4 C 109/2024

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem JUDr. Ing. Anonymizováno Anonymizováno , Ph.D. sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 45.875,30 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba zčásti co do nároku žalobce na zaplacení částky 35.875,30 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.234,64 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 648,32 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12.383,49 Kč od 12. 7. 2023 do 16. 11. 2023, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 11.902,13 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.010,48 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.036,89 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8.222,04 Kč od 12. 7. 2023 do 16. 11. 2023, s úrokem 15 % ročně z částky 7.825,89 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10.605,53 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10.000 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalovaném zaplacení částky 45.875,30 Kč představující jednak dlužnou jistinu ve výši 11.902,13 Kč poskytnutého úvěru dle smlouvy č. , hodnota, ze dne 3. 2. 2022 mezi společností , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobce“) a žalovaným spolu s úhradami za služby navázané na poskytnutý úvěr (v celkové výši 27.444,40 Kč) a jednak dlužnou jistinu ve výši 7.825,89 Kč poskytnutého úvěru dle smlouvy č. , hodnota, ze dne 22. 9. 2021 mezi týmiž účastníky spolu s úhradami za služby navázané na poskytnutý úvěr (v celkové výši 18.430,90 Kč) – to vše včetně ve výroku specifikovaného příslušenství. Žalobu odůvodnil tím, že na základě úvěrových smluv poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému celkem 30.000 Kč, které se žalovaný, spolu s úhradou za služby spojené s poskytnutými úvěry, zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však nehradila sjednané splátky řádně a včas, když celkově uhradil pouze 20.000 Kč, a proto po něm byla právní předchůdce žalobce oprávněn požadovat i sjednanou smluvní pokutu. Mezi žalobcem a jejím právním předchůdcem byla dne 2. 8. 2023 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, které jsou předmětem tohoto řízení, a to včetně příslušenství.

2. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nikterak nevyjádřil.

3. Z listiny označené jako smlouva o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že byla dne 22. 9. 2021 žalovaným podepsána, že právní předchůdce žalobce se zavázal žalovanému poskytnout 15.000 Kč, které se žalovaný zavázal spolu s úrokem a úhradou za služby spojené s poskytnutým úvěrem splatit ve 14 splátkách po , částka, . Pro případ prodlení dlužníka se splátkami byla sjednána smluvní pokuta.

4. Z listiny označené jako smlouva o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že byla dne 3. 2. 2022 žalovaným podepsána, že právní předchůdce žalobce se zavázal žalovanému poskytnout 15.000 Kč, které se žalovaný zavázal spolu s úrokem a úhradou za služby spojené s poskytnutým úvěrem splatit ve 14 splátkách po 1.992 Kč. Pro případ prodlení dlužníka se splátkami byla sjednána smluvní pokuta.

5. Z předžalobní výzvy včetně podacího lístku a oznámení o postoupení pohledávek soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě pohledávek, které jsou předmětem tohoto sporu se lhůtou do 16. 11. 2023, přičemž mu sdělil, že na ni byly předmětné pohledávky z právního předchůdce žalobce postoupeny.

6. Z pracovní smlouvy mezi společností , právnická osoba, a žalovaným ze dne 11. 3. 2021 (včetně jejího dodatku ze dne 13. 9. 2021) soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u uvedené společnosti na dobu neurčitou.

7. Z žádosti o úvěr ze dne 22. 9. 2021 soud zjistil, že je podepsána žalovaným, který uvedl, že nemá osobní bankovní účet, jeho měsíční příjem činí 25.216 Kč, že bydlí v nájmu, za který spolu s energiemi platí 3.000 Kč měsíčně, a za dopravu, jídlo a osobní náklady měsíčně platí 3.860 Kč, nemá žádné vyživované dítě a jeho srážky ze mzdy činí 9.812 Kč, tedy celkové měsíční výdaje činí 16.672 Kč.

8. Z žádosti o úvěr ze dne 3. 2. 2022 soud zjistil, že je podepsána žalovaným, který uvedl, že nemá osobní bankovní účet, jeho měsíční příjem činí 31.715 Kč, že bydlí u rodičů a spolu s energiemi za bydlení platí 1.000 Kč měsíčně, za dopravu, jídlo a osobní náklady měsíčně platí 3.860 Kč, nemá žádné vyživované dítě a jeho srážky ze mzdy činí 12.891 Kč, přičemž měsíční splátka stávajících půjček činí 1.992 Kč, tedy celkové měsíční výdaje představují 19.743 Kč.

9. Z výplatních lístků za červenec, srpen, listopad a prosinec 2021 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného ze zaměstnání u výše uvedené společnosti činil za měsíc červenec 23.382 Kč, srpen 26.750 Kč, listopad 33.023 Kč a měsíc prosinec 2021 částku 30.407 Kč, přičemž v žádném z těchto měsíců nebylo žalovanému z výplaty vyplaceno ničeho, neboť veškeré příjmy byly použity na srážky (převyšují uváděné srážky v žádostech o úvěr), úhradu za stravenky a položku označenou jako „spoření – procenta“, která se ve všech případech pohybovala okolo 15.000 Kč.

10. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaný právnímu předchůdci žalobce na pohledávky, které jsou předmětem sporu uhradil celkem 20.000 Kč.

11. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci.

12. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému celkem 30.000 Kč (2x 15.000 Kč), které se žalovaný zavázal vrátit, přičemž tak měl učinit spolu s úrokem a úhradou za služby spojené s poskytnutím finančních prostředků. Před poskytnutím finančních prostředků právní předchůdce žalobce zkoumal schopnost žalovaného peníze vrátit z údajů uvedených žalovaným na žádostech o úvěr, z předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek, přičemž výše srážek ze mzdy patrná z výplatních pásek je vyšší, než jaká je uváděna žalovaným v žádostech o úvěr. Žalovaný právnímu předchůdci žalobce uhradil celkem 20.000 Kč.

13. Žalobce prokázal notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobce na žalobce coby postupníka. Žalobce tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

14. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).

15. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl. § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

19. Soud dospěl k závěru, že obě smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného.

20. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

21. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

22. Právní předchůdce žalobce této povinnosti nedostál. Při zkoumání schopnosti splácet žalovaného poskytnuté úvěry mj. nemohl i přes vyjádření žalobce vycházet z výpisů z účtu žalovaného, neboť žalovaný sám uvedl, že bankovní účet nemá. Dále k údajům uváděným v žádostech o úvěr přistupovala laxně, když pouhým porovnáním takových údajů s výplatními páskami je patrný jejich nesoulad v neprospěch úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdce žalobce se také měla mimo jiné pozastavit nad skutečností, že z výplatních pásek je patrné, že žalovanému pro množství srážek ze mzdy není mzda reálně vyplácena k jeho rukám, jak je z výplatních pásek patrné. Rovněž výdaje uváděné žalovaným, ať už na bydlení či ostatní výdaje jsou nápadně nízké. Právní předchůdce žalobce tedy spoléhal na ničím nepodložené (naopak s předloženými výplatními páskami rozporné) prohlášení žalovaného.

23. Smlouvy o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu a nároky z těchto neplatných smluv je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatných smluv. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobci náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

24. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

25. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobce byl ochuzena toliko o částku 10.000 Kč (byla poskytnuta částka 30.000 Kč na základě neplatných smluv a byla získána na stejnorodém plnění částka 20.000 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobci vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná, a to kromě úroku z prodlení, který byl přiznán podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zde soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaný byl poprvé (resp. první výzvou, u které bylo doloženo odeslání) vyzván předžalobní výzvou k plnění v přiměřené lhůtě do 16. 11. 2023. První den prodlení žalovaného tak připadá na 17. 11. 2023. Za předcházející období žalobci nárok na úrok z prodlení nepřísluší.

26. Lhůta k plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku) vyplývá z § 160 odst. 1 o. s. ř.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla procesně úspěšnější, nicméně jí v řízení náklady nevznikly.