33 C 402/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 33 336,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 809 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 30 527,82 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 133,10 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 554,44 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 750,80 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 25,35 % ročně z částky 12 750,80 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 222,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 100,27 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 586,02 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 20,74 % ročně z částky 20 586,02 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 4. 8. 2023 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 33 336,82 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobce schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Posuzování úvěruschopnosti probíhá na základě informací získaných od žalované a je-li to nutné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žadatele. Žalovaná se zavázala právnímu předchůdci žalobce zapůjčené peněžní prostředky vrátit a navíc zaplatit úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 510 Kč počínaje dnem 15. 9. 2019, poslední splátka byla stanovena na 1. 11. 2020. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované ke dni 1. 11. 2020 uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ode dne 2. 11. 2020 až do zaplacení dále úrokem ve výši 25,35 % ročně sjednaným ve smlouvě. Pohledávku vyplývající ze smlouvy právní předchůdce žalobce postoupil na žalobce smlouvou ze dne 1. 11. 2022. Žalovaná na pohledávku uhradila pouze 12 500 Kč. Žalobce požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 750,80 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 6 554,44 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 133,10 Kč, úroků ve výši 25,35 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 750,80 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny 12 750,80 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení. K zaplacení dluhu byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou.

2. Mezi právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) a žalovanou byla dále dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 31 000 Kč. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobce schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Posuzování úvěruschopnosti probíhá na základě informací získaných od žalované a je-li to nutné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žadatele. Žalovaná se zavázala právnímu předchůdci žalobce zapůjčené peněžní prostředky vrátit a navíc zaplatit úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 270 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 6 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 17 670 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit v 80 týdenních splátkách po 752 Kč počínaje dnem 14. 6. 2019, poslední splátka byla stanovena na 18. 12. 2020. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované ke dni 18. 12. 2020 uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ode dne 2. 11. 2020 až do zaplacení dále úrokem ve výši 20,74 % ročně sjednaným ve smlouvě. Pohledávku vyplývající ze smlouvy právní předchůdce žalobce postoupil na žalobce smlouvou ze dne 1. 11. 2022. Žalovaná na pohledávku uhradila pouze 30 985 Kč. Žalobce požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 586,02 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 8 100,27 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 222,14 Kč, úroků ve výši 20,74 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 586,02 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny 20 586,02 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení. K zaplacení dluhu byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou.

3. Žalovaná se k podané žalobě nijak nevyjádřila, přestože jí žaloba i výzva k vyjádření k žalobě byly doručeny na adresu místa jejího trvalého pobytu. K jednání, které bylo ve věci nařízeno na 8. 1. 2024, se žalovaná nedostavila.

4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Smlouva o úvěru byla dne 8. 9. 2019 podepsána zástupcem společnosti [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Žalované byl na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 17 000 Kč, žalovaná se zavázala vrátit věřiteli jistinu ve výši 17 000 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 3 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 3 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800, tj. celkem částku 30 600 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 510 Kč.

5. Z žádosti o úvěr ze dne 8. 9. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti uvedla, že k datu uzavření smlouvy žije v nájmu, je rozvedená, nemá vyživovací povinnost, má základní vzdělání. O května 2015 pobírá invalidní důchod ve výši 10 099 Kč a další blíže nespecifikovaný příjem ve výši 6 100 Kč, tj. její příjmy činí 19 199 Kč měsíčně. Hradí výdaje na bydlení ve výši 2 500, osobní výdaje má 3 500 Kč, splátky úvěrů 4 050 Kč, celkem výdaje 10 050 Kč, její použitelný příjem činí 6 149 Kč. Bylo uvedeno, že jako dokumenty k ověření finanční situace žadatele měl právní předchůdce žalobce k dispozici složenky ohledně příjmů, faktury za elektřinu, vodu, plyn..a nájemní smlouvu, tyto dokumenty k ověření příjmu žalované žalobce nedoložil.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 a přílohy k této smlouvě bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Žalované bylo postoupení oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 24. 11. 2022.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 3. 2023 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu do 25. 3. 2023, odeslání žalobce doložil podacím lístkem ze dne 10. 3. 2022.

8. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. <i>9. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>11. Podle § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>13. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 29. 4. 2019, tj. k datu uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>14. Podle § 87 odst. 2 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> 15. Ve věci není sporu o tom, že žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smluv o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru (zápůjčky) prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované přihlédne i bez výslovné námitky žalované. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

16. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byly smlouvy platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejich uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr. Tato povinnost je ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

17. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

18. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

19. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl:„ Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 20. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvy se žalovanou jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná byla schopna poskytnuté úvěry splácet. Žalobce v řízení tvrdil a dokazoval, že při posouzení úvěruschopnosti žalované postupoval právní předchůdce žalobce s odbornou péčí, když především vyšel z údajů od žalované, kdy takto získané informace hodnotil tak, že žalovaná má dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutého úvěru. Soud však nemá tvrzení žalobce o dostatečném prověření úvěruschopnosti za v řízení prokázaná. Žalobce v řízení tvrdil, že právní předchůdce žalobce zjišťoval příjmy a výdaje žalované a že tyto příjmy a výdaje ověřil listinami, a to pracovní smlouvou a potvrzením o příjmu od zaměstnavatele. Uvedené listiny však žalobce nedoložil a žalobce tudíž neprokázal, že by příjmy byly skutečně ověřeny. Pokud jde o výdaje, pak právní předchůdce žalobce se (vyjma výdajů za bydlení) spokojil s údaji uvedenými žalovanou, aniž by vyžadoval listiny k jejich ověření. Žádným způsobem nebylo ověřeno, zda žalovaná nehradí splátky jiných úvěrů a nijak nebylo vyžadováno doložení žalovanou uvedených výdajů. Pokud právní předchůdce žalobce nepožadoval další upřesnění a zároveň výdaje žádným způsobem neověřil, a to v situaci, kdy žalovaná pobírala pouze nízký příjem a sama uvedla, že hradí splátky jiných úvěrů, nebyla úvěruschopnost žalované posouzena řádně. Na tomto závěru nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že žalovaná uhradila několik splátek úvěru, neboť není známo, z jakých zdrojů tyto splátky hradila, mohla si na tyto splátky půjčit jinde a dostat se do dluhové spirály.

21. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobce porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval v souladu s tímto ustanovením. Úvěrové smlouvy je s ohledem na shora uvedené absolutně neplatná, a tudíž z nich nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce převedl ve prospěch žalované částku celkem 48 000 Kč (17 000 Kč + 31 000 Kč) a žalovaná je povinna podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tuto jistinu úvěru žalobci vrátit. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož je ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalovaná dosud na jistinu úvěrů zaplatila 45 191 Kč, byla jí uložena povinnost zaplatit žalobci, jehož aktivní legitimace je dána smlouvou o postoupení pohledávek, částku 2 809 Kč.

22. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Protože v řízení nebylo zjištěno nic o možnostech a schopnostech žalované, uložil soud žalované povinnost zaplatit dluh ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesně úspěšnější byla v řízení žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly.