33 C 79/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 43 420 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 19 000 Kč s 9,75% zákonným úrokem z prodlení od 15. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobce domáhal po žalované zaplacení - částky 24 420 Kč - kapitalizovaného úroku ve výši 7 203,87 Kč - kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 898,68 Kč - 9,75% úroku z prodlení z částky 32 931,80 Kč od 30. 11. 2019 do 14. 5. 2020, 9,75% úroku z prodlení z částky 13 931,80 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení - 23,72% úroku ročně z částky 32 931,80 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 18. 11. 2020 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši celkem 43 420 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr, které žalovaná řádně nesplácela. Pohledávka vyplývající ze smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobci, a to s účinností k 29. 11. 2019.

2. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úrok za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 620 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 6 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 13 200 Kč Celkem tedy měla zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku 57 420 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 990 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 1. 2019. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované ke dni 1. 1. 2019 uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ode dne 2. 1. 2019 až do zaplacení dále úrokem ve výši 23,72 % ročně sjednaným v čl. 1 4 smlouvy. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze částku 14 000 Kč. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení celkové dlužné částky ve výši 43 420 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 32 931,80 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 10 488,20 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 203,87 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 898,68 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 32 931,80 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 32 931,80 Kč od 2. 1. 2019 do zaplacení. K zaplacení dluhu byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou ze dne 7. 5. 2020.

3. K prověření úvěruschopnosti žalované splácet úvěr žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil před uzavřením smlouvy s odbornou péčí schopnost žalované požadovaný úvěr. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Dokumenty k ověření“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva. Tato skutečnost je potvrzena i v samotné předmětné smlouvě, a to v jejím čl. 7 2 a 7. 1 Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, která jsou zaznamenána v zákaznické kartě, a poctivosti jejího jednání. Dále uvedl, že pro případ, že by soud přes výše uvedené shledal, že žalobce dostatečně neprokázal splnění zákonné povinnosti dle ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poukazuje na to, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (tj. 1. 12. 2016) a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy.

4. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, přestože jí žaloba a výzva k vyjádření k žalobě byly doručeny na adresu místa trvalého pobytu dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Ve věci bylo nařízeno jednání na den 16. 5. 2022, právní zástupce žalobce se z jednání omluvil, přičemž uvedl, že souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

5. Skutková zjištění byla učiněna z provedených listinných důkazů. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne [datum] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 33 000 Kč, žalovaná se zavázala vrátit věřiteli jistinu ve výši 33 000 Kč, úrok ve výši 4 620 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 6 600 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 13 200 Kč, tj. celkem částku 57 420 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 990 Kč.

6. Z karty zákazníka – žádosti o zápůjčku ze dne 24. 11. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti uvedla: druh bydlení: nájemník, nežije s manželem nebo partnerem, má 1 nezaopatřené dítě, pracuje na hlavní pracovní poměr na dobu určitou u [právnická osoba] a.s., její příjmy představuje částka 16 500 Kč jako příjem ze zaměstnání a částka 4 000 Kč jako státní podpora, tj. celkem 20 500 Kč, má výdaje ve výši 4 500 Kč na bydlení a ve výši 8 000 Kč ostatní výdaje, tj. celkem 12 500 Kč měsíčně. Jako dokumenty k ověření byly předloženy: výplatní pásky a složenky – příjmy.

7. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaná na úvěr uhradila celkem 14 000 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a přílohy č. 1 k této smlouvě bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce, žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 29. 11. 2019.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 5. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu ze shora uvedené smlouvy do 14. 5. 2020.

10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v ustanovení § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. <i>11. Podle § 84 odst. 2 1 zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>13. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 14. Ve věci není sporu o tom, že žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit jeho úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy o úvěru, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil dostatečně schopnost spotřebitele (úvěrovaného) úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá, že právní závěr o neplatnosti předmětné smlouvy (i bez výslovné námitky žalovaného) z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované je správný a je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

15. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda smlouva byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejich uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr s tím, že tato povinnost je ukládána žalobci pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Spotřebitelský úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

16. Zároveň soud poukazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž vyložil, že součástí odborné péče poskytovatele dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).

17. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně neprověřil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr ve splátkách, jak měly být dohodnuty v předmětných smlouvách o úvěru, takovou smlouvu se žalovanou jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná byla schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalobce v řízení tvrdil a dokazoval, že při posouzení úvěruschopnosti žalované postupoval právní předchůdce žalobce s odbornou péčí, když především vyšel z údajů od žalované, kdy takto získané informace hodnotil tak, že žalovaný má dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutých zápůjček. Soud však nemá tvrzení žalobce o dostatečném prověření úvěruschopnosti za v řízení prokázaná. Soud ve shodě s výše citovaným ust. § 84 odst. zákona o spotřebitelském úvěru souhlasí s tvrzením žalobce, že spotřebitel – žalovaný má povinnost poskytovat na základě požadavků poskytovatele úvěru (zápůjčky) pravdivé a úplné informace, na druhé straně je i ze znění tohoto ustanovení zákona a ze závěrů Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 zřejmé, že je to především poskytovatel úvěru (zápůjčky), jako osoba znalá v daném oboru, aby po žalovaném vyžadoval poskytnutí relevantních informací, pokud ze zjištěných skutečností či jiných informací má pochybnost o pravdivosti či úplnosti jeho tvrzení, je povinen jej vyzvat k doplnění či upřesnění tvrzených skutečností, případně tyto ověřovat i z jiných zdrojů. Soud má přitom za to, že právní předchůdce žalobce těmto svým povinnostem nedostál, když se spokojil s neúplnými a nedoloženými informacemi od žalované, přičemž žalobce neprokázal, že žalovaná tvrzené příjmy a výdaje uváděné v zákaznických kartách doložila. Žalobce tak soudu neprokázal, že by žalovanou v zákaznické kartě tvrzené příjmy a výdaje právní předchůdce žalobce jakýmkoli způsobem prověřoval, když ke svému tvrzení nedoložil jakékoli listinné důkazy uvedené v zákaznické kartě, které by prokázaly, že žalobce výši příjmů a výdajů žalované skutečně prověřoval.

18. Závěr o tom, že právní předchůdce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované, by byl namístě učinit i tehdy, pokud by právní předchůdce žalobce měl k dispozici listiny uvedené v zákaznické kartě. Právní předchůdce žalobce vycházel při posuzování příjmů z výplatních pásek a složenek, avšak pokud jde o příjem z pracovního poměru, pak přímo v kartě žalované je uvedeno, že pracovní smlouvu měla žalovaná na dobu určitou. Pokud jde o výdaje žalované, pak tyto nebyly vůbec zkoumány, nebylo ani tvrzeno, že by právní předchůdce žalobce vyžadoval od žalované nějaké doklady k doložení jejích výdajů, a to ani výdajů na bydlení, ani jiných výdajů, tj. např. na splátky jiných úvěrů.

19. Pokud příjem žalované ze zaměstnání činil jen 16 500 Kč měsíčně, a to navíc na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, další příjem 4 000 Kč, žalovaná je samoživitelka, která má jedno nezletilé dítě a bydlí v pronájmu, pak při uzavření smlouvy musely vzniknout pochybnosti o tom, zda je žalovaná po dobu 58 měsíců schopna hradit splátky ve výši 990 Kč týdně. Pokud žalobce údaje uvedené žalovanou blíže neprověřil, pak úvěruschopnost žalované nebyla posouzena řádně a úvěrová smlouva je z tohoto důvodu neplatná. Žalovaná nebyla schopna z příjmu ve výši 16 500 Kč + 4 000 Kč měsíčně pokrýt své životní potřeby a zároveň splácet poskytnutý úvěr.

20. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobce porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval v souladu s tímto ustanovením, s odbornou péčí nezjišťoval dostatečně skutečné poměry žalované, když jeho tvrzení uvedená v zákaznické kartě neprověřil, resp. neprokázal, že by tvrzení žalované prověřoval, nepožadoval po žalované upřesnění a doplnění informací, informace se nesnažil získat či prověřit i z jiných zdrojů. Žalobce jako poskytovatel tak v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, poskytl žalované úvěr, uzavřel s ní předmětnou smlouvy, kdy za této situace je v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva o úvěru neplatná. Z uzavřené smlouvy o úvěru tak nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovaná však přijala od právního předchůdce platbu, aniž by k tomu existoval nějaký právní důvod, na její straně tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. V takovém případě citované ustanovení ukládá tomu, kdo se takto obohatil, vydat ochuzenému to, oč se obohatil.

21. Na základě smlouvy přijala žalovaná platbu ve výši 33 000 Kč, protože dosud zaplatila jen 14 000 Kč, je povinna vrátit žalobci, jehož aktivní legitimace je dána smlouvou o postoupení pohledávek, zpět částku 19 000 Kč. V prodlení se zaplacením částky 19 000 Kč je žalovaná od 15. 5. 2020, neboť předžalobní výzvou byla vyzvána k zaplacení dluhu do 14. 5. 2020. V souladu s § 1970 občanského zákoníku tak soud přiznal žalobci právo na zaplacení úroků z prodlení z částky 19 000 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení. Výše úroků z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 19 000 Kč s 9,75% zákonným úrokem z prodlení od 15. 5. 2020 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl.

23. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když důvody pro stanovení delší lhůty soud neshledal.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v řízení měli žalobce i žalovaná přibližně stejný procesní úspěch.