4 C 10/2021

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 61.064 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba co do částky 38.490 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1.300 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.479,1 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,07 % ročně z částky 15.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, z kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.661,28 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.533,55 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20.551,96 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 20.551,96 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 979,85 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.884,25 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5.644,92 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,23 % ročně z částky 7.054,92 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 22.574 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.410 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 28. 6. 2021 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 61.064 Kč s příslušenstvím, a to z titulu tří úvěrových smluv. Žalobce uvedl, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba], [IČO], byla dne 14. 1. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ nárok 1.“), na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 15.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala zaplatit úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3.000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a za hotovostní inkaso částku 6.000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 450 Kč počínaje 21. 1. 2019; dále byla dne 1. 10. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ nárok 2.“), na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 21.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala zaplatit úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3.570 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4.200 Kč a za hotovostní inkaso částku 10.920 Kč, to vše v 78 týdenních splátkách po 509 Kč počínaje 8. 10. 2018; dále byla dne 10. 7. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ nárok 3.“), na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 13.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala zaplatit úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2.600 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2.600 Kč a za hotovostní inkaso částku 5.200 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 396 Kč počínaje 17. 7. 2018.

2. Žalobce tvrdil, že žalovaná nehradila sjednané splátky z jednotlivých úvěrových smluv řádně a včas, proto má právo na zaplacení celkové dlužné částky. Pohledávky z předmětných úvěrových smluv byly na žalobce postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, oznámení o postoupení bylo žalované řádně doručeno. Žalobce rovněž v žalobě i jejím doplnění tvrdil, že jeho právní předchůdce posuzoval u každé jednotlivé smlouvy úvěruschopnost žalované, a to zhodnocením informací od žalované, které byly zaznamenány do karty zákazníka.

3. Žalobce rovněž uvedl, že žalovaná na předmětnou pohledávku z nároku 1. uhradila celkem 3.500 Kč, na pohledávku z nároku 2. uhradila celkem 11.336 Kč a na pohledávku z nároku 3. uhradila celkem 14.550 Kč.

4. Žalovaná se k jednání nařízenému na den 25. 10. 2022 nedostavila, a to bez jakékoliv omluvy či žádosti o odročení. Předvolání k jednání bylo žalované doručeno dne 7. 10. 2022, a to postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Soud proto věc na základě ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Zástupce žalobce, který se dostavil k jednání, navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, soud však konstatoval, že pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny podmínky, a proto provedl dokazování.

5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

6. Co se týče nároku 1, tak ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 1. 2019 soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaná převzala v hotovosti finanční prostředky ve výši 15.000 Kč, které se zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč spolu s úrokem ve výši 3.000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 3.000 Kč a s odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč. Celková částka k úhradě tedy byla 27.000 Kč.

7. Co se týče nároku 2, tak ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 10. 2018 soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaná převzala v hotovosti finanční prostředky ve výši 21.000 Kč, které se zavázala uhradit v 78 týdenních splátkách po 509 Kč, resp. 497 Kč v případě poslední splátky, spolu s úroky ve výši 3.570 Kč, administrativním poplatkem ve výši 4.200 Kč a s odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.920 Kč. Celková částka k úhradě tedy byla 39.690 Kč.

8. Co se týče nároku 3, tak ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 7. 2018 soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalovaná převzala v hotovosti finanční prostředky ve výši 13.000 Kč, které se zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 396 Kč spolu s úroky ve výši 2.600 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2.600 Kč, s odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 5.200 Kč a poplatkem za pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 360 Kč. Celková částka k úhradě tedy byla 23.760 Kč.

9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky má soud za prokázané, že žalobce se stal věřitelem pohledávky.

10. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 13. 5. 2021 ve spojení s podacím lístkem vyplývá, že žalobce před podání žaloby vyzýval žalovanou k úhradě dlužné částky.

11. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná byla v době čerpání úvěru z nároku 3. zaměstnána na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 16.814 Kč, uvedla, že nemá žádný jiný úvěr. Výdaje na bydlení žalovaná uvedla 11.000 Kč: 2 = 5.500 Kč, osobní výdaje 3.800 Kč, další výdaje nebyly uvedeny. Uvedla, že je bezdětná, žije s partnerem.

12. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná byla v době čerpání úvěru z nároku 2. zaměstnána na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 16.520 Kč, uvedla, že má úvěr u [příjmení] [jméno] s měsíční splátkou 1.782 Kč. Výdaje na bydlení žalovaná uvedla 11.000 Kč, osobní výdaje 3.800 Kč, další výdaje nebyly uvedeny. Uvedla, že žije s partnerem, údaje o dětech zůstaly nevyplněny.

13. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná byla v době čerpání úvěru z nároku 3. zaměstnána na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 16.814 Kč, uvedla, že má úvěr u [příjmení] [jméno] s měsíční splátkou 4.073 Kč. Výdaje na bydlení žalovaná uvedla 11.000 Kč, osobní výdaje 3.800 Kč, další výdaje nebyly uvedeny. Uvedla, že žije s partnerem, údaje o dětech zůstaly nevyplněny.

14. Z ostatních soudem provedených důkazů nevyplynulo již nic významného pro posouzení věci.

15. Soud v průběhu jednání konstatoval, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že žalovaná ve stejném období čerpala rovněž další úvěry u jiných nebankovních společností.

16. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

21. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

22. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

23. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

25. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

27. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

28. Soud provedl shora uvedené dokazování, ze kterého zjistil následující skutečnosti, přičemž provedené důkazy posoudil každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti a na základě citovaných ustanovení zákona dospěl k následujícím závěrům ve věci samé.

29. Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaná, uzavřeli nejprve dne 10. 7. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru (nárok 3.), na základě které předchůdce žalobce žalované poskytl peněžní prostředky v celkové výši 13.000 Kč Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 23.760 Kč zahrnující jistinu, úrok, administrativní poplatek, odměnu za hotovostní inkaso a poplatek za pojištění právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 60 týdenních splátek po 396 Kč, což činí při zohlednění, že měsíc má čtyři týdny, tj. čtyři splátky měsíčně, částku 1.584 Kč. Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaná, uzavřeli dále dne 1. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru (nárok 2.), na základě které předchůdce žalobce žalované poskytl peněžní prostředky v celkové výši 21.000 Kč Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 39.690 Kč zahrnující jistinu, úrok, administrativní poplatek a odměnu za hotovostní inkaso právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 78 týdenních splátek po 509 Kč (resp. 497 Kč v případě poslední splátky), což činí při zohlednění, že měsíc má čtyři týdny, tj. čtyři splátky měsíčně, částku 2.036 Kč. Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaná, uzavřeli následně dne 14. 1. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru (nárok 1.), na základě které předchůdce žalobce žalované poskytl peněžní prostředky v celkové výši 15.000 Kč Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 27.000 Kč zahrnující jistinu, úrok, administrativní poplatek a odměnu za hotovostní inkaso právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 60 týdenních splátek po 450 Kč, což činí při zohlednění, že měsíc má čtyři týdny, tj. čtyři splátky měsíčně, částku 1.800 Kč. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná a předchůdce žalobce uzavřeli v pořadí druhou smlouvu o úvěru za necelé tři měsíce po v pořadí první smlouvě o úvěru a v pořadí třetí smlouvu o úvěru za další tři měsíce, tj. v rozmezí cca půl roku byly uzavřeny mezi předchůdcem žalobce a žalovanou tři úvěrové smlouvy s týdenní frekvencí splátek a počtem 60, resp. 78 týdnů.

30. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele, ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru, a to u každé z uzavřených úvěrových smluv zvlášť. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil, a to konkrétně u nároku 1. a nároku 2. Jak již bylo uvedeno, v pořadí třetí úvěrová smlouva (nárok 1.) byla uzavírána v době, kdy žalovaná byla cca v polovině sjednaného řádného splátkového kalendáře z nároku 3. a ve čtvrtině sjednaného splátkového kalendáře z nároku 2. U nároku 2. byla tedy sjednána celková týdenní splátka ze dvou úvěrových smluv ve výši 905 Kč, tj. v měsíční výši 3.620 Kč. V době uzavírání v pořadí třetí úvěrové smlouvy (nárok 1.) se jednalo o týdenní splátku 1.355 Kč, tj. měsíční splátku 5.420 Kč. V kartě zákazníka bylo sice uvedeno, že žalovaná žije s partnerem, ale dle soudu k tomuto tvrzení nelze při posouzení úvěruschopnosti přihlížet za situace, kdy není zřejmé, zda je partner rovněž účastníkem nájemní smlouvy a zda a jak mají uspořádánu případnou vzájemnou vyživovací povinnost. Partner žalované nebyl ani veden jako spoludlužník. K jeho příjmům tedy nelze přihlížet a je nutno vycházet pouze z příjmu samotné žalované. Žalovaná měla příjem ve výši cca 16.500 Kč, na nájemné měla hradit 11.000 Kč. Za těchto okolností má soud za to, že při uzavírání první úvěrové smlouvy – nárok 3. žalobce postupoval sice ledabyle, ale řádně a úvěrovou smlouvu soud shledal jako platně uzavřenou, avšak sjednané poplatky soud považuje za sjednané v rozporu se zákonem, jelikož podle ust. § 2392 o. z. při peněžité zápůjčce lze sjednat pouze úroky. Jiné peněžité plnění u zápůjček poskytovaných subjekty, které nebyly bankami, sjednat nebylo možné, což konstatovaly Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí sp. zn. 14 Co 3/2012 a Krajský soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 28 Co 33/2003. Ze smlouvy navíc není zřejmé, proč je tato částka stanovena právě v této výši. Ujednání účastníků o dalším plnění (poplatku) tak soud považuje za neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy dle § 588 o. z., a proto soud žalobu co do poplatků zamítl.

31. Avšak co se týče nároku 1. a 2. má soud za to, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce porušil svou zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. Soud má však za to, že předchůdce žalobce v tomto směru postupoval velmi ledabyle za situace, kdy ze zákaznické karty je patrné, že žalovaná již měla přímo s předchůdcem žalobce sjednánu v té době další, dosud nesplacenou úvěrovou smlouvu, měla příjem cca 16.500 Kč, bydlela v nájemním bytě, uvedla výši nájmu 11.000 Kč. Při pouhém jednoduchém matematickém výpočtu tak žalované měla při započítání úvěru z nároku 3. zbývat měsíčně částka pouhých 4.000 Kč na živobytí, přičemž není zřejmé, zda ve výši nájemného jsou již zohledněny náklady na energie.

32. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

33. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

34. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

35. Nadto z konstantní judikatury dále vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.

36. Soud tedy s ohledem na uvedenou judikaturu uzavírá, že z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že u nároku 1. a 2. tomu tak nebylo, kdy žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované.

37. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru z nároku 1. a z nároku 2. je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

38. Žalobce sám uvedl, že žalovaná na předmětnou úvěrovou smlouvu z nároku 1. uhradila celkovou částku 11.500 Kč, na předmětnou úvěrovou smlouvu z nároku 2. uhradila celkovou částku 11.336 Kč a na předmětnou úvěrovou smlouvu z nároku 3. uhradila celkovou částku 14.550 Kč. S ohledem na výše uvedené, kdy soud přiznal z nároku 3. žalobci právo na zaplacení poskytnuté jistiny, ve výši 13.000 Kč, úroku ve výši 2.600 Kč a poplatku na životní pojištění ve výši 360 Kč, z čehož bylo žalovanou uhrazena částka 14.550 Kč, má žalobce z tohoto nároku 3. právo na zaplacení částky 1.410 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 1. 2021, tj. ode dne následujícího od postoupení s ohledem na prodlení žalované. Ve zbylé části nároku 3. byla žaloba zamítnuta.

39. Co se týče nároku 1. tak smlouva byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, žalované byla poskytnuta částka 15.000 Kč, z této částky uhradila 3.500 Kč, soud tedy žalobci přiznal právo na zaplacení částky 11.500 Kč, tj. ve výši bezdůvodného obohacení; u nároku 2. tak smlouva byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, žalované byla poskytnuta částka 21.000 Kč, z této částky uhradila 11.336 Kč, soud tedy žalobci přiznal právo na zaplacení částky 9.664 Kč, tj. ve výši bezdůvodného obohacení 40. Soud dále zkoumal, zda bylo možné rozhodnout rozsudkem pro zmeškání a dospěl k závěru, že nikoli, neboť byl zjištěn takový skutkový stav (resp. již v žalobě byly uvedeny takové skutečnosti), že soud dospěl k závěru, že by ve věci nebylo možno schválit smír pro rozpor s právními předpisy, proto rozsudek pro zmeškání nevydal.

41. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když smlouva o úvěru shledal absolutně neplatnou a bylo zjištěno, že k bezdůvodnému obohacení žalovaného nedošlo. Ze všech výše uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta.

42. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., byť se jednalo o nároky ze tří různých úvěrových smluv, tak nelze konkrétně určit poměr úspěchu a neúspěchu ve věci, nadto žalované žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.