33 C 92/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno původního účastníka , narozený dne datum bytem adresa původního účastníka a žalovaného o zaplacení 77 807,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 66 354,18 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 11 453,28 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 646,71 Kč za období od 27. 8. 2019 do 13. 8. 2021, kapitalizovaného úroku ve výši 9 496,33 Kč za období od 14. 8. 2021 do 8. 2. 2022, úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 77 807,46 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 77 807,46 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5 604 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalobce.

1. Žalobou podanou dne 8. 6. 2022 se právní předchůdce žalobce [anonymizována dvě slova] domáhal po žalovaném jako podnikateli zaplacení částky 77 807,46 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že na základě smlouvy o hotovostním úvěru [anonymizována dvě slova] č. [anonymizováno] uzavřené dne [datum] poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 100 Kč, který se žalovaný zavázal splácet formou 72 měsíčních splátek ve výši 1 701,80 Kč splatných vždy k 14. dni v měsíci, byly sjednány úroky ve výši 6,9 % p. a., dále byl žalovaný povinen platit poplatky dle aktuálního sazebníku. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobce schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalovaný porušil podmínky smlouvy, neuhradil žádnou splátku za květen, červen a červenec 2021, právní předchůdce žalobce proto využil práva sjednaného smlouvou a od smlouvy odstoupil, a to dopisem ze dne 14. 7. 2021, čímž se celý dluh stal splatným ke dni 13. 8. 2021.

2. Podáním ze dne 25. 7. 2021 doplnil právní předchůdce žalobce k výzvě soudu, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena tak, že v žádosti uvedl klient příjem ve výši 30 000 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta č. [bankovní účet] vedený u mBank, zjistil průměrný příjem ve výši 23 580 Kč. Klient v žádosti uvedl výdaje ve výši 10 000 Kč, banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 10 000 Kč. Klient uvedl splátky mimo banku 0 Kč, banka zjistila poskytnuté úvěry se splátkami ve výši 4 688,21 Kč. Banka určila maximální splátkové zatížení klienta pro novou splátku na částku ve výši 8 212,79 Kč, splátka nového úvěru činila 1 701,80 Kč, nové úvěrové zatížení tedy činilo 6 390,01 Kč. Příjem klienta tak byl dostatečný k pokrytí splátek i životních nákladů.

3. Usnesením ze dne 2. 10. 2023, č. j. 33 C 92/2023-154 soud připustil, aby na místo žalobce vstoupila do řízení společnost [právnická osoba]

4. U jednání dne 20. 11. 2023 žalobce uvedl, že žalovaný byl jako podnikatel označen v důsledku administrativní chyby, žalovaný je v postavení fyzické osoby spotřebitele, jednání bylo proto odročeno, neboť s žalovaným bylo dosud jednáno jako s podnikatelem (bylo mu doručováno do datové schránky fyzické osoby podnikatele).

5. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, přestože mu žaloba i výzva k vyjádření k žalobě byly doručeny na adresu místa jeho trvalého pobytu. K jednání, která byla ve věci nařízena na 20. 11. 2023 a 8. 1. 2024, se žalovaný nedostavil.

6. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Dne 4. 1. 2018 uzavřeli [anonymizována dvě slova] a žalovaný smlouvu o vedení účtu u [anonymizováno], kterou se banka zavázala vést pro žalovaného běžný účet č. [bankovní účet]. Dne [datum] uzavřeli [anonymizována dvě slova] a žalovaný smlouvu o hotovostním úvěru [anonymizována dvě slova] č. [anonymizováno], kterou se banka zavázala poskytnout žalovanému neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 100 100 Kč, a to formou bezhotovostního převodu peněžních prostředků na jeho účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr nejpozději do 14. 9. 2025, a to v 72 měsíčních splátkách ve výši 1 701,80 Kč, byly sjednány úroky ve výši 6,9 % ročně.

7. V žádosti o poskytnutí úvěru uvedl žalovaný, že je klientem [anonymizována dvě slova], má účet č. [bankovní účet]. Je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, má čistý měsíční příjem ve výši 30 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje domácnosti ve výši 10 000 Kč.

8. Z listiny předložené pod názvem„ příjem“ bylo zjištěno, že podkladem pro určení disponibilního příjmu byl behaviorální limit založený na obratu za posledních 6 měsíců s tím, že tento činil za poslední 3 měsíce 31 442 Kč a za posledních 6 měsíců 23 580 Kč.

9. Z výpisů z účtu č. [bankovní účet] bylo zjištěno, že dne 23. 5. 2019 byla na účet připsána částka 22 473 Kč, dne 11. 6. 2019 částka 22 865 Kč a dne 10. 7. 2019 částka 8 019 Kč, vše od [právnická osoba] [země], dále byla na tento účet dne 25. 6. 2019 připsána částka 12 000 Kč, dne 9. 7. 2019 částka 10 000 Kč, dne 18. 7. 2019 částka 10 000 Kč, dne 25. 7. 2019 částka 12 000 Kč a dne 29. 7. 2019 částka 20 000 Kč (tj. v 7/2019 celkem 42 000 Kč) a dne 13. 5. 2019 částka 36 200 Kč, to vše od [anonymizováno].

10. Z žaloby podané dne 15. 3. 2023 v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 89/2023 bylo zjištěno, že žalobce [název původní účastnice] podal proti žalovanému žalobu o zaplacení částky 224 379,77 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 16. 3. 2019 uzavřel se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru [anonymizována dvě slova], na základě níž poskytl žalovanému úvěr ve výši 400 1000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet splátkami v počtu 84 ve výši 6 450,74 Kč měsíčně, úvěr však řádně nesplácel a proto banka dopisem ze dne 17. 6. 2020 od smlouvy odstoupila.

11. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] bylo zjištěno, že částka 400 100 Kč byla na účet žalovaného připsána dne 16. 3. 2019, téhož dne byla částka 100 000 Kč odepsána na předčasné splacení úvěru. Ke dni 27. 8. 2019, kdy byla na účet žalovaného připsána částka 100 100 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené s [anonymizována dvě slova] téhož dne, k tomuto dni činil zůstatek na účtu částku 19 267,90 Kč.

12. Z historie úvěru bylo zjištěno, že žalovaný na úvěr uhradil ve splátkách celkem 33 745,82 Kč.

13. Dopisem ze dne 14. 7. 2021 [anonymizována dvě slova] odstoupila od smlouvy.

14. Dopisem právního zástupce původního věřitele ze dne 5. 5. 2022 byla žalovanému zaslána předžalobní upomínka.

15. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 7. 2023 a přílohy č. 1 k této smlouvě bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaného byla postoupena na žalobce.

16. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. <i>17. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>18. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>19. Podle § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>21. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 27. 8. 2019, tj. k datu uzavření smlouvy o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>22. Podle § 87 odst. 2 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.</i> 23. Ve věci není sporu o tom, že žalovaný neuplatnil námitku neplatnosti smluv o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit jeho úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru (zápůjčky) prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného přihlédne i bez výslovné námitky žalovaného. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

24. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Tato povinnost je ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

25. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

26. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

27. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl:„ Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“ 28. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu se žalovaným jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobce v řízení tvrdil a dokazoval, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupoval právní předchůdce žalobce s odbornou péčí, když především vyšel z údajů od žalovaného, kdy takto získané informace hodnotil tak, že žalovaný má dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutého úvěru. Soud však nemá tvrzení žalobce o dostatečném prověření úvěruschopnosti za v řízení prokázaná. Žalobce v řízení tvrdil, že právní předchůdce žalobce zjišťoval příjmy a výdaje žalovaného. Pokud jde o příjmy, sám žalobce připustil, že bylo vycházeno pouze z toho, co uvedl žalovaný v žádosti o úvěr a z toho, co bylo zjištěno z výpisu z účtu žalovaného. Žalovaný uvedl příjem ve výši 30 000 Kč měsíčně, z výpisů z účtu žalovaného byl zjištěn průměrný příjem za poslední 3 měsíce 31 442 Kč a za posledních 6 měsíců 23 580 Kč. Po žalovaném nebylo vyžadováno doložení zdroje příjmů v podobě pracovní smlouvy, daňového přiznání apod. a vůbec tak nelze dovodit, že by jeho příjmy od [právnická osoba] [země] a [anonymizováno] měly povahu pravidelného příjmu ze zaměstnání, který lze očekávat v průběhu dalších 6 let, tj. po dobu, po kterou měl žalovaný povinnost hradit splátky úvěru ve výši 1 701,80 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje, pak právnímu předchůdci žalobce stačilo, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výdaje ve výši 10 000 Kč měsíčně, nebylo požadováno žádné bližší upřesnění, jaké jsou výdaje na bydlení, na živobytí, výdaje nebyly nikterak ověřovány. Zjišťovány měly být jen výdaje na jiné úvěry mimo bank, které žalovaný uvedl 0, ale zjištěny byly ve výši 4 688,21 Kč. Žalobce vůbec neuvedl, že úvěru ve výši 100 100 Kč ze dne 27. 8. 2019 předcházel úvěr poskytnutý žalovanému rovněž [anonymizována dvě slova] dne 16. 3. 2019 (tj. o pouhých 5 měsíců dříve) ve výši 400 100 Kč poskytnutý rovněž na účet č. 670100-2215118611/6210, řádně nesplácený sjednanými splátkami ve výši 6 450,74 Kč měsíčně: Navíc finanční prostředky připsané na účet žalovaného dne 16. 3. 2019 ve výši 400 100 Kč byly ke dni 27. 8. 2019, tj. ke dni čerpání úvěru ve výši 100 100 Kč téměř vyčerpány a je tak zjevné, že výdaje žalovaného zásadně přesahovaly jeho příjmy.

29. Pokud žalobce argumentoval odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023, pak tento odkaz je nepřípadný, neboť v projednávané věci byly prokázány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet již v okamžiku uzavření smlouvy. To, že žalovaný nebyl schopen úvěr splácet, vyplývá z toho, že tak nečinil. Namísto toho, aby žalovaný po dobu 6 let od 27. 8. 2019 řádně hradil splátky ve výši 1 701,80 Kč měsíčně, tuto povinnost porušil, věřitel proto od smlouvy pro nehrazení splátek odstoupil, a to již dne 14. 7. 2021.

30. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobce porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval v souladu s tímto ustanovením. Úvěrová smlouva je s ohledem na shora uvedené absolutně neplatná, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce převedl ve prospěch žalovaného 100 100 Kč a žalovaný je povinen podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tuto jistinu úvěru žalobci vrátit. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož je ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalovaný dosud na jistinu úvěru zaplatil 33 745,82 Kč, byla mu uložena povinnost zaplatit žalobci, jehož aktivní legitimace je dána smlouvou o postoupení pohledávek, částku 66 354,18 Kč.

31. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Protože v řízení nebylo zjištěno nic o možnostech a schopnostech žalovaného, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit dluh ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy soud porovnával procesní úspěch žalobce a žalovaného, a to tak, že zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobce tak měl úspěch co do částky 66 254,18 Kč a neúspěch co do částky 45 642,62 Kč (11 553,28 Kč + 1 646,71 Kč + 9 496,33 Kč + 10 281,13 Kč + 12 281,17 Kč). Porovnáním procesního úspěchu žalobce a žalovaného pak soud dovodil, že žalobci náleží 18,40 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 113 Kč, náhrada nákladů právního zastoupení za 5 úkonů právní služby dle § 7, § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) ve výši 5× 4 220 Kč, tj. 21 100 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva, účast u jednání a návrh na vstup nabyvatele pohledávky do řízení), 5× režijní paušál 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a 21 % DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4 746 Kč Celkem tak náklady řízení žalobce dosáhly částky 30 459 Kč a z této částky náleží žalobci 18,4 %, tj. částka 5 604 Kč. Žalobci nebyla přiznána odměna za doplnění žaloby o skutková tvrzení, která měla být již součástí podané žaloby a za účast u dalšího jednání ve věci, neboť k odročení jednání došlo zejména proto, že žalobce v žalobě na straně žalovaného označil žalovaného jako podnikatele, ačkoli úvěr byl žalovanému poskytnut jako fyzické sobě spotřebiteli.