši 49 %, avšak jen po dobu trvání smlouvy přesně stanovenou částkou (14 101 Kč) s tím, že v čl. 9 1. smluvních podmínek bylo výslovně uvedeno, že smlouva je uzavřena na dobu a její účinnost trvá ode dne podpisu smlouvy oběma stranami do dne splatnosti poslední splátky, tj. do 27. 11. 2020. Nárok na zaplacení úroků ve výši 49 % z nezaplacené jistiny úvěru tak ze smlouvy nevyplývá. I pokud by snad nebylo možno jednoznačně dovodit, že smlouva právo na zaplacení úroků ve výši 49 % z nezaplacené jistiny po skončení trvání smlouvy nezakládá, poukazuje soud na § 1812 odst. 1 o. z., kdy smlouva minimálně vyvolává pochybnost, zda bylo takové právo sjednáno, a v takovém případě je namístě smlouvu vykládat způsobem pro spotřebitele nejpříznivějším.

24. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V případě omezených možností spotřebitele (žalovaného), soud zpravidla ukládá zaplatit dlužnou částku ve splátkách. Dle názoru soudu pak břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese sám spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Nicméně žalovaná (jakožto spotřebitel) byla v průběhu řízení naprosto nečinná a nekontaktní, a proto nebylo možno ohledně jejích poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit. Za této situace pak soud uzavřel, že není možno stanovit žalované jakékoliv splátky, neboť není možné jakkoliv zjistit, zda jsou tyto splátky přiměřené jejím možnostem. Naopak je nutno za situace, kdy žalovaná netvrdila a následně neprokázala, že její možnosti ji opravňují (umožňují jí) splácet jistinu úvěru pouze v konkrétní výši splátek, dovodit, že v možnostech žalované je splatit celou jistinu ze smlouvy najednou. K vrácení dlužné částky ve výši 10 00 Kč tak soud určil žalované lhůtu dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

25. K zákonným úrokům z prodlení soud doplňuje, že z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že splatnost bezdůvodného obohacení dle tohoto ustanovení neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností spotřebitele (žalovaného); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku tak vzniká věřiteli (žalobci) teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tímto okamžikem je den, kdy se žalovaná ocitne v prodlení se splacením dluhu podle výroku I. tohoto rozsudku.

26. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť procesně úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.