34 C 85/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem Mgr. Vladimírem Hromkem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa , zastoupený JUDr. jméno příjmení , advokátem v  obec , ulice a číslo , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , o zaplacení částky 63.369,11 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 63.369,11 Kč s úrokem ve výši 12.442,50 Kč, úrokem z prodlení ve výši 5.834,10 Kč, úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 63.369,11 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63.369,11 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost žalobci zaplatit částku 63.369,11 Kč s úrokem ve výši 12.442,50 Kč, úrokem z prodlení ve výši 5.834,10 Kč, úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 63.369,11 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 63.369,11 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. Žalobce tvrdil, že nabyl pohledávku za žalovaným od společnosti [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobce“) na základě smlouvy ze dne [datum]. Právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, jehož předmětem byl úvěr do limitu ve výši 60.000 Kč formou kontokorentu na běžném účtu. Žalovaný se zavázal hradit úrok z poskytnutého úvěru ve výši 18,90 % ročně. Z důvodu nepovoleného debetního zůstatku na účtu právní předchůdce žalobce dne [datum] smlouvu vypověděl.

2. Usnesením ze dne 28.4.2022, č.j. 34 C 85/2022-86, soud vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, zejména tvrzení ohledně uzavření smlouvy, předání a aktivaci karty, poskytnutí úvěru, porušení smluvních podmínek žalovaným, zesplatnění úvěru, výpočtu dlužné částky, doručení zásilek žalovanému a posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy.

3. Podáním ze dne [datum] žalobce doplnil, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetového bankovnictví žalovaného, kdy veškeré kroky žalovaného byly ověřovány přes autorizační SMS kódy. Ohledně čerpání úvěru, úhrad žalovaného, způsobu jejich započtení a výpočtu jednotlivých složek dlužné částky žalobce pouze obecně uvedl, že veškeré finanční transakce jsou patrné z přehledných výpisů. Žalovaný se dostal do nepovoleného debetu na účtu v částce 3.369,11 Kč za období 4/ 2020. K okamžité splatnosti dluhu došlo ke dni [datum]. [příjmení] 63.369,11 Kč se skládá z„ čerpaných částek na kontokorentním úvěru a k nim připisovaným úrokům a poplatkům za služby“. Po zesplatnění úvěru dne [datum] se veškeré dlužné částky staly součástí jistiny. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy odkázal žalobce na obsah vyjádření právního předchůdce žalobce a výpis z účtu.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil. Zástupce žalobce a žalobce se z jednání soudu omluvili, navrhli věc projednat a rozhodnout v jejich nepřítomnosti.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce.

6. Dle obsahu smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne [datum] (č.l. 19-21 spisu) měl být jejím předmětem úvěr poskytnutý právním předchůdcem žalobce žalovanému v celkové výši 60.000 Kč s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Smlouva není žalovaným ani právním předchůdcem žalobce podepsána, u předtištěných jmen je uvedeno„ podepsáno elektronickým podpisem“, který však na listině chybí. Součást smlouvy měl dále tvořit ceník služeb (č.l. 22 spisu) a všeobecné obchodní podmínky (předloženy v elektronické podobě v systému [příjmení]).

7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], jejíž součástí je seznam postupovaných pohledávek, měla být údajná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Postoupení pohledávky mělo být žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum], žalobce však předložil pouze podací arch, který dokládá odeslání zásilky, doručení zásilky žalovanému však neprokazuje. Dopisem ze dne [datum] měl být žalovaný vyzván k úhradě částky 64.413,19 Kč, dále žalobce předložil spolu s podáním ze dne [datum] dodejku (č.l. 132 spisu), která má doručení zesplatnění úvěru prokazovat. Dle obsahu dodejky byla zásilka uložena dne [datum] a žalovaným nebyla vyzvednuta. Dopisem ze dne [datum] měl být žalovaný vyzván zástupcem žalobce k úhradě částky 92.246,34 Kč, žalobce však předložil pouze podací arch prokazující odeslání zásilky, nikoliv její doručení žalovanému.

8. DZ výpisu z účtu žalovaného za období ledna 2019 až května 2020 (č.l. 43-83 spisu) mají dle žalobce vyplývat jednotlivá žalovaným provedená čerpání úvěru, úhrady žalovaného, jejich započtení a výpočet dlužných částek. Uvedené z výpisu z účtu bez dalšího bližšího vysvětlení a doplnění konkrétních skutkových tvrzení žalobcem však dle názoru soudu nevyplývá. Výpis z účtu obsahuje velké množství jednotlivých položek, a to kladných i záporných, není z něj patrné, jaké konkrétní položky představují čerpání předmětného úvěru a jaké položky splátky, případně jak byly tyto splátky na dluh žalovaného započteny. Pokud žalobce učinil v řízení skutková tvrzení odkazem na tuto listinu, je třeba uvést, že v tomto směru jsou tvrzení žalobce naprosto nedostatečná, a to i přes výslovnou výzvu soudu, jak má být doplnění skutkových tvrzení žalobcem v řízení provedeno. Ve sporném řízení není přípustné, aby soud v předložených důkazech sám pátral a činil zjištění ve vztahu k chybějícím skutkovým tvrzením, resp. vlastními úvahami o tom, co by z jednotlivých listin mohlo snad vyplývat, nahrazoval nedostatečná skutková tvrzení žalobce.

9. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy odkázal žalobce na sdělení právního předchůdce žalobce (č.l. 92 spisu). Dle obsahu tohoto sdělení banky uvedl žalovaný při žádosti o poskytnutí úvěru měsíční příjem ve výši 22.000 Kč, což odpovídalo obsahu výpisu z účtu. Prověření žalovaného provedla banka v insolvenčním rejstříku. Žalovaný dále uvedl měsíční výdaje 7.000 Kč, které právní předchůdce žalobce porovnal„ podle svého interního ekonomického modelu“, pracujícího s údaji životního minima a normativních nákladů na bydlení, v konkrétním případě ve výši 13.320 Kč. Splátka nového úvěru měla činit 5.000 Kč, celkové zatížení žalovaného pak 7.877 Kč měsíčně. Z uvedeného je dle názoru soudu patrné, že právní předchůdce žalobce skutečné výdaje žalovaného nezjišťoval a v tomto směru vycházel pouze ze statistických dat a údajného sdělení žalovaného, které však není jakkoliv doloženo. Z výpisu z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] (č.l. 93-126 spisu) vyplývá, že měsíční příjem žalovaného představoval přibližně částku 18.000 Kč až 22.000 Kč. Žalovaný prováděl pravidelné měsíční platby v částce 4.000 Kč, v částce 4.100 Kč a v částce 303 Kč, kdy dle popisu plateb lze dovodit, že se jedná o náklady na elektřinu, plyn a internet. Dále jsou ve výpisu obsaženy řady plateb na příjmové i výdajové stránce, k jejichž zhodnocení však absentují konkrétní skutková tvrzení žalobce.

10. Z tabulky (č.l. 84-85 spisu) označené jako„ podklady pro súdne konanie“ soud neučinil žádná skutková zjištění. Uvedená tabulka nemá žádnou důkazní hodnotu, jedná se patrně o výstup z blíže nespecifikovaného informačního systému (patrně právního předchůdce žalobce), kdy z tabulky není patrné, na základě čeho jsou jednotlivé údaje uvedeny. Žalobce v takovém případě může v řízení předkládat jakékoliv vlastní tabulky, ve kterých by mohl uvádět jakékoliv jím zvolné údaje, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho jsou tyto údaje uváděny.

11. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

14. Dle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Dle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

16. Dle ustanovení § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

17. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Dle ustanovení § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

20. Přestože zákon o spotřebitelském úvěru ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na základě jeho požadavků úplné a pravdivé informace za účelem posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, věřitel je zároveň povinen postupovat při své činnosti s odbornou péčí, přiměřeným způsobem informace poskytnuté spotřebitelem ověřit a dokumenty a záznamy o své činnosti uchovávat tak, aby bylo možné hodnověrně ověřit plnění jeho povinností stanovených zákonem o spotřebitelském úvěru. Z výše uvedeného plyne, že povinnost spotřebitele poskytnout věřiteli úplné a pravdivé informace za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti nemůže přesouvat důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele a věřitel se nemůže s údaji poskytnutými spotřebitelem bez dalšího spokojit a je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit, prověřit a uchovat dokumenty a záznamy potřebné pro ověření splnění uložených povinností.

21. Na základě shora uvedených zjištění týkajících se posouzení úvěruschopnosti dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdce žalobce nezjišťoval běžné konkrétní měsíční výdaje žalovaného, např. na bydlení, běžnou spotřebu, pravidelné platby či další závazky, ale spokojil se pouze s údaji vyplývajícími z obecných statistických dat. Nebyly tudíž zjišťovány skutečné poměry žalovaného a posouzení úvěruschopnosti, pokud vůbec bylo nějaké provedeno, bylo pouze formální.

22. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřil, je na případnou úvěrovou smlouvu třeba hledět jako na neplatnou (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru, k tomu srovnej, pokud jde o absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance proti GK a pokud jde o povinnost věřitele řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021 sp. zn. 27 Co 12/2020).

23. V řízení však provedenými důkazy nebylo v prvé řadě prokázáno tvrzení žalobce o uzavření úvěrové smlouvy s žalovaným. Pokud žalobce následně v doplnění žaloby uváděl, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetového bankovnictví za použití ověřovacích SMS kódů, ze smlouvy předložené žalobcem ani z dalších důkazů takové závěry nevyplývají. Pro rozhodnutí ve věci je tedy zásadní skutečnost, že žalobce neunesl břemeno důkazní ohledně uzavření předmětné smlouvy. Žalobce dále neunesl břemeno tvrzení ohledně čerpání konkrétních částek úvěru žalovaným a ohledně žalovaných provedených plateb a jejich započtení. Žalobce ani jeho zástupce se k jednání soudu nedostavili, navrhli věc projednat a rozhodnout v jejich nepřítomnosti. Za této situace žalobce sám zmařil možnost, aby mu soud při jednání poskytl poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 až odst. 3 občanského soudního řádu k doplnění shora uvedených skutkových tvrzení a označení důkazů tak, aby případně žalobce mohl řádně splnit svoji povinnost tvrzení rozhodných skutečností a označení důkazů k jejich prokázání. S ohledem na absenci základních skutkových tvrzení ohledně čerpání úvěru žalovaným a provedených splátkách žalovaného na předmětný úvěr nebylo možné vyhovět nároku žalobce ani z případného titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, tj. v rozdílu případně čerpaných částek a provedených úhrad.

24. Z výše uvedených důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalobcem ohledně základních skutečností rozhodných v posuzované věci.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řízení, kdy ve věci neúspěšný žalobce by byl povinen hradit náklady řízení žalovanému. Vzhledem k tomu, že žalovanému dosud v řízení náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.